Běguni
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16023/bmid_beguni-J0e-16023.jpg
4
265
265
První polský román oceněný mezinárodní Man Bookerovou cenou. Proč lidé cestují? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Olga Tokarczuková se svou pověstnou důsledností a porozuměním vede čtenáře pod povrch modernity, popisuje svět poutníků a hledá podstatu jejich nepokoje a potřeby nezůstávat na jednom místě. V příbězích a úvahách o cestování a prožitcích lidského těla napříč staletími až do současnosti se prolínají témata života, smrti i neukotvenosti.... celý text
Přidat komentář
Kniha je sbírka povídek, nikoliv román. Jinak fantastický literární um snoubící se s odbornými vědomostmi, místama bizár, občas neuchopitelné myšlenky prchavé jak tekutý písek. Olga Tokarczuková je polský Irwing. Doporučuju.
Nudné, těch keců na obálce, jak to je super knížka. Původ názvu knihy mě zaujal a také to byl jediný příběh, který stalo za to přečíst.
Jinak mi to přišlo jak soukromá spleť neuspořádaných myšlenek člověka, které možná měly raději zůstat zamknuté v deníčku.
Několik silných příběhů. Aňuška! A pak další, které jsem přeskákala, protože mně nebavily. A označení, že je to román? Nechápu.
Asi po padesáti stranách knihu odkládám. Za mě je to, jakožto román, nesourodé (bránící mi tedy začíst se) a jednotlivé "kapitolky" samy o sobě mi přijdou spíše jako jakési bezkrevné meditace, rozuměj: žvanění, které vůbec nikam nevede, jen jako nejintimnější deníček, který by si snad měla autorka nechat pro sebe a po letech v něm rozklíčovávat svoje nitro, svoje duševní pochody...
Knihu tvoří spousta menších příběhů, které na sebe nějakým způsobem navazují nebo mají více méně něco společného. Téma cesty, konzervace těla, okamžiku, myšlenky. Nedařilo se mi ale pořádně se začíst, zachytit myšlenku. Kolikrát jsem se musela vracet, abych si vybavila, o čem jsem četla.
Zase jedna z těch knih, se kterými si nevím moc rady. Zaujala mě. A dokonce natolik, že jsem ji přečetl dvakrát a potřetí rozečetl. Ale pořád se divím tomu, jak málo toho ve mně z té knihy zůstává. Přijdu si pokaždé, jako bych ji četl znovu. Autorka rozhodně zaujme stylem, kde se střídá vyprávění ženské hrdinky s výňatky z nějaké (snad fiktivní) psychologie cestování a s historickými pasážemi o vycpání (taxidermie) nějakého bezvýznamného dvořana (a to ve formě dopisů). Podivuhodně to drží pohromadě. A podivuhodně dobře se to čte. Ale přece mi tam prostě něco chybí, nevím.
Takhle by se měly psát knihy. A také by se tak měly točit filmy. Ale filmy se tak přecijen točí víc, než kolik se tak napíše knih. Takže i když potřebujeme víc a víc takových filmů, vlastně by se mělo psát zejména víc takových knih... a dost. Úžasná dekonstrukce knihy jako fenoménu. Vítězství metapovídky nad obsahem i formou, které by nikdy nenastalo, kdyby autorka nebyla zjevně téměř neuchopitelně chytrá.
Díky knihám, jako je tahle, stále žije literatura coby umění a prostředek mentálního stimulu. A to je víc než dobře.
...a mimochodem, na rozdíl od těch mých pseudointekektuálních žvástů se kniha čte hrozně krásně, i když možná trochu pomaleji.
Postmoderní román slavné polské spisovatelky Olgy Tokarczukové. Moje první setkání s knihou této originální autorky, která získala za své dílo Nobelovu cenu bylo zprvu, přiznám se, náročné V tomhle případě se jednalo o lásku až na druhý pohled
Knihu jsem začala číst a asi po třiceti stranách odložila, protože jsem se na ten text nedokázala soustředit. Dala jsem týden oddech a do knížky se pustila znovu zase od začátku. Rozhodně to není typ knihy na přečtení na jeden zátah. Je totiž tak originální a skrývá tolik k zamyšlení hodných témat, neotřelých přirovnání a situací, že bylo potřeba je chvíli vstřebávat Autorka zároveň prokazuje velký rozhled a znalosti různých oborů. Všechny úlomky románu mají spojitost s cestováním. Některé jsou dlouhé 20 stran, některé 5 řádků. Autorka dává poměrně velký prostor tématu o konzervování lidského těla.
Myslím si, že kniha je to svým způsobem geniální a právě proto bude rozdělovat čtenáře na ty, kteří budou nadšeni a na ty, kteří ji nedočtou. Oba tábory chápu.
