• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 23 knih

Nové komentáře u knih Václav Voňavka

Rozhraní

„Mistrovské dílo. Měl jsem tu čest od Řezáče číst už Větrnou setbu, Černé světlo, Svědka a nyní toto jeho patrně vrcholné dílo. Všechny mohu doporučit. I když je to všechno psychologická literatura, každá je jiná, řeší své téma nově a neotřele. V té neotřelosti je právě Rozhraní na vrcholu. Dvě linie románu, které se neustále propojují, jsou zdánlivě dvěma příběhy, ale vlastně jsou jen jedním. I když jeden je fiktivní a jeden "realisticky" reálný, v obou jde o hlavní hrdiny, kteří se snaží něčeho deosáhnout, něco překonat, nějak se pohnout. Herec Vilém Haba jde za slávou a zapomene na všechno ostatní kolem sebe, dokonce jde tak říkajíc "přes mrtvoly", aniž by ale někoho konkrétně zabil, a musí nakonec zjistit, jak prázdný život to byl, když popřel sám sebe. A spisovatel Jindřich Aust, vypravěč románu, se snaží vymotat ze svého zoufalého postavení, kdy nedělá, co by dělat chtěl, a zároveň se nedokáže přinutit nic dokončit. I tady dojde k posunu, který nechci spoilerovat. Nicméně tyto dva zcela odlišné typy (spolu)prožívají své životy paralelně, ukazují dvě tváře života a tedy i jeho plastičnost a dávají tak možnost čtenáři se do jednoho či do obou vžít. Za mistrovské považuji nejen toto proplétání, kde není téměř chvílemi jasné, který příběh je který a přitom je to stále jeden svět (tedy kdy rozhraní mezi příběhy je někdy setřené či nezřetelné), ale i jiné pomyslné rozhraní, kterému čelí každá z figur - jakási mez, kterou je výzva překročit, případně mez, která je nedosažitelná, a nebo k jejímuž překročení musí být silná motivace nebo odvaha. V tom je podobnost s románem Svědek, který zkoumá takovou mez v různých obyvatelích malého městečka, a je díky této permanentní přítomnosti nevyslovitelného v každém z nás až hrůzostrašná. Každý ji totiž má. A tady Haba a Aust se jí oba dotknou a musí se k ní nějak postavit. Zkrátka myslím, že Rozhraní je základní kniha české literatury 20. století. Je mnohovrstevnatá, otevírá základní otázky lidské identity, kdo je ve skutečnosti kým, kde je maska a co hrajeme (i před sebou) a jistě v tom sehrál fakt, že bylo psáno v době Protektorátu, podobně jako Svědek. Otázku této meze si musel jistě klást opravdu každý. A fakt, že Rozhraní vyšlo i po revoluci jako součást prestižního kanonického projektu Česká knižnice, podle mne jen dokládá to, že Řezáč do české literatury patří jako mistr psychologických próz stejně silně, jako patřil do socialistického kánonu svým Nástupem a Bitvou. Havlíček-Řezáč-Glazarová je moje česká nejsvětější trojice psychologického románu.“... celý text
— Apo73

---

Svědek

„Nemůžu si pomoci, Václav Řezáč byl do nástupu komunismu skvělý spisovatel. Opravdu je z generace i typu Jaroslava Havlíčka, ještě bych přiřadil třeba Jarmilu Glazarovou s Adventem. Přitom ale je svůj, od Havlíčka se liší. Svědek je mnohovrstevná sonda do života malého městečka, a mohla by připomínat Havlíčkovy Petrolejové lampy, ale nemá v sobě tu ironii a mírnou krutost pohledu. Řezáče na jednotlivých postavách zajímá ona hranice, kterou člověk vnitřně a skrytě touží překročit, ať už je v čemkoliv, po čem toužíme, co nemáme, čeho se nám nedostává, nebo co nám naopak přebývá. Například máme vnitřní nutkání otevřít zámek na dveřích obchodu, kolem kterého 30 let jako strážník chodíme a hlídáme ho. Jak člověk zvládá tento boj sám se sebou? Tím, že podlehneme, se však naprosto a nadostmrti změní pohled na sebe sama, úplně se nám změní životní perspektiva. Může to být uspokojení z toho, že jsme to zvládli, nebo naopak otřes, že si přestaneme vážit sebe sama. Ona "nepřekročitelná hranice", která je ve Svědkovi hlavním motivem, je velmi subtilní záležitost a Řezáčovi se podařilo ji skvěle vyhmátnout. Někdy je tam trochu moc popisu, ale vždycky, když mi to už už přišlo na mysl, tak děj pokročil, takže jsem mu to v průběhu četby odpouštěl. Po Větrné setbě a Černém světlu je to pro mne další Řezáčův posun, oceňuji, jak z mozaiky vytvořil městečko jako živoucí organismus plný akcí a reakcí, motivací a činů, některé scény jsou vyloženě filmové (scéna na náměstí statkáře na kobyle, obě měsíční noci apod.). Moc se těším na Rozhraní, které má být jeho vrcholným dílem. Skvěle!“... celý text
— Apo73

---

Černé světlo

„Velmi vydařený psychologický román a jako bonus - krásná čeština :-) S hlavním hrdinou zpočátku sympatizujete, ale nešťastná událost s honbou na potkana v něm zanechá hluboké neléčené trauma, které promění jeho osobnost. Postupně se z něj stává bezcitný psychopat, který si jde za svým bez ohledu na ostatní. Konec zanechá ve čtenáři hořkou tečku za celým vyprávěním. Kniha, která rozhodně stojí za přečtení, kdo hledá napětí a rychlé spády v ději, pro něj kniha nebude, ale kdo má rád kvalitní psychologické romány, ten ať si knihu přečte ;-)“... celý text
— Ophelie

---

---

Poplach v Kovářské uličce

„Tak jako dasa6360, i já objevila tuto knihu v knihobudce, a protože jsem ji nikdy jako dítě nečetla, tak jsem se rozhodla to napravit. Příběh byl pro děti velice srozumitelný a také poučný v tom, že co ti nepatří ani nechtěj, viz. jak Frantík dodatečně, byť nepřímo, zaplatil hrst lusek, které si při odchodu z obchodu strčil do kapsy. Vracím zpět do knihobudky, možná kniha potěší zase někoho jiného.“... celý text
— Zlatinka.Emilly

---

Kluci, hurá za ním!

„"Kluci" se svezli s Poplachem v Kovářské uličce a upřímně - líbilo se mi rozložení schopností na trojici, takže se dalo čekat, že budou bezezbytku využity. Ke komentáři uživatele ippokorny bych chtěl podotknout, že většina podobně laděných příběhů bude mít podobně "nedostatky". Autor knihy zjevně chtěl hrát na cituplnou notu. A ještě připomínka ohledně komentáře uživatele Meda77. Že některá vydání knihy vyšla po únoru 1948 ještě neznamená, že pochází z doby totalitní. Opravdu se domnívám, že proti takovému označení roku 1934 by se leckdo vzepřel.“... celý text
— RoBertino27