Richard III.

Můj vztah k Richardovi se časem poměrně zásadně proměňoval. Prvně jsem ho četl před lety (jářku, snad již šesti...), patřil k mým prvním hrám, vedle Timona například. Zatímco Timona jsem si zamiloval a dodnes je mou nejoblíbenější hrou, Richard se mi nelíbil. Timon mi vypovídal o něčem hluboce lidském, co jsem snad jen tušil. Richard o ničem nevypovídal. Viděl jsem v něm jen poklesek umělcův, když sahá v touze zaujmout po surovém násilí. Bylo to samozřejmě naprosté nepochopení hry. Posléze jsem o hře leta přemýšlel, a vracel jsem se k ní v mysli znovu a znovu. "Já zrozen jsem být padouchem", "Sváděl už někdy někdo takhle ženu? Svedl už někdy někdo takhle ženu?" "Je tu někde vrah? Ne. Ano. Já." "Richard přece miluje Richarda." Myslel jsem na tu zrůdu, vtělené zlo, na nějž člověku příčí se hledět víc, než na Miltonova Satana, na tu zrůdu, které nelze litovat tak hluboce, jako litujeme Dantova Satana. Nedávno pročetl jsem Jindřichy šesté a zhlédl jsem inscenaci Klicperova divadla. Nu a znovu si Richarda přečetl.

Richard III. nestojí sám. Jistě, i sám obstojí, pro své fantastické monology a velkolepost Richarda, který celou hru zaplnil svou osobou. Všude je temný a neproniknutelný stín hrbáče, s mrtvolnou rukou šířící zatuchlý pach všude a na všechny. Pach moru, který každého v okolí zabije. Přeci ale nestojí sám. Je před ním, při nejmenším!, Jindřich VI. Díl třetí. V něm je jednak zavražděn Richardův bratr, Richardův otec a Richard sám, ještě před zrozením zla, je svědkem zrad, vražd, brutality a ničemnosti světa, v němž všichni jdou si po krku a touží po zlaté obroučce. Richard, zrozen se zuby, by mohl kousat lidi, chce z nich být nejlepší a je nejlepší v tom, co oni všichni dělají. Je-li Richard zlem, je naším zlem. Je-li naším zlem, zná svědomí a svědomí ho na konci pozře.

Tak tedy Richarda čtu. Není člověkem, není. Je zlem. A v bytí zlem je velkolepý, je úžasný a ohromující, je to řemeslník, který ví, že jeho zlost je divadelní a tak hraje divadlo. Jak často opakuje Hilský, Richard si napíše scénář, hru odehraje a posléze si ji i sám orecenzuje. A ten pohled je nezaměnitelný.

Zopakuji se zde ještě jednou. V hradecké inscenaci je jedna strašně silná chvíle. Místo zástupu duchů, kteří Richardovi připomínají jeho podstatu a své osudy, mají v Hradci kapelu, jejímž členem se ve snu Richard stává, po bohu Hitlera, Stalina, Maa a dalších. Posléze procitá (napůl) a hovoří s Marlowem (Shakespeare je na záchodě). Křičí "Já nejsem svině jako oni.". V tu chvíli na pódium vstupuje Richard historický. Toho je třeba mít na paměti, to je člověk. Je však potřeba uklidit jej do koutku. "Ty jsi zakázka." Odpoví Marlowe. A zakázka je čisté zlo

19.03.2023

Konečně jsem se dostala k tomu, abych si přečetla tuhle ikonickou hru od Shakespeara. A že to bylo drama se vším všudy, jak se sluší a patří! Touha po moci, smrt, zrada, vraždy, boje, pomsta, láska, ... V tomhle ohledu je ta hra fakt dost hutná.
Pravda, v počátku mi ta hra dala poněkud zabrat - hlavně co se týká postav, kterých je tam jako na orloji. Trvalo mi, než jsem se konečně zorientovala v tom, kdo je kdo. Nejsem úplně kovaná v anglické historii a možná jsem i trochu prohloupila, když jsem Richarda III. četla ještě před tím, než jsem si stihla přečíst hry tomuhle dílu předcházející (tzn. "všechny Jindřichy"). No, moje potíž, jak jinak. Budu to muset ještě dohnat a napravit. A pak si Richarda III. přečíst znova.
Každopádně tahle hra má dost grády - v tom smyslu, že co začíná jako prosté přání dostat se na trůn se postupně mění v krvavou řežbu a postavy jako by se nemohly být jisté, kdo z nich přežije Richardovo skoro až manické běsnění. Jak si ale zachránit krk, když nevíte, kdo je na vaší straně?
V určitém bodě mi to nicméně připomíná hru Othello - v obou hrách se dost dobře hraje slovem a manipulací- Stačí pár umně zvolených slůvek a neštěstí je na světě, postupně se nabaluje a nakonec je toho katastrofa. Slovní šermování je tu podle mne na stejné rovině a hraje stejnou důležitou roli jako šermování a bojůvky s mečem - obojí může být smrtící. Jako v tomhle je Shakespeare mistr slova.
Nakonec dávám jen 4 hvězdy, částečně pro ten pro mne chaotický začátek s postavami (ale to kladu za vinu hlavně sobě) a pak taky proto, že zrovna Othello je pro mne ještě o chlup zajímavější v těch slovních manipulacích.

