visisb komentáře u knih

Trofám si říct, že tohle patří mezi klasiku v oboru. Jak psychologie, tak literatury o holocaustu. První část je popisná. Autor ale popisuje nejen vnější podmínky vězně v koncentračním táboře, ale i jeho vnitřní život, právě to "prožívání" v názvu knihy. Cílem je ukázat, že i v té nejneutěšenější situaci může člověk nacházet smysl svého života. Druhá část "Synchtonizace v Birkenwaldu" je dramatické ztvárnění jedné epizody z koncentračního tábora. Kromě přímých účastníků, zde vystupují i zemřelí, a jednání a myšlení protagonistů je komentováno Sokratem, Spinozou a Kantem.

O velikosti románu nelze pochybovat. V druhé polovině 19. století šlo vskutku o bestseller, kniha se stala po bibli druhou nejprodávanější a dokázala vzbudit bouřlivé reakce jak mezi zastánci tak mezi odpůrci otrokářství. Lincoln měl při setkání s Beecher-Stowe údajně říct: "Tak toto je ta malá dáma, která zapříčinila tuhle velkou válku." (maje na mysli Americkou občanskou válku). To mi připomnělo, že podobnou moc pohnout světem přisuzovali v téže době v Rusku Turgeněvovým Lovcovým zápiskům. Cara Alexandra II. prý motivovaly ke zrušení nevolnictví (1861). V každém případě dosah vlivu Chaloupky je nedozírný, ačkoli dnes se o ní v USA už neučí. Dnešní čtenáři totiž román posuzují bez historického kontextu a tak jim paradoxně vychází, že je plný předsudků a stereotypů o Afroameričanech. Strýček Tom je pak v tomto čtení náboženským fanatikem, který na sobě nechá štípat dříví., snaha poskytnout otrokům vzdělání, je upírání jejich identity. Samotný podtitul knihy Život mezi nízkými je dnes pohoršující.

Světová historie v autobiografii jednoho člověka. Proč číst vymyšlené "stoleté staříky", když existují takové knihy? Mně nejvíce imponuje doba soumraku Rakouska Uherska. Ta poslední generace, které visel ve třídě na stěně obraz Franty Pepy jedničky byla, jak mi autor potvrzuje, na kulturním vrcholu evropské civilizace srovnatelném snad leda s Římem Marka Aurelia. Ale i popis meziválečného období a popis obou válek je velice silný. Zajímavé jsou třeba dojmy z mnichovské zrady, kterou Britové vnímali jako záchranu míru. Také medailonky známých evropských osobností, s nimiž se Zweig setkával jsou radostí číst. Namátkou vzpomenu Rathenaua, Croceho, Gorkého, Freuda, Herzla, Verhaerena, Hoffmannstahla... Toho Gorkého jsem měl vždy zafixovaného jako autora poplatného stalinismu ergo brak, avšak Zweig mi nyní tento názor zkorigoval. Asi si něco přečtu.

Je obdivuhodné, jak dovede Zweig aktualizovat spor starý téměř 400 let. Je osvěžující a přitom stále poučné přečíst si o věčném souboji mezi mocí a lidskostí na pozadí okolností jiných než současných nebo nedávných. V průběhu četby jsem často myslel na to, že autor události jistě umělecky stylizoval, že Kalvín nemohl být taková stvůra a že Castellio jistě také nebyl tak čistou duší, jak je vykreslen. Ale co na tom - efekt byl dosažen, a byl silný. Ostře vyprofilované dobro a zlo je zaručeně působivým prostředkem. Kniha mě přivedla ke studiu další literatury o vzniku a vlivu protestantismu, kterou jsem dohledal ve své knihovně, a já udiven zjišťuji, jak málo toho zase vím... A ještě neliterární poznámka na okraj: když jsem bral knihu do ruky, vždy jsem měl chuť nalít si sklenici dobrého červeného vína. Tak na mě působila obálka, název edice Pozdní sběr a nakonec i Kalvínovo jméno.

