Raz určite zaprší
Michel Faber
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/205850/bmid_raz-urcite-zaprsi-205850.jpg
4
144
144
Cesty do literatury bývají někdy trnité, ale u Michela Fabera tomu tak nebylo. Stačilo mu psát si dvacet let do šuplíku, učit se řemeslo a nakonec se nechat svou ženou přesvědčit, že už by nemusel psát jen pro sebe. Povídkou Někdy prostě prší na první pokus vyhrál soutěž Iana St Jamese a téhož roku triumfoval povídkou Ryby v Macallanově ceně. Nadějného autora si záhy povšimlo edinburské nakladatelství Canongate a roku 1999 mu vydalo stejnojmennou sbírku povídek Někdy prostě prší, za niž obdržel Cenu ondřejského kříže za nejlepší prvotinu. Ve své první povídkové sbírce prokázal Michel Faber výjimečně živou fantazii, lásku k jazyku i podivuhodnou všestrannost. Jeho povídky jsou hravé a zároveň hluboce dojemné, satirické, a přitom upřímně lidské. Setkáme se v nich s Bohem, který najde Zemi na skládce, s láskou v sexshopu i s rybami, které plují ve vzduchu a číhají v uličkách. Michel Faber bývá přirovnáván k Ianu McEwanovi či Roaldu Dahlovi, ale už touto první sbírkou dokázal, že je to spisovatel naprosto originální.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2001 , Drewo a srdOriginální název:
Some Rain Must Fall, 1998
více info...
Přidat komentář
Po přečtení Fahrenheitových dvojčat jsem věděla, že "Někdy prostě prší" nebude krokem vedle. Autor se ve své tvorbě pohybuje na rozdíl od mnohých jiných směrem vzhůru a lituji jen toho, že jsem knihy nečetla v chronologickém pořadí. V "Někdy..." se totiž teprve objevují náznaky toho, co mě ve "dvojčatech" naprosto uchvátilo - úsporně vykreslené emoce, mohutný tematický rozsah od enviromentální témat přes sociální kritiku, rodinné vztahy až po téma emigrace a úchvatná práce s jazykem. Povídky na malém prostoru dokáží ve čtenáři vyvolat celou škálu emocí, tíseň z očekávaného, neklid z nevyhnutelného, naději z možného. Pokud potřebujete, aby bylo řečeno A, B i C, aby měl příběh úvod - zápletku - rozuzlení a závěr, budete nevyhnutelně zklamáni. Faberovy povídky nejsou jako maso+příloha+obloha, jsou spíš jako položka na degustačním menu - rozhodně se nepřecpete, ale ono mísení chutí, ono testování palety, vás sice nezasytí, ale rozhodně vás může uspokojit výrazně více, než kačena se šesti (byť na ní také není nutně něco špatného). Navíc překladatelsko-redaktorské duo Janiš+Podaný se jako jako vždy starají o nejvyšší kvalitativní standard a i díky nim se kniha čte lehce a plynule. (Jen jedna hnidopišská poznámka - i ve "dvojčatech" se objevoval slovo miasma, kteréžto jsem neznala a musela se tudíž poradit se slovníkem cizích slov. A ten můj tvrdí, že toto slovo označuje nepříjemný pocit, nákazu či znečištění - a v obou sbírkách se objevuje spíše ve významu "směsi", tak nevím, zda je chyba na přijímači či na vysílači...)
Třetí šance pro Fabera.
Kniha je lepší než jiné, které jsem od něj četla. Asi pět povídek se mi i líbilo, ale ono to všechno bylo takové nedotažené, nevygradované. Je mi to líto, ale tohohle autora nejspíše nikdy nepochopím. Určitě má zajímavou představivost a i když je jeho nápad na povídku někdy ztřeštěný, tak přesto má hlubší podtext, který se ale těžko hledá. Nevím, jestli po třetím zklamání mám dát šanci Kvítku...
Tento autor prostě není pro mě. Určitě ale může jisté nabídnout...
I kdyby sbírka "Někdy prostě prší" obsahovala jen povídku Ovce, která vydá na několik esejí o moderním umění, musela bych dát knize plný počet hvězdiček. (Přitom povídka nemá klasickou výstavbu, teoreticky by neměla fungovat, akorát že funguje - a skvěle.) Jenže těch vyloženě nadprůměrných povídek je tam mnohem víc - Krusta pekla, Skládání účtů (komu neutrhne srdce, žádné asi nemá) a samozřejmě titulní povídka Někdy prostě prší, napsaná dávno před masakrem v Dunblane.
