Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488655/bmid_mesicni-zahrady-WJQ-488655.png
4
957
957
Malazská Kniha padlých série
< 1. díl >
Malazská říše povstala z malého ostrovního království a vybudovala impérium, jakému není rovno, na ostří mečů a magii. Nekonečné války, vnitřní rozbroje i krvavé střet s obdivuhodným Anomanderem a jeho Tiste Andii, prastarými a nesmiřitelnými kouzelníky, jsou vyčerpávající a říše vře nespokojeností. Dokonce i armáda, dávno uvyklá na krveprolití, touží po chvilce oddechu. Císařovna Laseen však dál vládne pevnou rukou a poslušnost si vynucuje skrze své děsivé spárské asasíny. Nyní upřela svůj nenasytný zrak na Darúdžistán, starodávnou citadelu a poslední ze Svobodných měst v Genabakis. Poslední bašta nezávislosti dosud vzdoruje síle malazské armády. Nad městem se vznáší nebeská pevnost Měsíční kámen a sami obyvatelé Darúdžistánu si kladou otázku, kdo je vlastně jejich záhadný spojenec. Zdá se však, že říše v této velké hře není sama. Ze stínu vystupují zlověstné síly a sami bohové se připravují vložit do hry…... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2022 , Planeta9Originální název:
Gardens of the Moon, 1999
více info...
Přidat komentář
Musím říct, že na knihu, respektive ságu, jsem se dlouho chystal. A jak dlouho jsem se chystal, tak dlouho tento první díl četl. Trochu to bylo zapříčiněno létem, ale více spíš tím, že mě kniha nijak neoslovila a po 300 stranách jsem přemýšlel, jestli mě to vlastně baví nebo ne.
Svým způsobem neotřelé, ale počet postav je znát a než se zorientujete, kdo s kým, proti komu, je konec.
Magie dobrá, chodby jsou dobrý nápad. Na další díl ještě počkám a uvidím...
Tak tohle byla PECKA.
Utrpení prvních 100 stran než zjistíte, co se zatraceně děje, kdo je kdo a jak se ta knížka vlastně čte.
Ale pak jako lusknutí prstů, vše zapadá jak puzzle. Nestačíte otáčet stránky a přesto, že je to bichle budete mít MALO. Pokaždé co si řeknete, že se vklidu nadechnete Erikson se na vás s šibalským úsměvem podívá a řekne NE.
A nebojte se otázek jak? proč? cože? Já jsem třeba Eriksona proklela do osmého kolene jeho rybičky. :D a to byl první díl...
Tak konečne po tom, čo sa mi podarilo zohnať vydanie Měsičních záhrad z roku 2008, som sa do tohto toľkokrát spomínaného strašidla pustil. Nie je to oddychové čítanie, to dávam za pravdu všetkým, spočiatku som bol aj ja veľmi zmätený z množstva postáv, dejových línii a lokácií. Nikam som sa však neponáhľal a postupne začalo do seba všetko zapadať ako skladačka. Vždy je to chaos, ale pochopiteľný. Svet, ktorý Steven Erikson vykreslil ma začal fascinovať už od prvej knihy, jeho nevyspytateľnosť, fungovanie mágie, ale hlavne komplexnosť jednotlivých postáv, z ktorých pravdepodobne ani jedna nie je úplne čierno-biela.
Škoda, že je túto knihu v tlačenej forme tak zložité zohnať. Hodnotím 4/5* a ak je pravda, že ma tento svet naplno pohltí až pri ďalších dieloch, verím, že sa mám na čo tešiť.