Ať už jde o román autobiografický, čili ne, nutno vyzdvihnout niternost s níž je pojednána Petrova postava. Literární zobrazení vývoje takové povahy (a je to zlá, škodolibá povaha, povaha "hráče", který převládá nad "milencem") si žádá notnou dávku sebereflexe. A tahle sebereflexe je pro čtenáře tak blahodárná...díky ní, pokládám knihu za (v českém prostředí) poměrně povedený Bildungsromán.
Druhým zajímavým prvkem románu je válečné pozadí, které působí permanentní hrozbou, které docela deformuje prostředí města, i povahy hrdinů. Válka, jež jedněm životy bere, je tím jiným dokáže dát: narukování a proměna Víta, odvedení a posléze smrt Petrova otce, Ottoniho sebevražda jsou toho dokladem.

Nemyslím, že by chování žáků na manuálce bylo dnes standardní. Domnívám se spíš, že se praktiky zjemňují. Působí víc peníze, psychické nátlaky, vydírání...pěsti a nože jsou spíš výjimkou a jako jednotlivé případy černé kroniky jsou přitahovány médii. Po celé republice potažmo světě se tak samozřejmě takových výjimek nashromáždí určité množství, které pak na konzumenta globální černé kroniky působí dojmem běžného výskytu. Tolik reakce na předchozí komentář.
Kniha je nicméně skutečně napsána velice šikovně, střídá se pohled do nitra mladého nadšeného učitele Dadiera a konfrontace s realitou. Hunter má dobrý záběr do psychologie postav. Hard-boiled škola se ovšem nezapře. Přes všechny strasti a úskalí, které jeho hrdina zažívá, působí však závěr jako svého druhu happy end.

Je skoro s podivem kolik možných vrstev výkladu lze směstnat do tak krátké romance tak, aby z toho nevznikl galimatyáš. Četl jsem Bouři zejména kvůli zmínce o šachové hře, kterou provozuje Ferdinand s Mirandou v jedné scéně. Je to poté, co jim otec Prospero kladl na duši, aby se vyvarovali předmanželského styku. Pokušení je ovšem velké a je nutno zahnat pomyšlení na hříšné myšlenky něčím oduševnělým. Zatímco ve středověku byly šachy často užívány jako alegorie pro politické rozvržení moci, v renesanci získaly nové souvislosti, když začaly být spojovány s hrou milostnou. Celkově jsem si překlad Hilského opravdu užil. Nejvíce asi slovní žerty Antonia a Sebastiana, když si dobírají Gonzalův a Adrianův optimismus po ztroskotání.

Práce je sice přes třicet let stará, ale čtu ji trochu s nostalgií a trochu s podivem, jak trefně pan profesor nastínil nadcházející změny ve společnosti s ohledem na rodinu. Sedm kapitol, každá trochu o něčem jiném, a přesto vznikla kniha, která dává smysl jako celek. Líbily se mi pohledy sociologie na proměny funkce smrti (2. kapitola), ale i úvahy o patriarchátu a nové roli (přiznejme že poněkud pesimisticky vyznívající) muže v rámci rodiny (kapitola 5 a jinde), ale i exkurz do sociobiologie a její chápání rodiny (kapitola 6) a v závěru již zmíněné prognózy. Místy je kniha psána poměrně těžce vědecky, ale vzápětí prosvitne lidskost a osobní vhled autora brzy rozzáří i úsměv čtenáře. Za všechny tyto osobní vstupy jeden, který se, aniž by to tušil, týká i našeho v současnosti nejvyššího představitele: "...Po celém světě jsou zakládána prognostická pracoviště a prognostické ústavy rostou jako houby po dešti - i v Československu. ...Historie nás poučuje, že předvídáním budoucnosti se vždycky nejhorlivěji zabývali ti, kdo měli nejmíň co mluvit do uspořádání věcí přítomných, ač na to aspirovali."

