lynxir
komentáře u knih
Prosinec už je takovej
Donal Ryan
Krátký výňatek ze zprávy zvláštního dopisovatele listu Irish Independent:
„Ačkoliv se celou dobu zdálo, že malá jachta kapitána Ryana svým poklidným tempem dopluje po roční plavbě zdárně a šťastně do cílového přístavu, a to i přes značnou různorodost a nesoulad domorodé posádky, dostala se jeho loď při vplutí do bouřlivých pobřežních vod zkraje prosince při náhlé změně počasí do značných problémů, loď přišla o hlavní stěžeň a nakonec se převrátila. Toto lze dozajista přičíst na účet ne zcela zkušeného kapitána Ryana, který ovládání lodi a řízení posádky dostatečně nezvládl. Přesto pevně věříme, že po získaných zkušenostech dopadne příští dálková plavba jeho jachty mnohem lépe.“
Prvok, Šampón, Tečka a Karel
Patrik Hartl
Není to povznášející. Není to poučné. Ani ten "vtipný nadhled" tam nějak nenacházím. Proč bych to vlastně měl číst (dočítat)?
Kuře na rožni
Jiří Šotola
Autor nezapře, že jeho původním úsilím bylo básnění. Jazyk knihy je poetický, místy zvláštní, místy filozoficky přemýšlivý. Autor toho v dané době moc nevydával, tedy zřejmě každá stránka znamenala pár korunek navíc. Nechci zde rozebírat autorovy následné ústupky režimu či předcházející spolupráci s STB. Bohužel zde zapomněl na základní pravidlo spisovatelské práce, a to je: škrtat. Pomníky vystavené z chleba dostatečnou trvanlivost nemají. Možná to byl úmysl, ale autor nevybavil svého hrdinu takovým dostatkem kladných vlastností, aby se s ním čtenář mohl ztotožnit a držel mu palce až do zbělení kloubů. Zbloudilé kuře zmateně pobíhající za zahradou mezi poli nalezne dostatek soucitu leda tak v pohádce.
Jaro je tady
Ludvík Vaculík
Dnes by autor psal nejspíš nějaký blog, který by téměř nikdo nečetl. Politické souvislosti jsou již zcela out, nejlepší jsou popisy práce na zahradě. Tehdejší doba byla zvláštní. Ta dneštní stejně tak, jenže jinak.
Poslední neuvěřitelné dobrodružství pana Monroea
Dan Mooney
Místo komentáře jen dvě otázky:
1. Opravdu musí být mezi hlavními postavami téměř každého díla „moderního“ autora nějaký jedinec s tou specifickou abnormalitou, ač je jich dle statistik poze asi 4% populace, když je to navíc vzhledem k ději zcela irelevantní?
2. Proč si dnes tolik jedinců myslí, že umí psát?
Snídaně se Senekou
David Fiedler
Myslím, tedy jsem přesvědčen o tom, že je každopádně mnohem lepší zahloubat se do některého ze Senekových děl, než se nechat zavést tímto americkým profesorem, jenž zde vysvětlil především svůj vlastní postoj ke světu, k životu a k lidem, byť při tom seděl za katedrou či v kavárně opřen zády o vysoký sloup rozličných filozofických a psychologických spisů, samozřejmě včetně těch Senekových.
Takové maličkosti
Claire Keegan
Ani po dodatečném přečtení komentáře paní Alice Hyrmanové McElveen ze stránek iliteratura.cz, která se poměrně razantně a nekompromisně vyjadřuje ke kvalitě překladu této knihy do češtiny, si nemyslím, že „každé slovo je tu přesně to správné slovo na správném místě, výsledek rezonuje a hluboce dojímá“. A připodobňovat dílo autorky k dílům Čechova či Hemingwaye mi připadá přinejmenším velmi nadsazené. Tipuji si, že na rozdíl ode dvou výše uvedných si na autorku za pár let nikdo ani nevzpomene. Nu, čas ukáže.
Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou
Peter Wohlleben
Autor píše opět velmi čtivě, ale oproti předchozím knihám, kdy vycházel převážně ze své praxe a svých vlastních pozorování přírody, se tady bohužel příliš často pouští na tenký led neprokazatelných či již překonaných názorů, ať už se to týká globálního oteplování, demografického vývoje lidstva, ekologie či zdravotnictví. Velmi často cituje oficiální hospodářské a statistické údaje především německé vlády, které, mám zato, nelze považovat za seriózní vědecké podklady. Jsou-li to jeho osobní názory, v pořádku, ale příliš často tyto názory evokují oficiální stanoviska stávající politické nomenklatury, v jejíž hlásnou troubou se autor, ať již vědomě či nikoliv, úspěšně přerodil.
