Rekviem za Pluto
Adam Chromý
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/338942/mid_rekviem-za-pluto-zdp-338942.png
4
107
107
Od roku 2006 už není Pluto planeta. Největší událost ve vesmíru od Velkého třesku zůstala téměř bez povšimnutí. Nevšimli si ani David s Alicí, jejichž svět se smrsknul na pár společně sdílených metrů čtverečních, kde se jeden druhému snažili vyhnout. Zatímco se Pluto proměnilo v bezvýznamné trpasličí těleso, jejich vztah dospěl do mrtvého bodu. Rekviem za Pluto je román o problémech přímo kosmického rozměru a o dráhách, po kterých obíháme.... celý text
Přidat komentář
Pokud si chcete přečíst knihu, která vás donutí zamyslet se nad životem a třeba máte za sebou i delší vztah, dejte šanci knize Rekviem za Pluto a možná budete mile překvapeni.
Troufám si tvrdit, že styl psaní Adama Chromého pravděpodobně nebude sedět každému. Delší souvětí a to, jak autor skáče v rámci jednotlivých kapitol od jedné postavy k druhé, je prostě něco, na co jsem si chvíli musela zvykat. Nepomohla tomu ani zvolená er-forma vyprávění, díky které si čtenář od hlavních hrdinů trochu drží odstup. Oceňuji autorovu snahu nahlédnout do komplikovanosti partnerských vztahů (a nejen jich) a myslím si, že se v situaci hlavních hrdinů najde nejeden čtenář. Přestože tohle rozhodně není humorná kniha, zvládla mě i rozesmát a možná by nebylo na škodu, kdyby v nějaké další knize dostala matka Alice více prostoru. Za třešničku na dortu považuji verše v závěrečné kapitole, které mě zaujaly více než většina současné poezie. :-)
Ano, autorovo Mimo provoz se mi líbilo více, rozhodně si však myslím, že obě knihy Adama Chromého stojí za přečtení.
Od jisté doby nedočítám špatné knihy - dříve jsem dočítala vše, ale s ubývajícím množstvím volného času už si vybírám, co stojí za to, a proto jsem Rekviem za Pluto za polovinou odložila. Moc se mi líbil nápad s planetou neplanetou, zpracování ale bylo mizerné. Nesympatické postavy, u kterých jsem si po dvaceti stránkách říkala, ať už se na to vyserou, strašné dialogy, chabé vtipy. Pokud chcete knihu číst proto, že vás zaujala (mimochodem krásná) obálka, tak se na to snad radši vykašlete.
Pluto bylo super, fakt má potenciál a kdybych ho četla na jeden zátah (teda ne s dvouletou mezerou), určitě mi dá víc. Ale moc českých autorů nečtu a je fakt skvělý si vychutnávat všechny ty možnosti, které při psaní čeština nabízí. Doporučuji.
Roztomilá knížka o tom, jak nechceme opustit své jistoty za žádnou cenu, i když víme, že to nikam dál nevede. Zároveň je kniha o tom, jak lidé reagovali na to, že vědci se v roce 2006 dohodli, že podle nových měřítek Pluto už není planetou. Tyto dva fakty se knihou prolínají a jsou zde skvěle zakomponovány dohromady. Tím je knížka hezká a zvláštní. Ale asi nebudu cílová skupina této knížky a proto se mi tolik nelíbila. Bude se líbit těm, kteří si prochází podobnou situací nebo jsou po ošklivém rozchodu. Nebo méně náročným čtenářům, kteří tolik nečtou a mezi ně také nepatřím. Ale byla to příjemná změna, přečíst si něco prozměnu z českého prostředí. Česká kultura je zde dobřr vykreslená, hlavně pomocí školního prostředí. Bylo to příjemné počtení. Pokud hledáte nějakou oddechovku, tak směle do toho.
Já nevím, čekala jsem podle popisu trochu víc. V některých částech jsem se do čtení musela vyloženě nutit. Jazyk průměrný, nic, co by člověka nadchlo. Složení vět taky žádná sláva, přišlo mi to jak text sepsaný školákem.
Abych ale nebyla jen negativní, musím říct, že jsem se v některých pasážích viděla - každý z nás to nejspíš někdy zažil - jak láska ze vztahu pomalu vyprchává a lidé spolu zůstávají jen ze zvyku. Pocity samoty, i když je člověk vedle druhého, zde byly popsány celkem trefně. Ale opět ne dokonale, mám pocit, že by to šlo přece jen o trochu líp.
Knihu jsem měla na seznamu "Chci si přečíst" vlastně jen díky zajímavé obálce. Nečekala jsem žádné veledílo, ale i když se kniha poměrně dobře četla, neměla v sobě vůbec žádné napětí a nečekané rozuzlení. Pokud máte na svém wishlistu spoustu knih a nevíte kterou číst dřív, tuto bych odložila na později.
Pohodová kniha z reálneho prostredia- myslím, že autor vychádzal z vlastnej skúsenosti.