Po Brechtovi jsem sáhl, protože se po něm jmenuje ulice, kterou občas procházím a po ní i autobusová zastávka. Kalendářové historky jsou krátké dramatikovy prózy, pár epických básní a jedno drama (Výjimka a pravidlo). Epické básně si hodnotit netroufám, ve srovnání s Homérem by nevyznělo dobře. Drama je postaveno šikovně. Otázka viny v Brechtově pojetí tu nabývá specifické podoby. Svět je dán jako nelítostný, člověk člověku je tu apriori vlkem, a jakýkoli altruismus je leda těžko pochopitelnou výjimkou. Bojím se, že v mnoha případech se něco podobného může dít a děje. Nutno si ale povšimnout, že dokonce ani kuliho čin není sám o sobě tak altruistický.
Z povídek mě potěšil Zraněný Sokrates a Experiment (o závěrečné fázi života Francise Bacona). Eticky vyhraněný je Kacířův plášť (o lidské malosti a velikosti - na příkladu Brunově), zajímavá je i povídka Císařův legionář (Jde o poslední dny Caesara ze dvou různých pohledů: z jeho vlastního a z pohledu jeho vysloužilého legionáře, tedy seshora a zezdola).

Překlad Pavla Olivy obsahuje čtyři související pojednání o historii jež spojuje personifikovaná Štěstěna (Tyché) a Zdatnost (Areté). Ty dvě spolu na jednu stranu soupeří, ale v něčem se i doplňují. Historických postav je jinak jmenováno mraky, až se v tom neodborník ztrácí, ale mezi nimi přece jen vyniká Alexandr Makedonský, jemuž jsou věnována hned dvě pojednání (druhé a třetí). Poněkud mě překvapilo, že jej Plútarchos vnímá jako filosofa a to dokonce významnějšího než ostatní, filosofa, který filosofuje skrze činy. Helénistická "globalizace", kterou nastartoval, je považována za velký přínos. V závěrečném pojednání "Proslavili se Athéňané více ve válce než v umění?" idealista Plútarchos argumentuje takřka materialistickým způsobem, že vojevůdci a úspěšní válečníci a státníci (Miltiádes, Periklés, Themistoklés či dokonce Alkibiades aj.) jsou těmi, kdo šíří slávu Athén, kdežto autoři uměleckých děl z jejich činů jen tyjí, a bez nich by nebyli ničím. To je třeba považovat za poněkud jednostranný pohled, protože právě tak je možné tvrdit, že bez uměleckého ztvárnění a zvěčnění v díle, by historické události byli událostmi jen sotva. To si myslím v archaickém a možná ještě i v klasickém období uvědomovali mnohem lépe.