Tichý svět Nicholase Quinna
Colin Dexter
Naprosto ploché postavy, ke kterým si nevytvoříte žádný vztah, a to včetně vyšetřujícího inspektora; v podstatě mi bylo zcela jedno, kdo koho zamordoval a jestli to policie nakonec vypátrá. To je špatně.
Panečnice
Zikmund Winter
Musím přiznat, že čím jsem starší, tím více mám v oblibě knihy s dobrým koncem, což tato povídka, která vyšla poprvé v roce 1907, splňuje plnou měrou, neboť je laskavým dílem, jež kromě vylíčení života v 16. století především v Praze, zejména pak s důrazem na velmi detailní zpodobnění cechovních zvyklostí a vztahů, pozvedá plynulost vyprávění a krásná staročeština.
V zemi královny ze Sáby
Zdeňka Marešová
Spíše rozbor politického pozadí než cestopis, ale chápu, že v té době to jinak nešlo a režimu bylo třeba projevit vděk za možnost vycestování.
Pro smrt uděláno: živé rozhovory o posledních věcech
* antologie
Než o smrti vypovídá tato kniha mnohem více o zpovídaných lidech. Kupodivu mne nejvíc oslovily rozhovory s lidmi, kteří toto téma berou jako běžnou součást života, řeší ji prakticky, napřímo a moc nad tím nehloubají. Ti ostatní rádobyfilozofové jsou – mám ten pocit – jen zahlceni svými mentálními konstrukcemi, ve kterých se naprosto ztrácejí nejen oni...
Lovec záhad
Arnošt Vašíček
Cestopisný průřez cest pana Vašíčka. Projel toho opravdu hodně, takže i při slušné tloušťce knihy je to jen rychlý přehled cest s občasnými zajímavostmi a lehkým náznakem tajemna. Trošku mi vadí, že zde pan Vašíček záhady jen naťukne, a najednou je konec kapitoly a jede se jinam. Pouze otázky a žádný vlastní názor? Ale fotografická dokumentace je opravdu velmi pěkná.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Autorka se o to ovšem pokouší, a to opakovaně. Bohužel si nevšimla, že ta její řeka s postupem času změnila ve stojatou, ne příliš vábně páchnoucí stoku plnou kalu a zetlelého listí. Zajisté v souladu se svým nakladatelstvím usoudila, že by stálo za to vytěžit ze stávajícího modelu ještě nějaký ten peníz, což se jí (jim) zjevně podařilo. Marketingová propagace, ne nepodobná případu její souputnice Lednické, se osvědčila i v tomto případě. Je nějaký rozdíl mezi inzerovaným tisícem hodin rešerší a deseti léty práce a pátrání v archivech? Omluva autorky vlastním dětem, že kvůli této knize nepřišli na svět o několik let dříve, je pak až neskutečně bizarní.
Ale dobře, chápu, že na něčem je opravdu třeba pracovat velmi dlouho. A že každý má jiné metody práce a někomu jde vše mnohem snadněji. Připomíná mi to rozhovor (parafrázuji):
Dylan: Jak dlouho jsi pracoval na té písni?
Cohen: Asi rok (nechce přiznat, že ve skutečnosti mu to trvalo téměř pět let). A jak dlouho jsi pracoval ty na té své?
Dylan: Tak patnáct minut.
Finální výsledek propagovanému úsilí bohužel naprosto neodpovídá. Kniha mi připomíná reklamu na dnešní novostavby: základní konstrukce sice není nic moc, ale ty výplňové materiály a izolace vyhovují všem zákonným předpisům, ba dokonce jsou mnohonásobně předimenzovány! No nekupte to!!!
Naskýtá se pouze základní otázka: Jedná se ještě o román? A dobrý román?
Rozvětvený paroháč
Marcel Aymé
Výbor z povídkové tvorby autora; úžasné nápady, navíc skvostně zpracované řekněme v „čapkovském“ stylu. Co víc si přát? Oproti Zelené kobyle o několik stupňů výše.