Tahle kniha byla teda síla. Totálně rozsáhlý svět, neuvěřitelné množství postav, děje a zápletek. přiznám se bez okolků, než jsem se jakž takž v příběhu začal orientovat a zjistil, kdo je kdo, na čí straně je a pod, byla pryč skoro polovina knihy. Přesto pro mě byla velmi zajímavá, právě tím množstvím rozličných postav, jejich úmysly, snahou a vlastnostmi. Takovouto fantasy jsem ještě skutečně nečetl. Má nejoblíbenější postava? Jednoznačně pobočnice Lorn :-)
Tahle kniha pro mě byla opravdová výzva, upřímně fantasy téma není mou nejoblíbenější kategorií ale jelikož v mých kamarádských kruzích tato kniha "frčí" říkala jsem si že jí musím taky přečíst. Jsem příjemně překvapená, čekala jsem složitou literaturu která mě nebude bavit (což některé části splňovaly), ale většinou to byl zajímavý děj, celkem pochopitelný a závěr propojil všechny dějové linky. Zároveň je v knize načrtnuto pokračování. Jediné co musím vytknout je přemíra postav (všechny si zapamatovat je vážně nadlidský úkol) a moc mi nedává smysl slovníček na konci knihy. Mě nic nevysvětlil takže jsem ho nakonec ani nepoužila.
"Vysoká škola dospělé high fantasy"?
Za mě obří zklamání. Základní děj je naprosto fádní válečný konflikt. Spisovatel píše neskutečně nepřehledně a ještě k tomu v hádankách. Všechny postavy mluví v hádankách. Má to působit neskutečně chytře a komplexně, ale na mě to působí jen jako zmateně napsaná podprůměrná fantasy, která si hraje na přechytralé veledílo. Absolutně nelze pochopit žádné souvislosti děje, dokonce jsem nebyl schopen ani pořádně porozumět psanému textu. - autor se evidentně na každém řádku snaží čtenáře přesytit nevysvetlenými názvy, pojmy a událostmi, které bez kontextu nedávají smysl a nejspíše mají podnítit čtenářovu snahu proniknout do podstaty věci. To se tedy u mě vůbec nepovedlo.
Jako jedna ze skutečně mála fantasy knih, zůstává Eriksonova nabubřelá spatlanina nedočtena.
Mám rád fantasy, kde jsou příšery, čarodějové, bohové a zároveň působí dospěle. To zde rozhodně platí. Od začátku jsem se potýkal s nejistotou správného pochopení děje a postav a s napětím čekal, kdy se vše rozjasní. A ono to ne a ne přijít, musel jsem stavět na domněnkách. Dokonce jsem si na internetu asi v půlce knihy začal hledat, jestli jsem nepřehlédl nějaký předchozí díl. Ale z nějakého záhadného důvodu mě to přesto bavilo, dokonce jsem jednou večer i vyměnil hraní PC her za četbu a to se mi už moc nestává. Jdu na další díly.
Tak tohle mě baví.
Na dobrou fantasy potřebujete minimálně dvě ingredience, dobrý svět a dobré postavy. Erikson nabízí originální svět, kde potkáte malicherné Bohy, netradiční rasy, magii prýskající ze záhadných zdrojů, říše a jejich armády, promyšlenou historii, spoustu tajemna a nevyřčeného a vůbec vše, co je potřeba.
A postavy? Ano, je jich více než v podobných dílech, ale ani jedna nebyla ... jak to říct. Znáte to, ve většině knih je vždy minimálně jedna postava, která Vám vadí, nebo přímo pije krev. Opravdu jsem dlouho přemýšlel, ale na žádnou takovou jsem si po přečtení nevzpomněl.
Velký počet postav umožňuje Eriksonovi na dlouho udržet v knize fázi kolize, neustále zvyšuje napětí, přikládá pod kotel a oddaluje vyvrcholení. Život v tom napětí má své kouzlo. Kéž by další díly byly stejně dobré. Uvidíme.
Bál jsem se toho.. Série o deseti dílech dávala tušit pomalý rozjezd se spoustou postav a odboček a vaty.. Jenže ouha!! Víc jsem se snad ani splést nemohl! Tohle bylo skvělé, jízda od prvních stránek,žádné prázdné místo v ději.Neskutečně čtivé a i když postav je tu poměrně dost, neměl jsem s nimi takový problém jako třeba v Ryanovo Stínu krkavce.. Ty bohové motající se do lidských životů a starobylé síly.. To mě prostě chytlo a já se už strašně těším na další díl!