Rozhodně si od Olgy Tokarczukové v budoucnu ještě něco přečtu. A věřím, že i ty Běguny za pár let znovu opráším a něco mi zase docvakne.
V něčem mě kniha neskutečně táhla, fascinovala, umí vypíchnout detail, zamyšlení, které je hravé, barvité, trochu prdlé, ale přitom tak pravdivé. Autorka skvěle vystihla některé pocity a vjemy z cest kdovíkudy.
Ale když jsem už po sté četla o konzervaci těla, naložených údech, muzeích anatomie etc., tak jsem neměla tu trpělivost.
Není to typ knihy, na kterou jsem zvyklá. Celkem bylo těžké se do ní začíst, je tam mnoho a mnoho úvah kolem cestování. Musím říct, že jsem se k ní několikrát vracela, některé úvahy byly zajímavé, jiné mírně chaotické a těžko pochopitelné.
Zvláštní kniha, ke které jsem se dlouho dostával, několikrát jsem ji rozečetl a po pár stránkách zase zavřel, až jsem se konečně začetl a pak už mě chytila a nepustila. Určitě to je spíše román než povídková kniha, ale román postmoderní, připomínající kaleidoskop, roztříštěný a útržkovitý jako dnešní svět. Autorka líčí, jak ji přitahují místa, kde „se sbírá a vystavuje to, co je vzácné a neopakovatelné, podivínské a divné“, a sepsala knihu, která osciluje mezi klenotnicí, kabinetem kuriozit a kumbálem plným odloženého harampádí, utkanou z několika delších příběhů a nespočtu drobných poznámek, zachycených hovorů, výpisků, střípků z cest… Stěžejním tématem jsou oni běguni, lidé hnaní do pohybu, neschopní zapustit kořeny, prchající před manželem na chorvatském ostrově nebo před skličujícím životem do tunelů moskevského metra. Pro tyto lidi není cestování kořením života, nýbrž jeho smyslem. Tento svět lidí ve věčném pohybu se zvláštně prolíná s navěky nehybným panoptikem biologických preparátů, mumifikovaných či konzervovaných lidských těl, vystavených na odiv zvídavým očím. Někdy nad tím zůstává rozum stát, jako když byl vídeňský dvořan afrického původu Angelo Soliman po smrti nabalzamován a v divošském kroji vystaven ve vídeňském přírodovědném kabinetu, přičemž jeho dcera v dopisech prosí císaře Františka Josefa I., aby mohl být pochován jako řádný občan. „Kdo hledá řád, ať si vybere fyziologii nebo teologii, bude mít alespoň solidní teoretickou oporu – buď ve hmotě, nebo v duchu; nemůže uklouznout na psychice,“ píše autorka. O teologii v knize mnoho není, zato o fyziologii ažaž. (9/10)
Úplné nadšení se nekoná. Přečetla jsem, vlastně se mi to asi líbilo, ale nečetlo se mi to lehce. Zajímavé stylem i počtem informací a příběhů, jen já mám raději přímočařejší knihy.
Spisovatelku mám opravdu moc ráda, ale v tomto případě mi tam něco chybělo...to něco byl asi příběh. Jednotlivé úvahy byly fajn, některé mě zaujaly opravdu moc, ale prostě to pro mě nebylo to pravé ořechové :) musela jsem se do čtení nutit a dávat si závazky abych to dokončila ....věřím ale, že jiní to mohou mít jinak.
Olga Tokarczuková je jedna z nejslavnějších současných polských spisovatelek a první polská držitelka Man Bookerovy ceny.
Běguni je povídková kniha protkaná krátkými postřehy a zamyšleními. Je to geniálně napsané a je vidět, že autorka je velmi vzdělaná a její poznámky vás nutí si hledat další a další informace. Náročné čtení, které nemá extra velký příběh, stojí za přečtení, ale klidně můžete sáhnou po jiné knize od Olgy, protože tato kontroverzní autorka fakt umí psát.
Tak všemi oblíbená snad být autorka nemusí, to ani není možné. To je doslova nemožné. Ovšem pravda je taková že se na ni snesla nesmyslná kritika, která však přišla spíš ze strany nečtenářů. Čtenářská obce se s ni tak nějak nehádá, popř ji buď věnuje nebo nevěnuje pozornost. Já osobně s autorkou také v mnohých aspektech nejsem za jedno. Ale její knihy respektuju, dokonce i její názory dovedu ocenit způsob jakým je dokáže vytáhnout na světlo boží. Mám ji přečtenou kompletní v originále a mnohé tituly i víckrát. Je to čtení inspirativní a velmi poutavé, neřkuli že je svým vlastním způsobem poučné. Živé a krásné.