*SPOILER*
Čo sa mi páčilo, že v nej nedošlo k nevere, čo je celkom osviežuúce, pretože nevera sa vykystuje takmer v každej knihe o vzťahoch.
Příběh o jednom páru a jedné malé planetce.
Autor je velice subjektivní, vedlejším postavám okamžitě dá nálepku a čtenář tak přichází o to potěšení prozkoumat je sám. Na druhou stranu, nakonec jsem dospěla ke stejným závěrům jako spisovatel (tedy krom pocitu ztráty ztráta žádná).
Adam Chromý má nezvyklý styl psaní - člověk se musí ke konci probojovat skrz nadměrné množství přirovnání a metafor - ale po chvíli přestane být rušivý a pokud si na něj navyknete, čtení připomíná lehce kodrcavou cestu vlakem, která není zas tak nepříjemná a chvílemi může být uklidňující.
Ale jinak nemám téměř žádné výhrady
(až na ten poslední - zbytečný - článek, který byl dopsán o pár let později)
Byl to skutečný příběh, byla to realita všedního dne, byla to pravdivost života. Takhle příběhy končí, někdy nešťastně a přece konec může znamenat nové začátky, někdy šťastně a stejně je to nakonec o ničem.
Solidní kniha. Dávám čtyři hvězdy. Mluví o životě.
Názory tady jsou hodně rozporuplné. Za mě docela dobré, celkem nevšední zpracování rozchodu dvou lidí, který může proběhnout i docela hladce.
Opravdu jsem strašně moc chtěla, aby se mi kniha líbila! Super námět, moc pěkná obálka, první kapitola plná těžkých myšlenek... a pak strmý pád. Místy to působilo, jako by knihu psali dva různí lidé - snad je to vinou přepisování původního scénáře, který však nakonec mohl být daleko lepší. Navíc jsem měla pocit, že autor sám nevěděl, jak celek pojmout - na začátku drama, pak to trochu odlehčit komedií a tak pořád dokola. Mnohé situace tak díky tomu vyzněly prvoplánově, až lacině (děcka ve škole, rejpavá matka, pletky s tělocvikářem), zkrátka přehnaná snaha vykreslit, že když se jedna věc podělá, podělá se totál všechno, ale hlavně si na konci všichni společně zatleskat... Od čtvrtiny jsem četla už jen proto, abych dočetla a místy si přála, aby mě spolkla některá z černých děr...
Kniha se mi líbila, četla se moc dobře. Hlavní hrdinové zvládli svou roli krásně, celé vyprávění mi připadalo jako nějaká divadelní hra. Příjemná změny, a celkem hezký rozchod, dvou lidí, kteří spolu tak moc nechtěli být, až spolu museli být.
"... existují i větší tragédie, než neosobní sex s partnerkou, která už měla dávno rotovat na jiné oběžné dráze. "
Kniha mě jakžtakž bavila, četla jsem i horší. Bohužel obálka budí mnohem lepší dojem než samotný obsah. Kdyby měla více stran, tak bych ji nejspíš odložila.
Vztah, který trvá 5 let a nikam se neposunul, nemá cenu, takže problém Alice a Davida naprosto chápu.
Jsem zvědavá, zda autor napíše i další knihy :-)
Koupit si knížku a jít na knihomolský setkání - o tom rozhodla moje Bára. Neustále mi totiž opakuje, že se málo propaguju na sociálních sítích. Upřímně - moc mě to nebaví. Raději si s lidmi povídám naživo. A tak jsem tenhle nápad přijala s nadšením. Avšak jen do té doby, než jsem zjistila, že se po mně bude chtít příspěvek do diskuze. Což pro mě znamená jediný - ta knížka prostě musí mít nějaký "vyšší význam". Abych tenhle výraz upřesnila - bude obsahovat pasáže, které mě donutí přemýšlet. A tak jsem se pustila do jeho hledání. Jen si nejsem jistá, že moje dnešní povídání bude mít náležitosti, které obvykle dělají recenzi recenzí...
Ne nadarmo se říká, že po pěti letech vztahu by se měli lidé buď vzít, a nebo rozejít. Alice s Davidem mají svých pět let za sebou a intenzivně prožívají partnerskou krizi. Ani jeden z nich se však k problému není schopen postavit čelem. A tak je jejich společné soužití neustále provázeno drobnými spory a válkami, nemluvě o vlastních, společenských faux pas, kterých se oba dopustí. A aby toho nebylo málo, astronomové se v srpnu roku 2006 rozhodnou vymazat planetu Pluto ze sluneční soustavy...
Nemůžu si pomoct, ale místy jsem měla pocit, jakoby autor celkem výstižně obsáhl část mého vlastního života. Chápala jsem chování Davida i postoj, který zaujala Alice. Jen ty konce jsme měli poněkud rozdílné.
