O Sókratově daimoniu přehled

(SPOILER) Jde sice o dialog mezi Archidamem a Kafisiem, ale je to Kafisias, kdo vypráví příběh převratu v Thébách. Tato historická událost, o níž autor pojednává ještě v životopise Pelopida a dočteme se o ní i v Řeckých dějinách od Xenofonta, slouží jako dramatické pozadí pro lehce filosofickou diskuzi o povaze Sókratova daimonia. Kromě toho se dílem prolíná příběh o návštěvě cizince z Itálie, který přijel, aby odměnil Polymnovu (otec Kafisia a Epameinónda) rodinu, za to, jak se vzorně postarala o pythagorova žáka Lysida, který v Thébách našel azyl a nyní zde měl svůj hrob. Disputace mezi Epameinóndem a cizincem Theanórem je apologií skromné chudoby, a byla pro mě mimořádně osvěžující.
Od Sókratovi smrti uplynulo 21 let, a mezi účastníky je mnoho pamětníků athénského filosofa. Jedním z předních mluvčích (byť nepřímých) je také Simmias, protagonista slavného Platónova dialogu Faidón, v němž se pojednává o nesmrtelnosti duše. Plútarchos je samozřejmě platonik, v závěru zapojuje Simmiovu řeč o Sókratovu žáku Timarchovi (patrně smyšleném), který se dostane do věštírny - Trofóniovy jeskyně, aby pochopil sókratovské daimonion. Zde upadl do jakéhosi transu a jeho duše se osvobodila z těla, aby byla svědkem nevídané scenérie se světelnými pohybujícími se ostrovy a strašnou propastí, z níž se linuly nářky. Promluvil k němu hlas, který mu vysvětlil kosmogonii toho, co vidí. Hvězdy (světelné ostrovy) jsou vyšší duchové (daimones). Každá duše má totiž podíl na mysli (nús), ale kvůli vášním se noří do těla a tím se stává nerozumnou. Duše je tedy prvotně bez těla, a někteří mimořádně oduševnělí jedinci vyčnívají nejčistšími částmi své duše mimo tělesnou schránku (což mi upomíná na Heideggerův pojem ek-sistence). V jeskyni vidí Timarchos právě to, co ve světě vidět není (tedy duchy, daimóny), a nevidí, to, co vidět běžně je (totiž těla). "Ty hvězdy pak, které se vznášejí vzhůru, jsou strážní duchové (daimones) takzvaných myslí (nús) obdařených lidí." (s. 72). A tak Theanór vyslovuje závěr ze Simmiova vyprávění, který je vlastně i závěrem Plútarchovy knihy, protože kvůli neodkladným záležitostem převratu, již nikdo nic nenamítne. Existují někteří bohům milí lidé, jsou jimi přednostně řízeni "rozumem prostřednictvím znamení, o nichž obyčejní, prostí lidé nemají vůbec ponětí."(s. 77) Daimonion, jako bylo to Sókratovo, je tedy duch, který se již zbavil koloběhu rození, ale má zájem na tom, pomoci v tělesném světě ještě uvízlým soudruhům, u nichž vidí snahu zbavit se tělesných vášní.