Polská nositelka Nobelovy ceny není ve své rodné zemi všemi oblíbená. Kontroverzní autorka s dredy na hlavě a feministickými myšlenkami v hlavě je trnem v oku i ministrovi kultury. Běguni je povídková kniha protkaná krátkými postřehy a zamyšleními. Mám ráda knihy, ve kterých je každá věta lahůdka pro jazyk i pro mozek. Kniha je plná zamyšlení a postřehů, postavy jsou živé a zajímavé. Já byla spokojená. Není to úplně rychlo-konzumní četba, chce to klídek a soustředění. Ale stojí to za to. Možná tam bylo na můj vkus až moc lidských orgánů naložených v lihu. Autorčin zájem o přírodní vědy se promítá do celé knihy. A rozdělení povídky o Kunckim a jeho ztracené rodině, rozdělený tak, že část je v první půlce knihy a druhá část až téměř na konci, byl taky zajímavý tah.
Nemůžu dát špatné hodnocení knížce od Olgy Tokaczuk. Už pro její obsáhlé znalosti sahající o kolik staletí pozpátku, díky kterým hledám na google doplňující informace a nalézám další a další zajímavosti či osobnosti. K tomu její úžasný cit pro jazyk podpořený skvělými překladateli. Ovšem, kdybych věděla, že je v knížce tolik pasáží o konzervaci lidských těl, jejich částí a obsahu, byť je to určitě zajímavé a nadpozemské téma, sáhnu po jiné její knížce. Konzervace lidských vnitřností či embryí mi prostě nedělá úplně dobře je jak vidět, tak o nich jenom číst. Ale to je pouze můj osobní problém. A tady je zrovna toto téma páteří celé knihy. Nicméně, překonala jsem svoji nechuť a už i to považuji za úspěch!
" V Dopisech mé amputované noze se Filip snažil pečlivě a bez emocí dokázat, že vzhledem k tomu, že tělo a duše jsou v zásadě totožné, že jsou to dva tributy věčného, všeobjímajícího Boha, musí mezi nimi existovat nějaký druh rovnováhy pocházející od Stvořitele. Totam naturam unum esse individuum. Právě to ho vlastně zajímalo ze všeho nejvíce: jakým způsobem se tak různé látky, jako je tělo a duše, v lidském těle propojují a vzájemně se ovlivňují. Jak může rozlehlé tělo navazovat příčinný kontakt s nerozlehlou duší? Jak vzniká a odkud se bere bolest?
Jsme svědky vzniku nových bytostí na Zemi, které již ovládly všechny světadíly a většinu ekologických nik. Jsou stádní a přelétavé, překonávají bez námahy velké vzdálenosti. Právě je sleduji z okna autobusu, ty vzdušné polypy, celá stáda, jež kočují po poušti. Jednotlivci se křečovitě přidržují pouštních rostlinek a hlučně se třepotají ve vzduchu - nejspíš je to jejich způsob komunikace.
Odborníci soudí, že plastové tašky tvoří novou fázi existence, že obracejí vniveč odvyklé zvyklosti přírody, neboť jsou tvořeny výhradně svým povrchem, zatímco uvnitř jsou prázdné, a tato historicky významná rezignace na jakýkoli obsah jim skýtá nečekaně bohaté evoluční výhody. Jsou mobilní a lehké. Uchopné uši jim umožňují zachycovat se o předměty nebo orgány jiných bytostí a tímto způsobem rozšiřovat svůj habitat. "
Za začátku jsem byla dost na rozpacích, podle anotace jsem čekala něco úplně jiného. Označení román se dle mého nehodí a jenom mate čtenáře. Je to spíše emocionální ponoření, hra se slovy, svoboda v knize.
Štítky knihy
polská literatura středoevropská literatura Bookerova cena
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Díky literárněvědnému vzdělání chápu, proč je tahle kniha tak oceňovaná. I proč na záložce píší to, co píší. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že takhle postmoderní román vypadat nutně nemusí. Jen když si vzpomenu na Newyorskou trilogii Paula Austera! Tohle nejsou ani povídky, jako spíš soubor esejů a žánrových textů. Pozorný čtenář sice jakousi nezřetelnou dějovou linku postřehne, ale vtáhnout to neumí. Tedy alespoň mě neumělo. Jsem opravdu ráda, že to nebyla první próza autorky, kterou jsem vzala do ruky, protože by bylo bývalo reálně hrozilo, že by byla poslední.
Lze to doporučit lidem, kteří nemají problém s volnými asociacemi, nesouvislým dějem a jistou dávkou rozháranosti.