lynxir
komentáře u knih
Anaïs Ninová s maskou a bez ní
Elisabeth Barillé
Rozdíl mezi biografií a životopisným románem je zásadní: biografie uctívá, vyzvedává a upřednostňuje osobu, o kterou jde v knize především. Životopisný román jednoznačně upřednostňuje pouze autora, který se snaží sebeprezentovat a z nedostatku vlastního tématu použije/využije života někoho jiného. To je bohužel i případ této knihy: chaotické a zmatené rozličnými časovými i dějovými přeskoky, nedovysvětlením základních faktů a často i autorčinou „uměleckou“ invencí. Obálka českého vydání náznakem lehce nasládlé romantické literatury tomu dává korunu. Osoba Anais Nin byla svým způsobem výjimečná a zajímavá, vypovídá o tom i její dílo, ale tento román opravdu moc povedený není.
Kontrapunkt
* antologie
Předrevoluční kvas, bílí versus rudí, kozáci proti bolevikům Téměř všechny povídky jsou na toto téma, ale každý autor je pojal po svém. Někteří téměř neutrálně, jiní naprosto jednoznačně straní novým zítřkům, ale přesto jsou všechny povídky naprosto skvělou ukázkou autorské invence a literárních výšin ruských autorů, byť s jistým přerodem a posunem směrem k autorům sovětským. Ach, opravdu, kdyby dnešní autoři uměli takto psát! Na knihu narazíte leda tak v nějaké zastrčené, zaprášené poličce posledního anikvariátu, nebo jako já v nějaké knihobudce, na chudinku přes 60 let nedotčečenou, čtenářsky nepolíbenou, zjevně ani neprolistovanou. Tedy znovu: kde se učili dnešní preferovaní autoři? Proč se knihy mnohých téměř nedají číst? Jistě, tyto povídky se svým způsobem dají brát jako propaganda, ale co my dnes víme? Jaká vlastně byla ta doba tenkrát? Že by všichni ti utiskovaní byli jen nástrojem nějaké propagandy? A opravdu netrpěli? Netoužili po změně? Po spravedlnosti? Kde je pravda? Ptejme se. A i když tu správnou odpověď asi nedostaneme, možná se k ní alespoň přiblížíme. Ale pochopíme?
Prvních pět povídek zaslouží absolutorium, pera poslední tří možná lehce skřípou, Šolochovov za jeho mrkající rudou hvězdičku s pěti cípy by zasloužil za ucho.
A doslov Jarmily Glazarové je opravdu poplatný době a lepší ho nečíst. Ale jinak: lidé, bděte (a čtěte)! I kdyby na chleba nebylo...
Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
Ve srovnání s šumavskými samotáři, kdy jejich odloučenost byla zpravidla jejich volním rozhodnutím, nadto s více či méně jakýmsi filozoficko-hledačským podtextem, je tato kniha vlastně pouze o obětech, a to nejen obětech systému, společnosti či rodiny, ale poměrně často si tyto ženy svou „tmu“ vytvářejí vlastně samy, ať už vědomě či nikoliv, a některé jsou na svůj osud dokonce svým způsobem pyšné. Myslím, že pro studenty psychologie či sociologie bude kniha dobrým studijním materiálem.
Na cestě domů… vždycky
Rudy Linka
Kniha je čtivá, poutavá, pro našince snad až nepřirozeně pozitivní; je vidět, že má autor dlouholetý výcvik ve zcela jiných vodách než v našem zahnívajícím rybníčku. Ale čekal jsem mnohem více informací a detailů o hudbě: kde autor hrál, s kým, co hrál, s jakým nástrojovým či technickým vybavením. O manželce, na které zjevně stojí jeho svět, se toho moc nedozvíme. O dceři je tady v podstatě jen hromada chlubivých fotografií z opulentní svatby v Praze. V poslední třetině se mi zdá, že autorovi už trošku dochází dech. Kvůli veselým historkám z natáčení se asi ke knize nebudu mít důvod vracet. A nějakou polozřícenou chalupu nebo barák opravuje každý druhý, alespoň u nás. Hvězdička dolů, Rudolfe, polepši se!
Žena z nitra Země
Swain Wolfe
Není to tak špatné. Čte se to hezky, není to hloupé a chvílemi je to i napínavé. Škoda, že autor příběh více nerozvedl.
Carmen: Skutečný život Hany Hegerové
Tomáš Padevět
Přál bych paní Hegerové pro její memoáry lepšího autora.
Uprostřed života
Luise Rinser
Nedoceněný, hluboce psychologický román západoněměcké autorky, kde jsou zjevně reflektovány vlastní životní zkušenosti.
