Kuře na rožni
Jiří Šotola
Příběh vojenského zběha, Matěje Kuřete, ohraničený obrazem dvou vítězných Napoleonových bitev – u Marenga v roce 1800 a u Slavkova v roce 1805. V obou bitvách měl také bojovat Matěj Kuře. Narychlo zverbovaný, ve věku čtyřiceti a pětačtyřiceti let, bez ohledu na pokročilý věk a nápadnou sešlost. Jenže Matěj nebojoval. Slavnou bitvu u Marenga prospal ve stohu. Nakonec s ansámblem loutek putuje až do Benátek a odtud zpět do Čech. S odhodláním se prošlapává nesnázemi a své přesvědčení o solidaritě ukřivděných vkládá do dialogů loutek. Živil se, jak se dalo, příležitostně i zlodějinou. Přes všechny strázně a útrapy, jež ho potkávaly, však neztratil schopnost vidět život i z jeho lepší stránky.... celý text
Přidat komentář
Šotolu som dlho obchádzal, na vlastnú škodu. freska - fraška o hrdinských bojoch a bojovníkoch zverbovaných trosiek.
Příběh je velice zajímavý, hlavní postava nemá život vůbec jednoduchý. Bohužel mi nevyhovuje styl psaní, četlo se horko těžko.
Tato knížka pro mě byla opravdovým oříškem. Na jedné straně chápu myšlenky, chápu, co kniha chtěa předat a bylo mi Matěje, stále všude odmítaného, opravdu líto, ale styl psaní mi opravdu neseděl a musela jsem se hodně přemlouvat, abych knihu v první polovině neodložila - což jsem udělat nemohla, protože jsem měla knihu přidělenou v rámci četby na vysoké škole.
Ztrácela jsem se ve jménech, vztazích mezi postavami, místech, kde Matěj putoval i v různých větách v cizím jazyce. Bylo to pro mě opravdu náročné, ale i přesto jsem v knize nalezla části, které se četly dobře - Matějův pobyt u bratra Lukáše, či jeho působení s páterem Prosperem.
Celkově však knihu hodnotím spíše negativně.
Vcelku zajímavý námět, ze kterého mohl vzniknout hezký příběh - bohužel forma alegorie, kterou autor zvolil, pro mě byla takřka utrpením a knihu jsem dočetl jen s velkým sebezapřením.
Velice zajímavý alegorický historický román, který je založen na dialogu. Bohužel, dialog mezi mnou a knihou nějak nevyšel. Pochopila jsem, co se autor snažil obecně říci. Ale co chtěl říci mně, co mi chtěl, a asi i měl, dát, to jsem bohužel nezachytila.
Smutné, přesmutné je to, Matthias, jak se člověk pinoží světem od louže k louži. Jak chce žít, ale ono není kam uhnout z deště, a tak se musí žít v mokru, mráz nemráz. Co, Pulcino, jakéhopak Boha jsi našel v tom blátě vezdejším? Blátě rozcákaném po těle i po duchu? A jaké lekníny Ti z toho svinstva vykvetly? Stály za to plahočení? Zdobí jílovitý hrob Tvých mrtvých, nebo jsou jenom posledním křivým úsměškem té pimprlové komedii, které jsi říkal život?
Těžko mi bylo s Tebou ve Tvé duši, Matýsku. Přetěžké byly i Tvé myšlenky, jimiž bylo Ti dáno se brodit. Málem jsi mě uondal, chlape, to nemůžu tajit. Jenže ono bylo i veselo, a to náramně - to se Ti musí nechat Ty tatrmane nšťastnej. A hlavně, Mates, byl jsi člověk. A v Tvých smutných pomněnkových očích zrcadlil se vesmír. Tak, jak se právě jenom kdesi v člověku dovede zrcadlit.
Štítky knihy
války napoleonské války bitva u Slavkova (1805) vojáci příběhy z války
Autorovy další knížky
2000 | Tovaryšstvo Ježíšovo |
1984 | Kuře na rožni |
1957 | Básnický almanach 1956 |
2003 | Svatý na mostě |
1986 | Osmnáct Jeruzalémů |
Autor nezapře, že jeho původním úsilím bylo básnění. Jazyk knihy je poetický, místy zvláštní, místy filozoficky přemýšlivý. Autor toho v dané době moc nevydával, tedy zřejmě každá stránka znamenala pár korunek navíc. Nechci zde rozebírat autorovy následné ústupky režimu či předcházející spolupráci s STB. Bohužel zde zapomněl na základní pravidlo spisovatelské práce, a to je: škrtat. Pomníky vystavené z chleba dostatečnou trvanlivost nemají. Možná to byl úmysl, ale autor nevybavil svého hrdinu takovým dostatkem kladných vlastností, aby se s ním čtenář mohl ztotožnit a držel mu palce až do zbělení kloubů. Zbloudilé kuře zmateně pobíhající za zahradou mezi poli nalezne dostatek soucitu leda tak v pohádce.