Pražské tajemství
Géza Včelička (p)
Netuším, který čert to posedl pána Antonína Eduarda, že si pro své novinářské a spisovatelské choutky zvolil tento svérázný pseudonym, ale tramp, skaut, spoluzakladatel Sdružení zálesáků a šéfredaktor časopisu Tramp nemohl být tak zpozdilým, ač by se to u redaktora komunistických listů Rudý večerník a Rudý pondělník možná očekávalo, aby se jeho romantická duše, po dvacet let valchována, cepována a hnětena prostředím natolik svérázným, téměř odstrašujícím a přitom tak nebetyčně přitažlivým, nakonec neprojevila tím nejlepším a nejumělečtějším způsobem, tedy sepsáním a vydáním tohoto souboru lyrických reportáží z dávno zmizelé čtvrti pražské chudiny Na Františku, kterou lze podle mne považovat vskutku za výjimečné dílo, velmi osobité vyprávění o dávné i nedávné historii, svérázných obyvatelích, dílo, které je psáno skvostnou češtinou v duchu těch nejlepších Čapkových, Pavlových či Poláčkových článků a povídek, a které opravdu stojí za přečtení, klidně i opakované. A navíc: podle mne jde zde jednoznačně o původní inspiraci a námět Foglarem utajovaných Stínadel, bohužel dávno již zmizelých v propadlišti dějin. Snad jen ten přístavek v podobě poslední kapitoly připsané pro třetí vydání knihy (1955) je lépe ani nečíst. A doslov kovaného marxistického kritika Jiřího Hájka je už pak naprostá tragédie.
Cry macho
N. Richard Nash (p)
Něco mi na této knize vadí, ale nedokážu přesně říct, co. Snad určitá divadelní strojenost, možná místy až sladkobolná afektovanost. Je vidět, že tvůrce úspěšných divadelních her nemusí umět napsat dobrý román. Tři a půl hvězdičky max, víc ani ťuk.
Anaïs Ninová s maskou a bez ní
Elisabeth Barillé
Rozdíl mezi biografií a životopisným románem je zásadní: biografie uctívá, vyzvedává a upřednostňuje osobu, o kterou jde v knize především. Životopisný román jednoznačně upřednostňuje pouze autora, který se snaží sebeprezentovat a z nedostatku vlastního tématu použije/využije života někoho jiného. To je bohužel i případ této knihy: chaotické a zmatené rozličnými časovými i dějovými přeskoky, nedovysvětlením základních faktů a často i autorčinou „uměleckou“ invencí. Obálka českého vydání náznakem lehce nasládlé romantické literatury tomu dává korunu. Osoba Anais Nin byla svým způsobem výjimečná a zajímavá, vypovídá o tom i její dílo, ale tento román opravdu moc povedený není.
Kontrapunkt
* antologie
Předrevoluční kvas, bílí versus rudí, kozáci proti bolevikům Téměř všechny povídky jsou na toto téma, ale každý autor je pojal po svém. Někteří téměř neutrálně, jiní naprosto jednoznačně straní novým zítřkům, ale přesto jsou všechny povídky naprosto skvělou ukázkou autorské invence a literárních výšin ruských autorů, byť s jistým přerodem a posunem směrem k autorům sovětským. Ach, opravdu, kdyby dnešní autoři uměli takto psát! Na knihu narazíte leda tak v nějaké zastrčené, zaprášené poličce posledního anikvariátu, nebo jako já v nějaké knihobudce, na chudinku přes 60 let nedotčečenou, čtenářsky nepolíbenou, zjevně ani neprolistovanou. Tedy znovu: kde se učili dnešní preferovaní autoři? Proč se knihy mnohých téměř nedají číst? Jistě, tyto povídky se svým způsobem dají brát jako propaganda, ale co my dnes víme? Jaká vlastně byla ta doba tenkrát? Že by všichni ti utiskovaní byli jen nástrojem nějaké propagandy? A opravdu netrpěli? Netoužili po změně? Po spravedlnosti? Kde je pravda? Ptejme se. A i když tu správnou odpověď asi nedostaneme, možná se k ní alespoň přiblížíme. Ale pochopíme?
Prvních pět povídek zaslouží absolutorium, pera poslední tří možná lehce skřípou, Šolochovov za jeho mrkající rudou hvězdičku s pěti cípy by zasloužil za ucho.
A doslov Jarmily Glazarové je opravdu poplatný době a lepší ho nečíst. Ale jinak: lidé, bděte (a čtěte)! I kdyby na chleba nebylo...
Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
Ve srovnání s šumavskými samotáři, kdy jejich odloučenost byla zpravidla jejich volním rozhodnutím, nadto s více či méně jakýmsi filozoficko-hledačským podtextem, je tato kniha vlastně pouze o obětech, a to nejen obětech systému, společnosti či rodiny, ale poměrně často si tyto ženy svou „tmu“ vytvářejí vlastně samy, ať už vědomě či nikoliv, a některé jsou na svůj osud dokonce svým způsobem pyšné. Myslím, že pro studenty psychologie či sociologie bude kniha dobrým studijním materiálem.