(SPOILER) Jde sice o dialog mezi Archidamem a Kafisiem, ale je to Kafisias, kdo vypráví příběh převratu v Thébách. Tato historická událost, o níž autor pojednává ještě v životopise Pelopida a dočteme se o ní i v Řeckých dějinách od Xenofonta, slouží jako dramatické pozadí pro lehce filosofickou diskuzi o povaze Sókratova daimonia. Kromě toho se dílem prolíná příběh o návštěvě cizince z Itálie, který přijel, aby odměnil Polymnovu (otec Kafisia a Epameinónda) rodinu, za to, jak se vzorně postarala o pythagorova žáka Lysida, který v Thébách našel azyl a nyní zde měl svůj hrob. Disputace mezi Epameinóndem a cizincem Theanórem je apologií skromné chudoby, a byla pro mě mimořádně osvěžující.
Od Sókratovi smrti uplynulo 21 let, a mezi účastníky je mnoho pamětníků athénského filosofa. Jedním z předních mluvčích (byť nepřímých) je také Simmias, protagonista slavného Platónova dialogu Faidón, v němž se pojednává o nesmrtelnosti duše. Plútarchos je samozřejmě platonik, v závěru zapojuje Simmiovu řeč o Sókratovu žáku Timarchovi (patrně smyšleném), který se dostane do věštírny - Trofóniovy jeskyně, aby pochopil sókratovské daimonion. Zde upadl do jakéhosi transu a jeho duše se osvobodila z těla, aby byla svědkem nevídané scenérie se světelnými pohybujícími se ostrovy a strašnou propastí, z níž se linuly nářky. Promluvil k němu hlas, který mu vysvětlil kosmogonii toho, co vidí. Hvězdy (světelné ostrovy) jsou vyšší duchové (daimones). Každá duše má totiž podíl na mysli (nús), ale kvůli vášním se noří do těla a tím se stává nerozumnou. Duše je tedy prvotně bez těla, a někteří mimořádně oduševnělí jedinci vyčnívají nejčistšími částmi své duše mimo tělesnou schránku (což mi upomíná na Heideggerův pojem ek-sistence). V jeskyni vidí Timarchos právě to, co ve světě vidět není (tedy duchy, daimóny), a nevidí, to, co vidět běžně je (totiž těla). "Ty hvězdy pak, které se vznášejí vzhůru, jsou strážní duchové (daimones) takzvaných myslí (nús) obdařených lidí." (s. 72). A tak Theanór vyslovuje závěr ze Simmiova vyprávění, který je vlastně i závěrem Plútarchovy knihy, protože kvůli neodkladným záležitostem převratu, již nikdo nic nenamítne. Existují někteří bohům milí lidé, jsou jimi přednostně řízeni "rozumem prostřednictvím znamení, o nichž obyčejní, prostí lidé nemají vůbec ponětí."(s. 77) Daimonion, jako bylo to Sókratovo, je tedy duch, který se již zbavil koloběhu rození, ale má zájem na tom, pomoci v tělesném světě ještě uvízlým soudruhům, u nichž vidí snahu zbavit se tělesných vášní.

(SPOILER) Aškenazyho jméno jsem si zapamatoval poprvé a jednou provždy ve spojitosti s povídkou Vajíčko, která figurovala v jakési antologii pro ZŠ (a v tomto výboru se nevyskytuje, jak je mylně uvedeno v předchozím komentáři), i když jsem ho mohl znát ještě z ranějšího dětství jako autora Pitrýskových dobrodružství (Putování za švestkovou vůní). Později mě překvapilo, když jsem se dočetl, že byl zetěm Heinricha Manna. Výbor povídek Etudy dětské a nedětské jsem ale vzal do ruky spíše namátkou, protože ležel v prvním patře mé knihovny před níž jsem se zrovna válel na matraci.

Poetika Aškenazyho díla jde ve stopách Čapkových. Základním stavebním kamenem Dětských etud je dětská duše. Autor se vrací do krajiny dětství za pomoci svého syna (človíčka). Vedle dětských etud jsou psány sub specie infantis i další povídky: Milenci z bedny (o hře na svatbu a svatební cestě, co skončí výpraskem) a Ukradený měsíc (o dvou rošťácích, kteří chytí měsíc při koupeli v rybníce a zavalí do jeskyně). Mně se asi nejvíce líbila povídka o cikánském otci a synovi, kteří s rozdílnými výsledky navštěvují stejnou třídu Gabore, Gabore...Cikánská a dětská duše mají mnoho společného. Pět úvodních povídek má za společné téma zvíře. I do jeho duše se Aškenazy dovede vcítit. Reportáže z New Yorku jsou shrnuty v části pojmenované Osamělý tlící list a Májové hvězdy...jsou to hvězdy na obloze, které se odrážejí na hladině řeky, kde se 9.5.1945 koupe mladá suplentka Hlobilová, nebo jde o hrdiny s rudými hvězdami na uniformách? V každém případě nutno říci, že ač jsou sovětští vojáci líčeni sympaticky, nejsou adorováni ad absurdum, jak bylo v literatuře 50. let zvykem.

