Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78418/bmid_rikali-mi-leni-ZE6-78418.PNG
4
1397
1397
Asi nejznámějším dílem Bezděkové je kniha pro děti a mládež Říkali mi Leni, která patřila po řadu let mezi povinnou školní četbu. Kniha byla mnohokrát reedována a přeložena do několika jazyků, například do ruštiny, angličtiny, slovenštiny či švédštiny. V poutavém a dobře vykresleném příběhu se zde před námi rozvíjí osudy malé holčičky, která byla tak jako mnoho dalších dětí za druhé světové války odebrána českým rodičům a zavlečena do Německa na "převychování." Doslov Karel Nový.... celý text
Přidat komentář
O této knize mi vyprávěl syn, četli ji ve škole a přišla mu zajímavá. Abych věděla, co ho zaujalo, tak jsem si knihu taky přečetla. Kniha byla opravdu zajímavá, dojemná, přečetla jsem ji jedním dechem. Psáno z pohledu desetileté odvážné dívky, takže pro děti vhodné, jen si myslím, že některé výrazy nebo styl psaní pro ně může být trošku těžší.
(SPOILER)
Když mi bylo asi deset let, tuto knihu mi darovala moje maminka, abych si ji mohla přečíst v rámci povinné četby ;-). Bohužel jsem od té doby úplně zapomněla, o čem byla, proto jsem si ji nyní chtěla nutně zopakovat. A bylo to hodně smutné čtení. Hlavní postavou je malá holčička, které její matka a babička říkají Leni. Má ještě bratra, ale otec již nežije. A ani ve škole se necítí právě dobře, protože nemá v podstatě žádné kamarádky. Kromě toho je jí nápadné, že vypadá jinak, než ostatní v její rodině. A také jí chybí matčina náklonnost a láska, protože jediný člověk, který ji má přece jen trochu rád, je babička. Když tedy po několika letech Leni najde malý kufřík, není k zastavení a začne pátrat po svém původu a své minulosti...
Přestože se jedná spíše o knihu pro děti, domnívám se, že si ji může přečíst i dospělý. Autorka zde napsala silný a zároveň dojemný příběh, ve kterém se dost možná nechala inspirovat nějakým skutečným osudem jednoho malého děvčátka. Jen tento knižní měl docela šťastný konec...
Dojemný příběh malé holčičky z Čech, kterou za války odvlekli nacisté do Německa na převýchovu do německé rodiny. S knihou jsem se poprvé setkala na základní škole v rámci mimočítankové četby. Nyní jsem na knížku narazila v knihobudce a díky Čtenářské výzvě si ji opět přečetla. Určitě doporučuji přečíst nejen dětem, ale i dospělým.
Velmi silný a přitom srozumitelný čtenářský zážitek pro žáka základní školy na přelomu 80. a 90. let. Čekám, až mi ta kniha přijde znovu pod ruku v dospělém věku, rád si ji přečtu znova.
Poprvé jsem četla někdy na druhém stupni základní školy a už tehdy mě to hodně zasáhlo a ovlivnilo. Pak jsem měla knihu v ruce ještě několikrát a naposledy teď, kdy jsem jí objevila v knihobudce. A opět jsem jí přečetla jedním dechem. Jestli je něco protiválečného, tak tato kniha, i když se tváří jako obyčejné vyprávění o malé holčičce. A kdo ví, kolik dětí s podobným osudem, neláskou "nové" rodiny se nikdy nedozvědělo, že nejsou těmi, za koho se považují....
Přečteno s dcerami.
První půlka dost těžké na pochopení. Občas jsme ubezpečovali jedna druhou, že jsme správně pochopily nebo pamatovaly.
Každopádně silný příběh "odcizené" holčičky.
To byla pěkná knížka, která se dobře četla, i když jste už "dospělák". Já se ke knížce dostala díky "čtenářské výzvě" a jsem za to ráda, protože jinak by mi asi unikla z "knižního hledáčku". Bylo mi Leni líto, z toho jak osaměle se cítila a moc jsem ji přála, aby vše dobře dopadlo.
Knížka se četla moc hezky, Leni byla sympatická holčička, která žije s rodinou v poválečném Německu. Až postupem času zjistí, že zřejmě pochází z jiné země a její jméno je taky jiné... Příběh má dobrý konec, určitě si přečtu i druhé pokračování :-)
Tak já jsem se po prvé dostala k příběhu Leni a vlastně toho ani nelituji. Lituji pouze toho, že se takové věci děly..
Úplně a naprosto jsem se s ní ztotožňovala ve chvílích, kdy se dospělí bavili a přitom jí nic nechtěli říct, vysvětlit. Prostě jsi malá a ničemu nerozumíš.. ach, pamatuju, jak jsem slýchávala to samé a jak teď nenávidím konverzace, protože si stále myslím, že ničemu nerozumím..