Hrozně moc bych to chtěl mít rád. A moc mi to nejde.
Jediné, co mi po dočtení zůstalo, je pocit, že autor odvyprávěl průměrný fantasy příběh zbytečně zašmodrchaným způsobem, což, pokud bych chtěl být zlomyslný, označím jako autorův záměr pro odvedení pozornosti od toho, že ten příběh je skutečně průměrný.
Taky se vám ta moje zbytečně složitá věta nelíbí, že? Mně taky ne.
Opět Nedočtené. Vydržela jsem skoro padesát stránek, ale absolutně jsem nevěděla, co vlastně čtu. A ten překlad taky nic moc...
Je úžasné, jak se měsíční zahrady mění s druhým přečtením. Když už člověk tento svět zná a chápe zákonitosti. Měsíční zahrady jsou skvěle napsané, což se na první pohled zdát nemusí. Ale příběh je skvěle odvyprávění, postavy jsou všechny uvěřitelné, mají vlastní motivy, a když člověk dává pozor a již něco zná, i chápe, co se děje. Jazyk, který Erikson používá, je na vysoké úrovni. Rozhodně nelituji, že jsem se pustil do znovučtení.
Neviem, akú chodbu to na mňa Erikson otvoril, ale aj keď mi väčšiu polovicu knihy nič nedávalo zmysel (napriek tomu, že som sa v postavách rýchlo zorientovala), nedokázala som sa od toho odtrhnúť.
„Zoufalství, říkal si seržant, vždy vyžaduje směr, ohnisko. Najdi směr a zoufalství zmizí.“
"...je lepší vědět, že tě využívají, nebo nevědět?"
Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaký příběh natolik pohltil. A stále přemýšlím proč. Jak tu poznamenává spousta čtenářů, Erikson se s popisem postav a jejich motivací moc nemaže. Sdělí Vám maximálně, že je někdo tlustý/tenký nebo bílý/černý a o minulosti postav nevíte nic kromě neurčitých náznaků. Přesto jsem si jich velkou řádku rychle oblíbil. Proč? Asi proto, že Erikson vše dohání podrobným popisem jejich nálad, momentálních pocitů a myšlenek, a tak se do nich vcítíte, aniž víte jak pořádně vypadají (od toho máte přece fantazii) a o co jim jde (to časem trpělivý čtenář pochopí).
Nějak jsem neměl pocit, že by kniha byla takovou výzvou, jak se proslýchá. Vždyť se seznamem osob, výkladovým slovníkem a mapou to dáte dohromady raz dva. Chápu, že ne každému bude něco takového vyhovovat. Já ale rád objevuju a nechávám se pohltit světem, který je natolik do hloubky promyšlený a neokoukaný, že nemáte pocit, že vás autor moří prázdnými odkazy na postavy a místa. Autorovi věříte, že to není jen jméno, ale že nese svůj vlastní příběh, třebaže se v tom románovém jen mihne. A ne, tento pocit není samozřejmý.
Samozřejmě, že v takto koncipovaném příběhu vám mnohé unikne a nedocvakne. Je mi jasné, že spoustu událostí a motivací pochopím až s dalším čtením Malazské ságy. No, a?
Kniha vyžadující stoprocentní čtenářovu pozornost. Nic nedaruje zadarmo. Je to jako číst pět knížek najednou, zprostředka, a číhat na náznaky, zda se příběhy protnou. Závěr je tornádo, spirála. Sbírám síly na další díl.
Ke knize jsem se vrátila po dlouhých letech (kdy jsem si slibovala, že si to celé přečtu zase znovu). Poprvé jsem jí četla v době vydání, kdy mi bylo 14 a říkám si, jak je možné, že mě to tak strašně chytlo už tenkrát. Že jsem vnímala všechny ty niance a drobné náznaky mezi postavami. Nemusela jsem řešit nějaké jmenné rejstříky a prostě jsem se do toho vnořila.