Uvědomila jsem si, jak jednoduše ztrácí věci svůj původní význam, jestliže nevyhovují určitým, předem nastaveným parametrům. Pluto bylo mnoho let součástí vesmírného systému, protože odpovídalo jisté definici. Astronomové však zjistili, že stanoveným požadavkům nevyhovuje. Proto ho ze skupiny planet sluneční soustavy přeřadili do těch trpasličích. A já se ptám - je to tak i se vztahy?
Řekněme, že se každý vztah ve svém počátku začne nějakým způsobem formovat, za pomocí drobných "wau efektů." Postupem času však tyto, původně zcela samozřejmé drobnosti, ztrácí na své intenzitě. Problém přichází ve chvíli, kdy tento úpadek začne jeden z partnerů vnímat a začne hledat důvody PROČ. Je vztah už tehdy předem odsouzen k zániku? Ztratí svou původní hodnotu díky tomu, že neodpovídá původně nastaveným parametrům stejně tak, jako jim přestala odpovídat planeta Pluto? Existuje JISTOTA, která nám zaručí stálost těchto drobností, jež dělají vztah šťastné na začátku, po celou dobu jeho trvání?
Mohla bych tu filozofovat donekonečna. A ačkoli z příběhu sálala jistá námětová jednoduchost, musím uznat, že určité poslání má. Občas jsou pro nás totiž některé drobnosti vcelku nepodstatné. Nepřikládáme jim význam. Jenže později se ukáže, že důležité byly. Ale tenhle fakt si uvědomíme až ve chvíli, kdy něco ztrácíme. Ve vteřině se nám život může otočit celý naruby. A neplatí to pouze o vztazích...
Knížku jsem nehltala. Prostě jsem ji úplně normálně přečetla. Občas jsem se zasmála - konkrétně ve chvíli, kdy se Alice pohybovala na svém pracovišti. Ano, máme ho stejné :-)
Taky jsem si našla oblíbenou pasáž. Je na straně 168. A jestli chcete vědět, která to je, nezbývá vám nic jiného, než si ji přečíst....;-)
Anotace knihy vypadala až příliš slibně. Místy přicházelo zklamání, místy jsem byla až popuzená z primitivního zpracování. A nemyslím si, že autor by neuměl psát, ale spíš knihu odbyl a nepromyslel. Vykreslit totiž psychologii hlavních postav a z postav vedlejších udělat prvoplánové a nahlouplé karikatury (jak bolestivě a trapně nahlouplé!), to je podle mě u takto vybraného námětu humpoláctví. A to i za předpokladu, že tak učinil vědomě pro odlehčení. V mých očích je tím celý příběh degradovaný. Místy mi přišlo, že namísto slibovaného citlivěho příběhu se setkávám jen s nějakou črtou trapného českého sitcomu. Linka se zestárlou herečkou tomu pak výtečně sekundovala jako nebetyčný kýč. Škoda, ten námět měl vážně perspektivu. Tři hvězdičky vlastně jen za to, že se to utrpení dalo přečíst rychle.
Už obálka knihy ve čtenáři vzbuzuje touhu zjistit, co se v knize vlastně skrývá... Celá paralela s vesmírem mi přišla hrozně moc originální a po celou dobu četby jsem stále čekala, co tedy vlastně přinese... Bohužel nepřinesa nic skvělého ani objevného... Celá kniha je jen příběhem zničeného vztahu, který se brodí od ničeho k ničemu, stejně jako samotný čtenář... Jednoduše jsem čekala mnohem, ale mnohem víc....
Jizi to vystihla naprosto dokonale! Nenápadité, šablonovité, prvoplánové. Archetypální postavy mě prostě nebaví, zrovna tak jako motiv rozpadajícího se vztahu. Doufala jsem, že autor toto profláklé téma zpracuje zajímavým způsobem a příběhem se bude hlouběji prolínat nějaká abstraktní vesmírná paralela. Bohužel, nestalo se. Styl psaní odpovídá slušnému scénáři, ale jako román to určitě nefunguje.
Román je to hodně čtivý, psaný moderním jazykem, lehce a jakoby mimochodem. Velmi dobře jsou zde vystiženy vnitřní pocity obou hrdinů, do nichž sem tam vstupují i jejich rodiče. K tomu drobné zachycení vztahů na jejich pracovištích i zdánlivá existenciální bezvýchodnost. V poslední čtvrtině vše spěje ke zdárnému konci mileneckého vztahu a počátku dobrého přátelství. Na příběhu Davida a Alice si taky cením jeho zasazení do běžné reality. A jak s jejich příběhem souvisí Pluto? Vyřazením z planet sluneční soustavy vlastně přináší konec trvajících jistot.
Páni, tak moc reálný mi tento příběh života 2 mladých lidí, žijících vedle sebe a jejich vzájemného odcizování přijde, jako by s tím sám autor měl nějaké zkušenosti. Říkám si jak je možné, že to lidé nechávají zajít tak moc daleko? Inu, asi strach či zvyk je v tom svazku drží, netuším, každopádně knížka mne bavila a věřím, že mnozí se v ní najdou.
Vhodné letní čtení na lehátko, ale jinak neurazí, ani nenadchne.