Ztracený obzor
James Hilton
Věřím, že v době prvního vydání byla tato kniha objevem a světlým bodem na obzoru, ať již ztraceném či nedosažitelném. Dnes, kdy je k dispozici přehršle knih duchovních, či jen tak zvaně duchovních, a kdy si každý může vybrat z ohromné nabídky všech možných směrů i žánrů, je tato kniha již snad jen jakýmsi zajímavým rekliktem časů minulých. Velmi přeceňovaná a ne tak úplně zajímavá stojí za přečtení snad jen ze studijních a srovnávacích důvodů.
Krutá plavba
Henri Bourdens
Jen totální matla s velkým sebevědomím se do něčeho podobného pustí stylem: nic neumím, přesto se do všeho hrnu hlava nehlava. Bohužel ani to psaní mu nejde.
Knihonoš
Carsten Henn
S podobnými knihami se v současné době roztrhl pytel. Vždycky je tam spousta nevrlých, nepříjemných, protivných postav, které se nakonec jako mávnutím kouzelného proutku promění v krásné, upřímné, pozoruhodné bytosti, které se jen cítily nějak ublížené, zrazené či zneuznané, aby se nakonec projevilo jejich láskyplné, hluboce zasuté jádro, jen jaksi dosud neprojevené, které jen čekalo na své vysvobození, a to zpravidla zásahem nějakého upřímného starce či malé holčičky, kteří mají ten dar probouzet v lidech to dobré, ještě lepší a nejlepší. Nazval bych to agresivním pozitivismem. Slupnete to jako malinu, protože na ni máte chuť, a i vy chcete být tím dobrým. Ale skutečně věřit, že se takové věci opravdu v reálu dějí, se moc nedá. Bohužel.
Zabiják
Ed McBain
Hodně přeceňovaná detektivka, spíše taková dost natažená povídka. Máte dvě vraždy a jinak naprosto žádné detaily ani informace, přitom jste v polovině knihy. Jednoduché až k primitivnosti, žádná hluboká psychologie. Čte se to rychle, tak na hodinku ve vlaku. Ale jinak celkem rychle zapomenutelná nuda.
Poušť jde za tvým stádem
Otto Janka
Jako účastník přírodovědné výpravy do Íránu popisuje autor především proměny úmorného počasí, konzervovou stravu, pusté hory a sběr vzorků; na tom se moc stavět nedá. Snad ani jediná dramatičtější situace, ale i tak existují autoři, kteří dokázali psát o poušti s mnohem větším zaujetím.
Tak to bylo, tak to je
Lou Fanánek Hagen (p)
Zpočátku to bylo vtipné a zábavné, později čím dál méně. O hudbě celkem nic a v podstatě jen výčet vypitých piv, rumů a zelených, poblitých pokojů a ulic.
Bledomodré ženské písmo
Franz Werfel
Zase jedna z pozapomenutých a nedoceněných knih. Krásný jazyk a výborný psychologický nástin hlavních postav spolu s jemnou poetikou, atmosféra předválečné doby ve vídeňské úřednické a vyšší společnosti, liknavé a nerozhodné, a jen tak v pozadí naznačený problém antisemitismu, to vše posouvá příběh do vyšších sfér.
-----
„Leonidasovi je až nevyslovitelně zřejmé, že mu dnes byla poskytnuta nabídka na záchranu, temná, polohlasná, neurčitá, tak jako všechny takové nabídky. Je mu zřejmé, že ztroskotal. Je mu zřejmé, že žádné další nabídky už nebudou.“
Milenci svobody: Beauvoirová a Sartre
Claudine Monteil
Ani ryba, ani rak; místy emancipační ženský román, pak něco jako politická biografie. Autorka je zjevně mnohem více aktivistkou než spisovatelkou.
Vlčí štěstí
Paolo Cognetti
Od doby Osmi hor autor pokročil a zřetelně vyzrál. Děje zjednodušil a očesal až na dřeň, zbytnělou omáčku vylil kamsi do křoví. Tím nechci říci, že by postavy a jejich kroky zprimitivněl. Naopak.
"I jako duch
budu zlehka kráčet
letními lesy"
Byl jsem dobrej: Rozhovory s Ondřejem Bezrem z let 1999, 2006, 2017, 2020
Ondřej Bezr
Navnaděn zahraničními publikacemi podobného ražení jsem čekal mnohem víc konkrétních detailů o hudbě než kdo, co, kde, s kým, jak a kolik toho vypili. Ale aspoň mě to dotlačilo k postupnému přehrání celé Mišíkovy diskografie.
Odkaz lovce tajgy
Rudolf Luskač
Jediné, co za to stojí, jsou ilustrace Z. Buriana. Příběh nic moc, takzvaní lovci střílejí na vše, co se jen pohne, soudruh Luskač má neskutečný sklon k přehánění ve všech směrech a komunistický postoj k veškeré situaci je opravdu naprosto tupý.
V horách démonů: Příběhy z afrického pohoří Hadžer
Peter Fuchs
Autor se zjevně nemohl rozhodnout, zda napsat etnografickou studii, poutavý cestopis či další díl Kara ben Nemsího.