Plavba

09.08.2024

Kdo se bojí Virginie Woolfové (pro její pověst literární experimentátorky, jejíž díla nejsou pro čtenáře snadno čitelná), pro toho je její prvotina ideálním způsobem k seznámení. Drží se tu ještě klasických literárních forem a postupů, přesto ale už naplno ukazuje svůj obrovský talent, mimořádnou citlivost vůči složitosti vnitřního světa člověka i krásám světa vnějšího a jazykovou genialitu, díky kterým se později stala zřejmě nejvýznamnější prozaičkou historie. Tohle dílo je navíc velice zajímavé i tím, že se tu střetává mužský a ženský svět té doby; doby mnohem patriarchálnější, než je ta naše, kdy se za zcela legitimní považovaly úvahy, zda je žena stvoření rovnocenné muži a zda má mít právo volit nebo působit v nějaké úřední funkci.

04.02.2024

"Plavba" je velmi krásným a hlubokým románem, skoro se mi nechce věřit, že jde o první knihu V. Woolfové. V této knize se nenachází proud vědomí v takové podobě jako např. v "K majáku" či "Paní Dallowayové", pro který je spisovatelka známá. I přesto se v "Plavbě" nachází cit pro rozmanitý vnitřní svět postav, plynulé přeskakování mezi nimi, ale i pokrokové myšlenky, filozofické přemítání nad životem a smrtí a evokativní metafory. Knihu bych určitě doporučil někomu, kdo teprve s romány autorky začíná.

09.09.2023

Historicky první román Virginie Woolfové, u nás čerstvě přeložený (skvěle ! Zuzanou Mayerovou) a letos poprvé vydaný. (Z větších prozaických prací VW chybí v češtině jen Noc a den. Prý se dočkáme.) Mikrosvět anglické společnosti mimo své přirozené prostředí, množství figurek různých, přesto tak podobných světonázorů a způsobů existence, romance Rachel a Terence. K tomu plavba jako metafora životaběhu. Popisy prostředí s důrazem na přírodu a živly (ta bouřka na konci je mistrovská). Vědomí složitosti lidských bytostí a vztahů mezi nimi a schopnost je v tomto smyslu zachycovat. Napětí i v mikropříbězích, které jsou dobově zakotvené a vlastně banální. A ten jazyk... Začala jsem VW číst před pár lety jaksi "od konce", k tomu její eseje mě tu a tam baví víc než romány - ale Plavba potěšila. Platí totéž co u Roků či Vln: čtenář musí být pozorný a nespěchat. Pak ho VW odmění nadstandardním množstvím emocí i potravou pro přemýšlení. Třeba jaký (zatím ještě ne jestli) to má všechno smysl...

"Pocit Racheliny přítomnosti se postupně vytratil a pak už si ji Evelyn nedokázala ani představit, protože ji vlastně neznala. Přesto v ní ten krátký, prchavý dojem zanechal pocit smutku a únavy. Co jsem vlastně v životě dokázala? pomyslela si. Jakou mám před sebou budoucnost? Co je fantazie a co skutečnost? Jsou všechny ty nabídky k sňatku, důvěrnosti a dobrodružství skutečné, nebo je výraz uspokojení, který vídala ve tváři Susan a Rachel, skutečnější než cokoli, co sama prožila?" (s. 469)

14.06.2023

Když vyšla ven informace, že u nás bude konečně vydána prvotina Virginie, moje klasikomilské srdce zaplesalo. Pak zaplesalo, když jsem Plavbu objevila v knihovně a během čtení střídavě plesalo, ale i zhasínalo. Plavba je román, který Virginia psala, když se potýkala s těžkými depresemi a za mě je to v knize znát. I přesto, že se jedná primárně o příběh 24 leté Rachel, která cestuje na zaoceánské lodi za dobrodružstvím a průvodkyní jí je její přítelkyně Helen, žádný waw efekt se u mě při čtení nedostavil. Ano, je to kniha v rámci feminismu rozhodně přínosná - dotýká se nejen politických témat, ale i témat tehdejší doby a celkového pohledu na tamější společnost. Přesto mi v ní asi jako modernímu čtenáři chyběla jakási jiskra.. za mě má Virginia rozhodně lepší knihy. I tak jsem ale ráda, že jsem se k Plavbě dostala. 
Moje hodnocení: 7/10