Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1617
1617
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
“Přežít neznamená žít” je více než trefný popis. Eliška se v průběhu pokusů o objasnění motivu hrůzného činu postupně ztrácí ve spletitosti myšlenek a pohnutek dávno mrtvé matky. Postupem času ztrácí kontakt s realitou a nahrazuje ji posedlostí po objasnění matčina hrůzného činu, který ovlivnil celé její dětství, úsudek i psychiku. Umožní jí ale objasnění matčiných pohnutek žít vlastní, nerušený život...? Vlastně... nevíme.
Nečekala jsem jasné odpovědi a uzavřeny konec, na druhou stranu, konec, kterého se nám dostalo, nebyl nijak uspokojivý a celý děj, který místy klidně plynul a místy gradoval, nakonec vyplynul do prázdna.
Temná sonda do duše dítěte pozůstalém po vraždě mladšího bratra a sebevraždy matky. Kniha sleduje osud devítileté Elišky, která se vyrovnává s nálezem dvou mrtvých těl svých nejbližších a pátrá po nezodpovězené otázce proč. V dospělosti se rozhodne otevřít třináctou komnatu rodinné historie aniž by tušila, že její matka má i po smrti moc pomalu jí ničit život. Pátrání se stane její obsesí a náhle si již sama není jistá, jak daleko je ochotná zajít a zda si vůbec přeje své kroky zastavit... Další příjemné překvapení české literatury s velmi mrazivým závěrem.
Přinejmenším zhruba do poloviny byla kniha velmi věrohodná... do příběhu se moc dobře vžívalo. Čím víc Eliška ztrácí stabilitu a naklání se někam k obsesi a snad i šílenství... tím hůře se to zpracovávalo. Pominu, že jsem četla s miminkem v náručí, čerstvě na mateřské (což nedoporučuji, na to je to moc ostré čtení). Otevřené konce mi nevadí, ráda si domýšlím... Dobře napsaná kniha, znovu bych nečetla, ale zážitek to byl.
Eliška si s sebou do dospívání přinesla těžké trauma z dětství, kdy její matka bez zjevných příčin zavraždila svého malého syna a následně zabila sebe. Eliška je oba našla a v tu ránu svět, který znala, přestal existovat. Ocitla se v domě u stárnoucí tety, která jí zajistila vše potřebné pro pohodlný život, ale nikdy jí neposkytla vysvětlení okolností, ani teplou náruč, natož lásku.
Eliška se deset let od události rozhodne vyjasnit rodinnou minulost a začne s rekonstrukcí případu. Ten ji natolik pohltí, že zapomene žít svůj vlastní život a živí v sobě různé fóbie.
Jestli Eliška svůj boj zvládne a dokáže se přenést přes minulost, si musíte přečíst sami...
Příběh je opět skvěle vystavěný, bravurně literárně zvládnutý, jako autorčiny předchozí knihy. I přes silné téma, mě nedokázal správně zasáhnout, tak nějak po mě sklouzl. To ovšem nic nemění na tom, že se velice těším na další autorčin počin.
Pro mě o něco lepší než Anežka, ale na Houbařku to prostě nemá. Některé části pro mě byli trochu zbytečně zdlouhavé a hlavní hrdinka si mě úplně nezískala, ale to nemuselo být ani prioritní. Klasika je otevřený konec, na což jsem si u Hanišové tak nějak zvykla, ale zrovna tohle by se mělo uzavřít :(
Jedna moje kamarádka říká, že Hanišová má u všech knížek "sprosté slovo" konce. A jako fakt. Přečetla jsem Anežku, Houbařku a teď i Rekonstrukci. Nejpochopitelnější mi přišla snad Anežka, i když i tam to bylo velice nejasné. Jasně, má na to nárok, už je to svým způsobem i její poznávací znamení. Akorát to je takové to, jak vám odnesou hrnek s kafem před posledním hltem.
Vidím u všech knížek i další společné rysy - všem třem hlavním hrdinkám svým způsobem (asi) hráblo - taky tyto tři knihy mají být určitým celkem, věnujícím se vztahům dětí a rodičů (myslím). Čte se to hrozně dobře, to téma je silné, líbí se mi, jak se polehoučku Elišce začíná zamlžovat svět, aniž by si to uvědomovala, to je fakt super. Ale stejně jako u Houbařky jsem si na konci řekla - a co jako?! Jasně, pár dalších možných konců mě napadá... a to je možná účel.