(SPOILER) Kniha pojednává významné aspekty Scotovy duchovnosti, k nimž se přibližuje přes metafyzickou teologii. Bůh je absolutně oddělený v transcendenci, avšak člověk má pro tuto jinakost (Ex 3,14) od přirozenosti smysl, a dokáže tak i z pozice své konečnosti nahlédnout nekonečno. Bůh je absolutní Dobro, a proto nejvyšší stupeň lásky je jeho láska sama sobě. Dává ale svobodnou možnost člověku milovat jej, a tím se podílet na božskosti (skrze Krista potažmo svátosti církevní, hlavně eucharistii). Dřívější nauka nepřiznávala Marii zbavenost prvotního hříchu. Např. Bonaventura tvrdil, že prvotním dědičným hříchem jsou poskvrněni všichni bez výjimky, aby podléhali Kristově moci je spasit. Scotus z tohoto vyjmul Marii, jíž tak učinil prostředníkem příchodu Kristova, jenž se zrodil z neposkvrněného početí.

Mám trochu rozpačitý pocit. Knihu jsem dostal k vánocům darem a všude četl jen samé pozitivní recenze. A tak jsem se nechal zlákat, a pustil se do ní. Uvěřil jsem, že to nebude jen nějaká červená knihovna.
A to skutečně není. Plus, které se musí knize nechat, je hluboký historický vhled. Autorka strávila několik let rešeršemi a hovory s pamětníky. Velké dějiny se prolínají s těmi osobními. Za druhé pozitivum považuji, že kniha je mementem tvrdých podmínek, za jakých se kdysi žilo.
Co mě ale neustále nutilo myslet na to, jestli čtením nepromarňuji čas, byla častá neautentičnost jednání postav. V některých místech zůstává mnohé nedovysvětleno (Jak se Jurek dozvěděl o nevěře Julky? Proč se Barbora musela stěhovat ze svého domku? Jakto, že jí nesepnulo dřív, že Ludwik je její synovec?). Způsob, jakým se čtenář vznáší v domácnostech hrdinů a skrze jejich myšlenky se vrací k zásadním událostem let, které by jinak zcela unikly záznamu je pozoruhodný. Když ale dojde na napětí před nějakou událostí, působí najednou uměle, protože událost je pro čtenáře snadno předvídatelná. Tahle jednoduchost mě na románu mrzela asi nejvíc, psychologie postav není příliš propracována, řekl bych. Zřejmý efekt to má na sňatkové strategii, kde si autorka vystačí de facto se dvěma rodinami. Jediným zábleskem morálního vývoje je Jarmila, která ale působí jen v epizodní roli.
Občas je sdělováno zjevné: "...družba, co mi ho vybrali, má dvacet dva roků!" , říká Barka Barboře o Ludwikovi na s. 189...Tatu mu to zavalilo v devadesátém čtvrtém, říká Julka Barboře o tři strany dál stále ještě na své svatbě a následuje Barbořina otázka: "Kolik mu tehdy bylo?" ...Není to zbytečné?
Také chronologický popis kapitol mi přišel poněkud zmatený. Kronika v podnázvu avizuje roky 1894-1921, ale díl o Ludwikovi se začíná už roku 1889. Na straně 230 je kapitola "1909", ale v obsahu je "1908".
Nelituji, že jsem knihu přečetl, ale už vím, že ji pošlu dál. V knihovně mé staré mámy se bude mezi Rosamunde Pilcherovou a Danielle Steelovou vyjímat jako růže v trní.

Četl jsem snad před deseti lety, takže mi utkvěl už jen nejasný ale velmi příjemný pocit-vzpomínka, že šlo o vynikající bildungsromán. Ihned se mi v souvislosti s ním vybaví další knihy podobného žánru: Musilovy Zmatky chovance Törlesse a Pod skleněným zvonem Sylvie Plathové.

