Větrná setba

19.01.2024

Souhlasil bych s kolegy, že "na Černé světlo to nemá". Vnímám to jako autorovu větší prvotinu a mám pocit, že se mu ještě nepodařilo udržet nejen tah vyprávění, ale ani téma. Ale je to spíš v nuancích. Protože jinak psychologie hlavního hrdiny, mladého kluka, který mj. čeká, že bude odveden do (1. světové) války a o které všichni doufají, že už brzy skončí, je velmi prokreslená a mnohovrstevnatá. Jeho vztah s matkou a otcem (píšu zvlášť a ne rodiči, protože to je v tomto příběhu něco zcela odlišného), jeho první milostné pokusy, vztahy ve třídě ke spolužákům, vůbec hledání sama sebe a místa ve světě - to je mnoho fazet, kterých se Řezáč dotýká velmi pěknými i dramatickými situacemi. Skoro bych řekl, že se tady rodí určitá základní Řezáčova situace, ze které pak vychází Černé světlo - ponížení, které je hnacím motorem msty, ať už konkrétní nebo celému světu. Ale je to tu jen jako zárodek, vrací se to, ale nepropuká to v té výbušnosti dalších románů. Sehnal jsem si ještě další vydání Větrné setby spolu s rannými prózami, krátkými povídkami, tak jsem zvědav. Ale určitě mě ještě čeká Svědek a Rozhraní. Řezáč byl opravdu nesmírně zajímavý autor, v psychologickém ponoru a umností vystavění situace připomínající Jaroslava Havlíčka.

Ať už jde o román autobiografický, čili ne, nutno vyzdvihnout niternost s níž je pojednána Petrova postava. Literární zobrazení vývoje takové povahy (a je to zlá, škodolibá povaha, povaha "hráče", který převládá nad "milencem") si žádá notnou dávku sebereflexe. A tahle sebereflexe je pro čtenáře tak blahodárná...díky ní, pokládám knihu za (v českém prostředí) poměrně povedený Bildungsromán.
Druhým zajímavým prvkem románu je válečné pozadí, které působí permanentní hrozbou, které docela deformuje prostředí města, i povahy hrdinů. Válka, jež jedněm životy bere, je tím jiným dokáže dát: narukování a proměna Víta, odvedení a posléze smrt Petrova otce, Ottoniho sebevražda jsou toho dokladem.