15.03.2023

Teatrální nuda. Líbilo se mi pouze tři momenty.
1. Jak zdegenerovaný a proradný Richard III. popisuje na začátku sám sebe.
2. Jak manipuluje se ženou, jíž zavraždil manžela.
3. Jak uvědoměle popisuje svou proradnost, zákeřnost a faleš.

Zbytek mě docela otravoval. Hromada postav přibíhá a odbíhá, přitom zajímavá není žádná. Snad teda kromě toho Richarda III., ač ani zde nemůže být řeč o nějaké psychologii, páč on si na začátku řekne, že půjde přes mrtvoly za mocí, protože mu příroda nenadělila zdravé a hezké tělo a mnohá potěšení jsou mu tak odepřena. Od té doby se protagonista pro prodírá k moci, což ale ve výsledku není ani zdaleka tak zajímavé, jaké by být mohlo. Koncept mocichtivého degeneráta je totiž skvělý, ale po většinu doby se děj topí v monotónnosti. Kvůli nudě mě přestalo zajímalo, co se tam odehrává a jak to skončí. Po čase mi začal i onen vytříbený jazyk připadat otravný svou teatrálností. A on teatrální je, vím. Je to ostatně divadelní hra. Moliérova Misantropa třeba ale zbožňuji.

24.07.2022

Domnívám se, že jako jedna z prvních autorových divadelních her nemohla být špičkou jeho tvorby a tak se nám zdá, že je zde mnoho postav a stále se opakující se děj při popravách odpůrců jimiž si Richard dláždil cestu k moci. Dívám se na hru očima tehdejší středověké společnosti, kdy se různí vládcové drali krutými cestami moci - autor chtěl zvýraznit, že někdy těch vražd už může být příliš.

24.07.2022

Domnívám se, že jako jedna z prvních autorových divadelních her nemohla být špičkou jeho tvorby a tak se nám zdá, že je zde mnoho postav a stále se opakující se děj při popravách či vraždách odpůrců - Richard dláždil cestu k moci. A popravy byly na tehdejší dobu běžnou událostí. Dívám se na hru očima tehdejší středověké společnosti, kdy se různí vládcové drali krutými cestami moci - autor chtěl zvýraznit, že někdy těch vražd už může být příliš.

08.03.2022

Richard III stojí a padá na ústrednom charaktere, ktorým je Richard III, resp. "preoblečená" stredoveká postava Neresť. Shakespeare tu tak prepája archetypové stredoveké divadlo s renesančným individualizmom a smiechovú ľudovú kultúru s vysokou politikou plnou manipulácií a cností (či skôr hrou na cnosti). Už tu Shakespeare vytvára odvážny žánrový mix a búra hranice. Všetky ostatné postavy sú len figúrkami v tejto one man show - nedôležité, slúžiace pre tvorbu charakteru. S množstvom mien a s ich plytkosťou som aj preto nemal problém. Mimochodom, dosť pomôže prečítať si predchádzajúce tri časti tejto tetralógie (Henrich VI 1-3), ale naozaj to nie je potrebné - sústreďte sa len na Richarda. Zážitku z čítania to však len prospeje - najmä pohľad na zničenú Margarétu je krásnym zadosťučinením.