Svět Michela Fabera se trochu podobá světu Patricie Highsmithové, po pár stránkách spadne mříž a vy už nemůžete zpátky. Povídky, ke kterým se v myšlenkách budete ještě dlouho vracet.
Darované knížce na slova nehleď...ale povídky od Fabera mě nenadchly ani nezaujaly. Až na dvě výjimky - Příběh jedné hračky a Skládání účtů. Nejsem intelektuálka, která je nadšená z podivných příběhů s ještě divnějším koncem a občas jsem opravdu nepochopila, co nám autor chtěl sdělit. O to více miluji Dahla u kterého nepotřebuji být in.
Uznávám, že pár povídek bylo celkem zdařilých, ale jinak tomu nadšení kolem knihy moc nerozumím. Na mě je to celé moc jednoduché, nelíbí se mi to prvoplánové schéma povídek, tedy hodit čtenáře do již probíhající situace, pak ho pomalu seznámit s postavami a jejich vztahy, a pak najednou ukončit povídku nějakým šokem, který ale ani tak moc šokující není.
Nad povídkami Ryby a Slečna Koulová a slečna Luntová jen kroutím hlavou.
Musím souhlasit s názorem, že povídky jsou dost nevyrovnané co se týče kvality. Některé zanechaly hluboký dojem, jiné mi přišly tak trochu "nedodělané". Celkově se mi sbírka nečetla nijak svižně a často jsem měla problém se začíst. Pravda je, že se kniha dost liší od toho, co obyčejně čtu, takže možná tak.
Jedna z nejlepších povídek je rozhodně Skládání účtů.
Povídkový soubor, který jsem četla před půl rokem ... některé povídky mi již dávno vyprchaly z paměti, ale tři čtyři byly natolik intenzivní, že si na ně často vzpomenu během dne a ani nevím, co je spouštěcím impulzem. Možná je to tím, že M. Faber v nich dokázal zachytit prchavost, nadpřirozenost, bizarnost, nepochopitelnost lidského života.
Autor má opravdu skvělé nápady, které okouzlí už v počátku každé povídky, jenže místo toho, aby tyto nápady nějak rozvedl, nechá příběhy často vyšumět do ztracena. Přesto se Michelu Faberovi nedá upřít, že je uhrančivý vypravěč, který umí zacházet se slovy tak jako málokdo. Dokáže změnit tóninu vyprávění kdykoliv se mu zamane, stejně jako pár větami bravurně vystihnout atmosféru, nebo podstatu věci. Problém však je, že u toho často zůstane. Čekám nějakou pointu, zvrat, něco co by přebilo ten úžasný začátek a ono to ve většině případů vůbec nepřijde. A když už autor s něčím vyrukuje, je to takové nijaké v porovnání s úvodem. Jako by kouzelník uprostřed svého triku zmizel z jeviště a mě nezbylo než přemýšlet, jak to jeho abrakodakum vlastně mělo skončit.
Bezkonkurenčně nejlepší povídkou této sbírky je pak Skládání účtů - text který mě svou prostinkou tragikomikou dokáže rozebrat kdykoliv si jen na něj vzpomenu.
Příjemné čtení. Teda, někdy trošičku mrazivé (Ryby, Červená míchačka s betonem, Někam do tepla a pohodlí, Skládání účtů), ale stejně se to čte dobře, svižně - a i tak se u toho člověk musí zamyslet. Jenom mi povídky připadají značně kvalitativně nevyrovnané, od těch velmi originálních, plných emocí a napětí (viz výše) až po naprosto plytké, klišoidní a s naprosto hloupým koncem (v tomhle ohledu mě nejvíce zklamala Ukecaná buňka a Krusta pekla taky nebyla zrovna nejlepší). Ale i tak jsem si příběhy užívala, bavily mě a řekla bych, že ty lepší povídky určitě převažují nad těmi slabšími.
Povídky mě moc bavily, skoro jsem litovala, když jsem kteroukoliv dočetla, že ještě nepokračuje dál. Děj měl spád, zajímavý nápad i pointu. Ráda si od M.Fabera ještě něco přečtu.
Výtečné povídky. Dal bych čtyři a půl, kdyby to šlo. Pětku dát Faberovi nemohu kvůli tomu, že prostě od takového autora očekáváte ještě víc, těšíte se, co přijde. Překlad Viktora Janiše je už tradičně zárukou vysoké literární jakosti.