Když jsem spatřil titul na hřbetu knihy v knihobudce, volba byla jasná. Vždyť letošek je také ročníkem jedenadvacet, a totálně nasazení v Říši by dnes slavili (a snad někteří dokonce ještě slaví) sté narozeniny. Mezi nimi i můj děda (1921-2003), který o této fázi svého života vyprávěl jen sporadicky, a když člověk čte o válečných hrůzách, tak se mu ani nemohl divit.
Ptáčníkův román se barvitému popisu zrůdností rozhodně nevyhýbá. Slabším povahám s velkou představivostí bych jej snad ani číst nedoporučil. Nejděsivěji na mě zapůsobila scéna vynášení utonutých ze zatopeného krytu. Autor nezapře, že se vyučil u mistrů klasiky. Využívá rozličné literární techniky pro regulaci napětí, dvakrát jsem natrefil na odkaz k Homérovi, ale nejvýraznější literárně umělecké ambice se ukazují v Pepoušových zápiscích, o nichž mám podezření, že jsou navzdory jejich náhlému utnutí téměř autentickým autobiografickým prvkem. Tak jako Pepouš i autor se nakazil na nucených pracích TBC, i on byl jistě už v mládí l´homme de lettres. Vedle Pepouše jsou důkladněji vykresleni mladí komunisté Honzík a Karel, kteří se stávají přirozenými vůdci pracovní kompanie. Obzvlášť Honzík je prototypem nového člověka, bojovníka proti fašismu a odpůrce imperialismu, přítele Sovětů, ale veskrze internacionalisty, který na rozdíl od svých vrstevníků dokáže nahlédnout i lidskost německých charakterů. Vojáci ve vedení kompanie jsou ale vesměs odsouzeníhodné postavy ať už jde o hrubiána Hilla, chladně vojenského Nitribita, nerozhodného hejtmana Kiesera. Zásadní proměnu prodělá postava původně mírumilovného feldvébla Benta, ale světlou výjimkou zůstává vojín Lipinski, který se ovšem cítí být víc Polákem než Němcem. Z Čechů morálně propadne pouze Olin, který se kvůli svým ambicím a individualismu spřáhne s německým vedením. Nemohl jsem se však zbavit dojmu, že chlapci z kompanie ho na počátku mohli usměrnit tak, aby jej posléze nemuseli odsuzovat jako zrádce.
Prosovětské ladění románu je zřejmé, ale přesto mě potěšila pasáž, kde chlapci hovoří o koncentračních táborech, a která mezi řádky poukazuje na autorův kritický postoj. Kovanda se ptá Pepouše, jestli něco takového jako Buchenwald má na světě precedens. A Pepouš, který se zřejmě chystal obsáhle pohovořit o gulazích, dostane záchvat kašle, který mu v tom zabrání.

3 25.02.2021

Devět povídek, které vás nechají nahlédnout do života Indů a indických emigrantů s jejich běžnými i nevšedními starostmi. Nejvíce asi cením povídku Sexy, která ukazuje na odlišné možnosti pochopení významu slova "sexy" jazykovou relativitu. Dále se mi líbila první povídka Dočasná záležitost a poslední povídka Třetí a poslední světadíl, ale vlastně každá je napsána velmi umně. Autorka dokáže postihnout vývoj, který se odehrává v lidské psychice a v mezilidských vztazích. Rozhodně nejde o čistou deskripci.

1 07.02.2021

Jestli existuje něco jako neprávem opomíjené dílo, řekl bych, že je jím tahle novelka, která vyšla prvně v samizdatu roku 1978 a v roce 1981 podle ní natočil Werner Schroeter oceňovaný film Tag der Idioten. Lehká surreálnost, temnota, která nečiší ani tak z ponurosti ústavního prostředí jako z existenciální ztráty nevinnosti a z propadnutí mase, velký pozorovací talent a hluboká erudice jsou snad některé charakteristiky tohoto mnohovrstevnatého dílka doktorky filosofie. Proč se ještě někdo (nejlépe ona sama), nechopil překladu jejích dalších prací, která vyšla zatím jen v němčině?