Kľúčovým prvkom úspechu tejto hry je najmä Richardova komunikácia s divákmi a jeho sarkastický, často až sebareflexívny humor. Richard je všetko len nie hlupák. Je to výrazná individualita, "machiavel", zdatný rétor a vojak a do istej miery self-made man. Jeho obľúbenosť vyplýva z prekvapivosti s akou sa tento opovrhovaný mrzák dostáva k moci. Človek mu práve vďaka jeho handicapu a outsiderstvu, ktorý si navyše on sám uvedomuje a nielenže ho využíva vo svoj prospech, ale si z neho dokáže robiť žarty, musí fandiť. Richard je skrátka čistokrvný politik, ktorý by mal dnes na ružiach ustlané a je naozaj úžasné ako moderne a živo pôsobí. Je ako kúzelník, ktorý postavám i divákom dopredu povie, že vás oklame a hneď vzápätí s otvorenými ústami všetci sledujeme, že nás naozaj oklamal. Jeho poľudštenie, až poníženie tu azda má fungovať aj ako reakcia na Marlowovho titanského Tamerlána a ak si ho človek porovná s charaktermi jeho súputníkov, je to rovnaký zázrak ako keby sa v hlbokom praveku objavil muž s kufríkom.

Súčasne tu Shakespeare rozvíja svoje slovné majstrovstvo. Ukážkové je hlavne Richardovo úspešné flirtovanie a celkovo je toto dielo plné slovných hier, rétorických obratov a slovných dvojzmyslov, ktoré sú o to krajšie, že z nich cítiť humor, iróniu a demaskovanie pokrytectva. Akoby bola celá hra o maskách, ktoré si nasadzujeme a ktorým prispôsobujeme svoju reč, o ich neustálom strhávaní a pomrkávaní, ktoré búra hranice medzi hercom a skutočnou osobou, hercom a divákom. Už tu sa tak začína zjavovať Shakespearovo ústredné heslo: Celý svet je jedno veľké javisko a my všetci sme len herci v ňom.

A aj pre túto ľahkosť a zároveň hĺbku, klamlivú podmanivosť, ktorá je zároveň najpravdivejšou pravdou, filozofické zdôrazňovanie performativity ľudského života Shakespeara zbožňujem. Aj preto - v rámci celej osemdielnej série - radím Richarda III na druhé miesto hneď za Richarda II.

Videné:
Divadlo: 1x
Film: V kruhu koruny II: Richard III (2016), Richard III (1995)

08.10.2021

Opět není co dodat. Shakespeare byl prostě génius. Musím přiznat že Richard III. se mi četl o něco hůře než ostatní díla, které jsem četla, ale i tak mě uchvátil.

10.10.2020

Moc jsem se těšil na setkání s Shakespearovým Richardem III. Avšak, jak jsem si naběhl! Na tuhle hru jsem ještě, zdá se, čtenářsky nedostatečně dospělý. Číst ji několik dní, ztrácet se ve velkém množství postav, čemuž ještě nepomáhá pár chyb a záměn ve vydání, a ještě udržet potřebné soustředění na obsah, to bylo příliš náročné, abych došel onoho očekávaného potěšení.

Přitom je ve hře mnoho co obdivovat! Počínaje samotným Richardem, který je snad to nejpokřivenější, co se kdy v literatuře, potažmo divadle, zrodilo. Tak zvrácené, že svému předobrazu, skutečnému Richardovi, na staletí pevně pochroumalo pověst a zamotalo hlavu nejednomu člověku. Slizký, podlý, ďábelský, povahový chameleon. Bravo. Stejně tak pozoruhodné jsou dialogy i monology, přestože samotný děj se může jevit poněkud statický - v podstatě jen sled vražd, intrik a jejich plánování následované vyplněním. Nejedna postava utkví v hlavě. Objevila se moje (ne)oblíbená Markéta z Anjou, Buckinghamům je souzeno ztrácet hlavy, Hastings o ni přijde za dobrotu, Alžběta ztrácí hlavu jen kvůli utrpení. A samozřejmě nechybí ani záhada nejvyhlášenější - smrt princů v Toweru.

A pokud jsem zmínil monology a dialogy, pro mě jsou nejzásadnější ty v závěru, ačkoliv legendární "Království za koně!" je až v pozadí. To shrnutí v podobě duchů navštěvujících v předvečer bosworthské bitvy dva hlavní aktéry a určujících její výsledek je velmi vydařenou chvílí. A za zmínku určitě stojí i závěrečný monolog Richmonda, neboli Jindřicha VII. Tudora, kterým uzavírá celé války růží a vyhlíží světlou budoucnost pro Anglii.

Bylo toho hodně, jen mě mrzí, že jsem hře na první dobrou nepropadl tolik, co jiným. Možná jsem měl přemrštěné očekávání, možná mi nesedlo podání, možná jsem jen nebyl ve správném rozpoložení a soustředění. Nicméně nebylo to naposledy, co jsem se podíval na nejhorší zrůdu anglických dějin podle Williama Shakespeara.