Velmi zajimavá kniha.
Kazda povídka je naprosto jiná a pokaždé se ocitnete v úplně novém světě. Z každé povídky by mohla být samostatná kniha.
Faber ma široké znalostí, které velmi čtivě zasazuje do dějů svých příběhů.
Asi nejvíce mě zaujala povídka Ryby - vracela jsem se stála na začátek příběhu, jestli jsem náhodou něco špatně nepochopila nebo omylem něco nepřečetla špatně, ale ne. Zajímavý nápad.
Tahle sbírka povídek je sbírkou point. Faber si vybírá děsně originální témata a příjemně v nich kombinuje žánry. Ze satiry do thrilleru, ze sci-fi do legrace. Třeba titulní "Někdy prostě prší" je strašně silná tragika, zatímco "Slečna Koulová a slečna Luntová" je pro změnu výtečná hororová groteska. Nečtete si nic dalšího, tohle je prostě povinná součást knihovny! Lepší, preciznějš napsaný, k přemýšlení nutící povídky ve svý knihovně nemám. (Snad až na Fahrenheitova dvojčata od... ehm, Michela Fabera.)
V téhle knize najdete velice různorodou, pestrobarevnou směs skvělých povídek. Od Michela Fabera jsem toho četla už hodně, a pokaždé znovu žasnu nad jeho fantazií a nad tím, jak bravurně ji dokáže přenést do slov a přes své knihy i na čtenáře. A velmi oceňuji i autorova dvorního překladatele Viktora Janiše, který tu fantazii a atmosféru dokáže zachovat i ve svých překladech a přiblížit českým čtenářům Faberova díla. U mne nadšení. :-)
Docela malý kousíček z úžasné povídky "Někdy prostě prší":
První úvaha odshora byla od Fiony Perryové, té blondýnky s drobnýma ouškama, co nosila trička o několik čísel větší.
Naše škola se jmenuje Rothereyská základní škola. Má tři třídy, nejstarší děti jsou šesťáci a sedmáci a s těmi já jsem ve třídě. My už děláme ty těžký věci. Příští rok jdu na akademiji v Moss Banku. Naše paní učitelka říká, že teprv tam začne opravdická zábava. Naše paní učitelka už ve škole není. Když jsem jí viděla naposled, musela odejít domů, poněvadž brečela. Další den jsem zůstala doma, protože mně bolelo bříško (snědla jsem nějakou špatnou rybu). Ale moje nejlepší kamarádka Rachel tvrdí, že naše třídní tenkrát prostě ztratila hlavu a už se nevrátí. Máme novou učitelku a to jste vy, paní Strathiarnová, která teď čtete tuhle úvahu!
Štítky knihy
prvotina povídky anglická literatura samota mezilidské vztahy sci-fi
Část díla
Červená míchačka s betonem
Kdyby přišla závrať
Krusta pekla
Někam do tepla a pohodlí
Někdy prostě prší
Autorovy další knížky
| 2014 | Kvítek karmínový a bílý |
| 2016 | Kniha zvláštních nových věcí |
| 2002 | Pod kůží |
| 2015 | Jablko |
| 2008 | Fahrenheitova dvojčata |
To, že do základní školy plné malých dětských hlaviček vtrhne zoufalý podváděný ubožák s brokovnicí v ruce a potom, co nechá kovovou hlaveň zbraně dostatečně morbidně-teatrálně ocucat svou nevěrnou manželkou, ženě vystřelí mozek z hlavy - to všechno před nechápajícím pidipublikem - to je jen segment z Faberova povídkového experimentu - mnohdy drastického koktejlu, který konzumentům autor servíruje paradoxně dokonale promyšleným chrstnutím do ksichtu. Bez přípravy, stylem rovnou „na věc“ jsou čtenáři stavěni před krátké příběhy postrádající kontext - o to víc tajuplnější, šokující, nutící hledat smysl i výchozí bod pozemských i nadpozemských vyprávění o tisíce podobách. Z textu se dere ven dekadence a neopracovaná syrovost, kterou Faber dosahuje maximálně znejisťujícího účinku na čtenářovo chápání běžného světa a vztahů v něm. Někdy prostě prší je míchanicí surrealismu a expresionismu, cynismu a tragikomiky, kde každá postava, ať letmým a povrchním pohledem sebebanálnější, zápolí se svou navýsost originální a pro publikum přitažlivou existencí.
„Lidi už si nedokážou představit, že by někdo mohl mít naděje přesahující jeho vlastní život.“