Po té dlouhé době to má ještě pár bonusů navíc, protože si pamatuji i to, co se bude dít dál a nevyhnula jsem se tedy pár pousmáním, když jsem našla odkazy na nastávající díly, nebo si vzpomněla, co kterého hrdinu ještě čeká.
Pokud mám s odstupem (a znovu) zhodnotit Měsíční zahrady, tak jsem si spousty věcí pamatovala trochu jinak a jsem překvapená, jak moc věcí jsem vlastně přehlédla a které jsou vlastně ještě geniálnější, než jsem si původně myslela. Že i zdánlivá roztříštěnost děje a zmar (vlatně všech) postav tu má svůj důvod.
Teď už jen najít ve svém TBR časovém harmonogramu místo pro další díl - protože cítím potřebu si jej přečíst v co nejbližší době!
Bloudím v temném lese, zakopávám o plazící se kořeny, trny keřů se zachytávají za cáry mých šatů a větvě neúprosně šlehají po obličeji. Nevím, zda je noc nebo den, zda jdu kupředu nebo se točím v kruzích... nic nedává smysl a odevzdanost přichází každou chvílí. Najednou jakoby kouzlem, objeví se mýtina zalitá sluncem, obzor se vyjasnil a cíl mé cesty leží ozářen v dáli. Vykročím v před s nadějí, jen aby mě dřevěné ruce postrčily zpět do neznáma. Tohle je zhmotnění mé mysli cca prvních 200 stránek z Měsíčních zahrad. Nikdy v životě jsem při čtení takhle zběsile nelistovala dopředu a dozadu, z mapy, na seznam jmen postav a místních názvů. "A sakra, ve jménech to není? Je to teda místo? Asi ne. Co chodba? Hmm, taky nic. Vrátím se ke jménům na double check. K sakru, co ty jseš zač? Jee, hele, je to třetí jméno v závorce v seznamu ascendentů, juchů. Jsem teď o něco cyhtřejší? Ne, ale lets continue."
I přesto, že jsem byla mimo mě jakýsi příslib toho, že se to vyplatí nutil pokračovat dál. Že tohle vhození doprostřed komplikovaných událostí začne samo od sebe nějak dávat smysl, že si dokážu přiřadit jména postav k jejich tvářím v mé hlavě, že mi na nich začne záležet a že nakonec ta mýtina už nezmizí. A stalo se. Nechci tvrdit, že mi došlo všechno, co mělo, ale zvykla jsem si na ten styl, potlačila svoje nutkání absolutního vědění a přestala si dohledávat každý cizí slovo. Začala jsem věřit autorovi, že se to prostě nějak objasní a ono fakt jo. Postavy získaly osobnost (kam až mi moje schopnosti čtení mezi řádky dovolily, páč prostoru pro hlubší popis jejich charakteru tam mohlo být na můj vkus o dost víc) zvraty a jejich propojenost smysl a moje fantazie se otevřela, až jsem se ke konci nemohla odtrhnout, smála jsem se cynickým výměnám a ani nedutala při konečných bojích. Posledních 200 stran jsem dočetla na jeden zátah a to, co mi na začátku připadalo jako věčnost byl nakonec jen zlomek vteřiny. Některý postavy mi přirostly k srdci, epičnost příběhu mě začala ohromovat a autorova představivost mě zas pro jednou přesvědčila o nesmírných schopnostech vyvolených smrtelníků. Takže jo, cítím, že jsem se začala zajímat. Na konci zůstalo hrozně nevyřčeno, chci vědět, co se stane dál a mám pocit, jako bych právě dočetla šestisetstránkový prolog k očekávanému velkolepému příběhu. Dočtu ho někdy? Vypište kurzy.
Ach jo ... Tohle bylo utrpení, ale konečně po hóóódně dlouhé době dočteno. A to slovo "konečně" bych klidně podtrhnul. Až se mi snad chce napsat: "díky mistru Kápě, že je to za mnou".
