Svědek přehled

13.12.2024

Nemůžu si pomoci, Václav Řezáč byl do nástupu komunismu skvělý spisovatel. Opravdu je z generace i typu Jaroslava Havlíčka, ještě bych přiřadil třeba Jarmilu Glazarovou s Adventem. Přitom ale je svůj, od Havlíčka se liší.
Svědek je mnohovrstevná sonda do života malého městečka, a mohla by připomínat Havlíčkovy Petrolejové lampy, ale nemá v sobě tu ironii a mírnou krutost pohledu. Řezáče na jednotlivých postavách zajímá ona hranice, kterou člověk vnitřně a skrytě touží překročit, ať už je v čemkoliv, po čem toužíme, co nemáme, čeho se nám nedostává, nebo co nám naopak přebývá. Například máme vnitřní nutkání otevřít zámek na dveřích obchodu, kolem kterého 30 let jako strážník chodíme a hlídáme ho. Jak člověk zvládá tento boj sám se sebou? Tím, že podlehneme, se však naprosto a nadostmrti změní pohled na sebe sama, úplně se nám změní životní perspektiva. Může to být uspokojení z toho, že jsme to zvládli, nebo naopak otřes, že si přestaneme vážit sebe sama. Ona "nepřekročitelná hranice", která je ve Svědkovi hlavním motivem, je velmi subtilní záležitost a Řezáčovi se podařilo ji skvěle vyhmátnout. Někdy je tam trochu moc popisu, ale vždycky, když mi to už už přišlo na mysl, tak děj pokročil, takže jsem mu to v průběhu četby odpouštěl.
Po Větrné setbě a Černém světlu je to pro mne další Řezáčův posun, oceňuji, jak z mozaiky vytvořil městečko jako živoucí organismus plný akcí a reakcí, motivací a činů, některé scény jsou vyloženě filmové (scéna na náměstí statkáře na kobyle, obě měsíční noci apod.). Moc se těším na Rozhraní, které má být jeho vrcholným dílem. Skvěle!

21.02.2024

V y n i k a j í c í román, ke kterému by mi víc seděl název Pokušitel než Svědek, ale co už.
Václav Řezáč ve vrcholné formě. Propracovanou psychologií postav, krásným jazykem i tím, s jakou lehkostí se ráchá v temných stránkách lidských duší, mi to připomínalo vynikající díla Jaroslava Havlíčka.
Určitě mohu vřele doporučit.

Do městečka Byteň přijíždí půlnočním vlakem už na první pohled divná postavička – tajemný a jaksi „měňavý“ stařík Emanuel Kvis. Jak se postupně ukáže, není schopen žádných citů a aby zaplnil svou prázdnotu, jitří cizí city, čím víc, tím líp a nejlépe hned - je už starý a nemá čas čekat, jak se co časem samo vyvine.
Usadí se ve zděděném domku a se sousedy zapřádá zdánlivě nevinné hovory, při nichž neomylně vyčenichá jejich nejskrytější, těžce potlačované či zatím netušené touhy, zloby, křivdy (včetně jejich vnitřní nepřekročitelné hranice). Pak je ve vhodné chvíli pokušitelsky popostrčí, aby se věci mohly udát (a on si mohl nasosat hutné emoce). Dominový efekt, který tím uvede do chodu, smete kdeco a přesně po tom prahne - konečně naplní svoji bezednou prázdnotu cizími city.
A vy si tak moc přejete, aby mu už konečně sklaplo, protože se nemůžete dívat, jak tenhle dědek postupně ničí život tolika normálním lidem, jak nezadržitelně šíří zkázu jako mor. A těžko se bráníte myšlence, že kdybyste se potkali, možná by dostal i vás, protože každý máme svou větší či menší 13. komnatu, zamčenou na devět zámků. Nebo ne?