Jo a abych nezapomněla - už to padlo v komentářích níže - v knížce je několik motivů, které se nevyvinuly, neuzavřely a jsou tam zdánlivě nesmyslně. Pořád si ještě nejsem jistá, jestli je to chyba, nebo záměr.
Hanišovou miluju už nějaký ten pátek. Není podbízivá a zároveň se věnuje silnému tématu mateřství i v jeho záporných konotacích
To byla strašná kniha, do které se mi ani nechtělo, ale když Houbařka byla tak zajímavá...
Ústřední tragický motiv je zmíněný hned na začátku a dál je to o tom, jak hlavní hrdinka dospívá, studuje, žije (má dost štěstí v neštěstí) a od jisté doby hledá a pátrá... a tím postupně otravuje a ničí ostatní i sebe. Čtivé to celkem je, jen mi vadilo, že se často píše o něčem, co vypadá, že bude důležité a ono není... a tak plynou krátké kapitoly a v některých se neděje nic zásadního. Lidé se tam chovají jako v béčkovém hororu, bacha - to je podezřelé (co říká nebo dělá) - a nic z toho. Dočítala jsem už docela znechucená, po přeskakování popisovaných případů vraždících matek, až ke konci, který to nevylepšil.
Také se musím zařadit k těm, kteří do poloviny chválí a od poloviny si říkají, co to je? co se to tam jako děje? cože? panebože proč? to je blbá, nebo jí přeskočilo? proč tohle dělá? ...
Nejlépe to pro mě vystihly oskli a certik003.
Výborně a vzhledem k tématu až neuvěřitelně čtivě napsané, depresivní, bolestivé a rozhodně stojí za přečtení.
Musím říct, že jsem velmi překvapená, že má kniha tak nízké hodnocení. Houbařka sice ve mně rezonuje už dlouho, ale myslím, že s Rekonstrukcí to bude úplně stejné. Kniha je velice čtivá, přečteno za jeden den. Na začátku jsem měla pocit, že je kniha pozitivně laděná, ale nakonec vygradovala v pořádné "psycho", korunována zvláštním koncem - konec asi hodně lidí naštval, ale myslím, že kdyby byl jiný, vůbec by neměla knížka sílu, jakou nakonec měla; každý si může domýšlet, co chce. Jen mě mrzí, že zůstalo nakousnuto několik motivů, které nakonec nebyly nijak rozpracované a nějak jsem nepochopila, proč v knize byly (kamarádka ze základní školy, řetízek s blíženci, některé postavy ze seznamu, atd.)
Kniha vás nepustí a chcete víc a víc. Ale konec byl trochu nedostačující...
Skvělá kniha, zhltla jsem ji za dva dny, ale připojím se k ostatním komenátřům, závěrem jsem byla lehce zklamaná, rozplynul se v rozmýšlení, ačkoli si myslím, že si téma zasloužilo údernou tečku na konci.
Velmi čtivá knížka, zajímavá dějová zápletka. Ale přestože se mi knížka moc líbila, tentokrát se autorce nepodařilo ve mně vyvolat ty správné emoce a jsem si jistá, že po nějaké době si nebudu moct vybavit, o čem vlastně knížka byla.
Moc jsem se těšila, ale tahle kniha mě až tak úplně nedostala, předchozí autorčiny knihy - Anežka a Houbařka se mi líbily více.
Opět skvělá Hanišová. Po Houbařce, kterou jsem přečetla skoro na jeden zátah, se mi i Rekonstrukce moc líbila a rozhodně nezklamala. Možná mě trošku mrzel konec, chtěla jsem tomu přijít na kloub proč se to stalo, takhle jsem nad tím ještě přemýšlela.. Už zbývá jen Anežka k dovršení trilogie o mateřství. Jo a ta obálka je krásná!
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkých
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Za mě (i přes silné téma) nejslabší z románů Hanišové. Úvod super, ale očekávala jsem gradaci, které jsem se nakonec nedočkala, některé pasáže pro mě byly zbytečně dlouhé a málo uvěřitelné.