Nevzpomínám si, kdy naposledy se mi kniha četla takto těžce. Jestli vůbec někdy? Možná je to tím, že spíše čtu častěji po krátkých úsecích, možná jsem to prostě nepochopil, jsem nepozorný čtenář, nebo já nevím co ... Ale tohle dílo bylo pro mne opravdu vše možné, jen ne zábavné.
Kniha nabízí pro někoho možná mnoho postav, ale to bych neřekl, že je její problém. Nevím proč, ale napadla mne například série První zákon od Abercrombieho, kde se dalo sledovat taky několik dějových linek a postav. Takže v tom ten problém pro mne nebyl. Tak v čem tedy to bylo? A právě při úvahách nad tím, k čemu bych to přirovnal jsem na to přišel.
Ty postavy jsou nudné. Vlastně jsem se s žádnou z postav nedokázal zžít natolik, abych si k ní vytvořil vztah, který by mne nutil číst dál a dál, abych se dozvěděl, co se bude dít dál. Děj tak pro mne prostě poskakoval od jedné dějové linky ke druhé. Dějové linky se prolínali, ale čtenář jen tuší, že se prolínají. A je vám to vlastně jedno.
Osobně jsem nakonec překvapen, že jsem se kousl a těch +/- 600 stran nakonec dočetl. Ale asi to bylo kvůli tomu, že jsem prostě celou dobu čekal, jestli se to nějak nezlepší (vzhledem k tomu, jak vysoká hodnocení to tady má). Jestli to pro mne nakonec přece jen nezačne dávat smysl. Bohužel. Nestalo se. Posledních 50 - 100 stran jsem četl už vlastně jen proto, že mi bylo líto (ano, psáno s malým "l") to nechat na poličce nedočtené.
Závěrem je nutno říct, že Erikson ten svět má moc pěkně vymyšlený. Fakt jo! Nebál bych se dokonce tvrdit, že je i velice zajímavý (a proto jsem dal aspoň ty dvě hvězdičky). Ale ty postavy a styl vyprávění to celé tak strašně shazuje, že celá ta krása přichází vniveč. Bohužel. Na další pokračování asi nebudu mít "morál" a nechám Malazskou říši Malazskou říší a přesunu se do nějakého jiného fantasy světa.
Neuvěřitelné komplexní fantasy, u které byste si měli zapisovat poznámky
Steven Erikson je nerd a má slušnou představivost, možná až trochu moc, proto má čtenář u Měsíčních zahrad, pokud nedává pozor, pocit, že se ztrácí, nebo že někde něco vynechal.
Za mě se jedná o zajímavý kousek, který někteří vyzdvihují do nebes stejně jako Měsíční kámen a někteří na něj plijou stejně jako Dujek na celou Malazskou říši.
Pro čtení knihy doporučuji klidné prostředí a neodkládat dříve jak po 100 stránkách, jinak dopadnete jako já a u konce už se budete modlit ať máte dočteno..
Štítky knihy
draci magie kanadská literatura meč a magie démoni bohové dark fantasy bitvy hrdinská fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Uf, to bylo ale těžké čtení.
Je evidentní, že čtení této knihy vyžaduje 100 % koncentrace a i tak to ani zdaleka nestačí k pochopení všeho. Problém (a slovo problém v tomto případě nevnímejme nutně negativně) není počet postav (není jich zas až tak moc), ani komplikovanost děje (vážně není až tak komplikovaný). Problém je, že autor prostě píše jinak, než je většina z nás zvyklý. Nic tu není servírováno na stříbrném podnose, naopak jsme od první strany hozeni do mlýnku na maso a musíme si s tím nějak poradit.
Přesto je kniha výborná, epická, má uvěřitelné postavy, originální rasy (na elfy, trpaslíky a podobnou havěť tady s klidem zapomeňte), unikátní systém kouzel, chodeb... Zatím jsou to pro mě 4 hvězdy, nutnost je (minimálně) ještě jednou knihu přečíst znovu, možná i s tužkou na poznámky. Pak to nejspíš bude na 5 hvězd.