O Daně Horákové jsem se prvně dočetl ve Vaculíkově Českém snáři, ze kterého, jak ona v knize O Pavlovi uvádí, prý může vzniknout dojem, že byla konfidentkou. Na mě tam nicméně zapůsobila snad nejsympatičtějším dojmem ze všech ženských postav. Proto jsem se hecnul, a knihu, kterou pořizuji k Vánocům pro svého švagra, jsem před zabalením přelouskal. Je však třeba říci, že sám bych ji do své knihovny nekoupil. Už předem mě odrazoval fakt, že se kniha objevila na čelních místech ve výlohách, a okamžitě se stala jakousi událostí. Pak také nejsem skalním fanouškem Pavla Juráčka (jako můj švagr), a číst 750 stran o člověku, o kterém vím jen to, že byl režisérem nové vlny, mi nepřišlo přínosné. Odpor k bestsellerům jsem nicméně překonal, a po zběžném prohlédnutí shledal, že kniha není zdaleka jen "o Pavlovi". A tak jsem nakonec rád, že jsem si mohl přečíst vzpomínky na různé osobnosti disentu. Za nejpovedenější kapitolu však považuji tu o cyklobaronech Battagliových. Vynikající je také úvaha na téma Kráska a zvíře. Stížnosti na opakování, které tu v předchozích komentářích zazněly, chápu jako liché. Vše co bylo autorkou zopakováno, bylo opakováno zcela vědomě. Občas jsou použity anglicismy (germanismy, pokud tu jsou, jsou vysvětleny). Potěšující byly pro mě filosofické vhledy, ač mi občas přišly naroubované poněkud násilně. Zejména v kapitole o Kierkegaardovi se domnívám, že jde o účelovou desinterpretaci jeho rozchodu s Reginou Olsen, ale to je třeba jen tím, že jsem fandou dánského filosofa. Jako celek musím knihu O Pavlovi hodnotit velmi vysoko, a děkuji autorce, že se odhodlala vydat svou druhou knihu v češtině. Co se týče vztahu Pavla a Dani, zažil jsem něco podobného. Na rozdíl od protagonistů jsem to však vydržel pouze 3 měsíce.
Po přečtení jsem se jen mohl ptát s profesorem Machovcem: Jakou asi kariéru by Daňa udělala, kdyby zůstala v akademickém prostředí? Možná bychom měli českou Simone de Beauvoir. Možná by ale také zapadla někde v ústavu medievalistiky, či na FÚ AV ČR.

8 18.12.2020

Ach ten Michael Henchard! Ještě více než prchlivost, charakterizuje jej lidskost. Je to nejspíš Hardyho vůbec nejcharismatičtější postava. Takový Farfrae je proti němu skutečně floutek...
Románu bylo vyčítáno, že obsahuje až příliš mnoho zápletek a zvratů, ale vycházel, jak bylo tehdy zvykem v nedělní příloze a Hardy chtěl ve čtenářích udržovat napětí. Nakonec tento literární nástroj se dodnes v angličtině nazývá "cliffhanger" podle situace z jiného Hardyho románu na pokračování (A Pair of Blue Eyes), kde na konci jedné kapitoly nechá autor hrdinu viset na skále...a ty si čtenáři počkej do dalšího týdne jak to dopadne!
Když už jsem se ale nedal odradit předsudkem vnímajícím podobnost s telenovelou, román na mě zapůsobil mocným dojmem. Hardy opět hluboce zapojuje psychologii a svou svéráznou filosofii. Myslím, že je to v XVI. kapitole, kde cituje romantického básníka Novalise: "Charakter člověka je jeho osud". Ve skutečnosti tohle najdeme už u Herakleita, ale to nic nemění na tom, že o Henchardovi platí tento výrok plnou měrou a tento "muž pevné vůle", jak zní podtitul knihy, musí vypít pohár hořké pravdy až do dna, přestože s postupem času svůj charakter dokáže čím dál tím víc reflektovat.

2 03.12.2020