No, za Leni jsem ale moc ráda, že měla kolem sebe pár lidí, kterým se nebála říct o pomoc a ono to vyšlo. Tak moc jsem jí fandila při hledání pravdy.
Hezké čtení a přitom tak docela i smutné..
Ano, je to dětská kniha, ale moc ráda jsem si ji přečetla i já, dospělá.
Pokud tomu tak není, doporučila bych ji rozhodně jako povinnou četbu na školách.
(SPOILER)
Kniha Zdeňky Bezděkové popisuje osudy českého děvčátka, které bylo za války odvlečeno do Německé Spolkové Republiky na převychování. Dali jí jméno Leni a žila v rodině Freiwald.
Celá léta cítila, že s ní není něco v pořádku. Měla matku Rosu, které říkala Ledová královna, bratra Raula a babičku Matyldu. Otec Raul prý zemřel jako hrdina ve válce. Leni si v podvědomí vybavovala rodiče, kteří vypadali jinak. Matka Rosa jí řekla, že když jí byly čtyři roky, byla dlouho v nemocnici. Vzpomínala jen mlhavě na krásnou panenku, které říkala Nina, na klobouček, který nosila. Když se na tyto věci ptala matky nebo babičky, kde jsou, odpověděly jí vyhýbavě.
Když jí bylo jedenáct let, doslechla se ve škole od spolužaček nějaké narážky na její původ. V sousedství se vyskytl případ, kdy byl rodině odebrán chlapec, kterého odhalili jako „ukradené dítě“. Zjistilo se, že pochází z Československa.
Leni sama vypátrá svoji totožnost. Musí se ale obrátit na někoho, kdo jí pomůže, aby se dostala domů ke své skutečné mamince. Zpočátku to vypadá beznadějně, není v seznamu pohřešovaných, nikdo ji nehledá. Nakonec pomůže hodný pan učitel a americký voják. Leni se dozvídá své skutečné jméno „Alena Sýkorová“ a vlak ji odváží do rodné země, kde ji čeká její skutečná vlastní maminka.
Knihu jsem četla už v dětství, i tenkrát mi připadala smutná, stejně jako teď. Jsem ráda, že příběh Leni skončil dobře, jako i dalších dětí, které se po válce v Německu našly a dostaly se domů do vlasti.
Čtivá, pěkná, ale na mě tak nezapůsobila, jako jiné s podobným tématem.
Po týdnu od přečtení jsem si totiž vůbec nemohla vzpomenout, o čem vlastně byla. Své místo v knihovně si ale určitě zaslouží.
Četla jsem ji několikrát ... dojímavá kniha, citlivá, vím, že jsem ji naplno prožívala a myslela na ni ... Myslím, že byla mezi povinnou četbou, ale já to tak nebrala. Dokonce si pamatuji zápis o ní do Čtenářského deníku, který jsme si museli vést ... dokonce jsem k tomu nakreslila i obrázek malé Leni ...
Cetla jsem jeste na zakladni skole a hrozne se mi libilo. Budu cist nejspise v blizke dobe znovu, mam v knihovne z antikvariatu :).
Jak už to u knížek s tímto tématem bývá, jsou sice nádherné, ale neuvěřitelně smutné. Četla jsem ji kdysi jako dítě a nyní znovu jako dospělá, pokaždé ve mě kniha zanechala stopu. Tato kniha určitě patří mezi ty knihy, které by si člověk měl přečíst.
Kniha nepopisuje zrůdnosti fašismu přímo. Popisuje ale jednu z nejhorších. Popisuje osud odvlečených dětí z pohledu jednoho z těchto dětí. Popisuje osamělost takového dítěte. Popisuje i naději a touhu malé holky.
Nádherná kniha. Po dlouhé době mě příběh Dohnal k slzám. Vyprávění malé Leni je opravdu dobře napsáno, chytne malého i velkého čtenáře, každý si v něm najde to svoje. Četlo se velmi rychle, nebyly zde žádné dlouhé pasáže. Jako materiál pro učení se o zvěrstvech, která se v historii odehrávala, poslouží kniha perfektně. Fascinovalo mě zvrácené uvažování Raula, matky, strýce Otty a dalších lidí, kteří se nechtěli smířit s porážkou a vinou, kterou německý národ nesl.
"Je noc, jen hodiny tikají, že ještě bude mnoho věcí, mnoho těžkých věcí, které uvidí a uslyší desetiletá Leni Freiwald..."
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus děti Německo rodina rasismus osamělost uloupené děti rodinná tajemství dějiny pro děti a mládež
Autorovy další knížky
| 2001 |  Říkali mi Leni |
| 1979 |  Štěstí přijde zítra |
| 1986 | Bludný kámen |
| 1979 | Bílá paní - Obnovený obraz |
| 1974 | Marta věří na zázrak |
Na to jak je tato kniha stará je stále aktuální. Příběh vyprávění z dětského pohledu není tak drsný. Všechno ostatní bylo tíživé, smutné a pravdivé.