Ročník jedenadvacet
Karel Ptáčník
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/218840/bmid_rocnik-jedenadvacet-eZi-218840.jpg
4
58
58
Karel Ptáčník vstoupil do literatury v polovině padesátých let Ročníkem jednadvacet, který mu přinesl první výrazný úspěch a stal se zároveň i jeho nejvýznamnějším dílem. Na několika osudech českých chlapců, poslaných na nucenou práci do Německa, zachycuje své dojmy a zážitky uprostřed hroutícího se nacistického světa a zpodobuje tak osud celé generace. Ročník jedenadvacet předznamenal druhou vlnu válečné prózy, která nespoléhá už tolik na výmluvnost dokumentu, ale snaží se zobecnit osobní prožitek a prohloubit psychologickou kresbu postav. Román byl poctěn státní cenou a roku 1957 také zfilmován.... celý text
Přidat komentář
Tato kniha se nečetla snadno, zdolavala jsem ji po etapách. Autor velice ctive a bez sentimentu vykreslil události, které provázely tuto životní etapu totálně nasazených, i jednotlivé charaktery protagonistů. Za sebe dodávám, že jsem skutečně rada, že na tu svini Olina nakonec došlo.
Přestože vyprávění běží nekomplikovaně v jedné časové linii, nečetlo se mi lehko kvůli závažnosti tématu. Na knize oceňuji autenticitu zážitků totálně nasazených chlapců, poměrně objektivně jsou vykresleny jednotlivé charaktery postav různých národů a přesvědčení. Z tohoto marastu se zrodil bezmezný obdiv autora ke komunismu a Sovětskému svazu. Ovšem že hlavní hrdina Honzík učil po večerech své kamarády azbuku, to už bylo na mě trochu moc.
Když jsem spatřil titul na hřbetu knihy v knihobudce, volba byla jasná. Vždyť letošek je také ročníkem jedenadvacet, a totálně nasazení v Říši by dnes slavili (a snad někteří dokonce ještě slaví) sté narozeniny. Mezi nimi i můj děda (1921-2003), který o této fázi svého života vyprávěl jen sporadicky, a když člověk čte o válečných hrůzách, tak se mu ani nemohl divit.
Ptáčníkův román se barvitému popisu zrůdností rozhodně nevyhýbá. Slabším povahám s velkou představivostí bych jej snad ani číst nedoporučil. Nejděsivěji na mě zapůsobila scéna vynášení utonutých ze zatopeného krytu. Autor nezapře, že se vyučil u mistrů klasiky. Využívá rozličné literární techniky pro regulaci napětí, dvakrát jsem natrefil na odkaz k Homérovi, ale nejvýraznější literárně umělecké ambice se ukazují v Pepoušových zápiscích, o nichž mám podezření, že jsou navzdory jejich náhlému utnutí téměř autentickým autobiografickým prvkem. Tak jako Pepouš i autor se nakazil na nucených pracích TBC, i on byl jistě už v mládí l´homme de lettres. Vedle Pepouše jsou důkladněji vykresleni mladí komunisté Honzík a Karel, kteří se stávají přirozenými vůdci pracovní kompanie. Obzvlášť Honzík je prototypem nového člověka, bojovníka proti fašismu a odpůrce imperialismu, přítele Sovětů, ale veskrze internacionalisty, který na rozdíl od svých vrstevníků dokáže nahlédnout i lidskost německých charakterů. Vojáci ve vedení kompanie jsou ale vesměs odsouzeníhodné postavy ať už jde o hrubiána Hilla, chladně vojenského Nitribita, nerozhodného hejtmana Kiesera. Zásadní proměnu prodělá postava původně mírumilovného feldvébla Benta, ale světlou výjimkou zůstává vojín Lipinski, který se ovšem cítí být víc Polákem než Němcem. Z Čechů morálně propadne pouze Olin, který se kvůli svým ambicím a individualismu spřáhne s německým vedením. Nemohl jsem se však zbavit dojmu, že chlapci z kompanie ho na počátku mohli usměrnit tak, aby jej posléze nemuseli odsuzovat jako zrádce.
Prosovětské ladění románu je zřejmé, ale přesto mě potěšila pasáž, kde chlapci hovoří o koncentračních táborech, a která mezi řádky poukazuje na autorův kritický postoj. Kovanda se ptá Pepouše, jestli něco takového jako Buchenwald má na světě precedens. A Pepouš, který se zřejmě chystal obsáhle pohovořit o gulazích, dostane záchvat kašle, který mu v tom zabrání.
Roman ve formě poutavé a autentické generační výpovědi. Ročník 1921 zasazený 2.svetovou válkou očima předního spisovatele druhé poloviny 20.stoleti známého u nás kromě tohoto románu i Městem na hranici, které je protivahou Řezáčova Nástupu. Dílo s kolektivním hrdinou v mnohém na první pohled připomíná Otcenaskova Kulhaveho Orfea. I zde líčí autor osudy mladé generace totálně nasazené. Ročník 21 se však nezsmeruje na domácí reálie, ale na život totálně nasazených v pracovních táborech v Německu. Autor využívá vlastních zážitků a postřehů, které rozděluje mezi své hlavní protagonisty. Přidanou hodnotou je, že zde nalézáme nejen český pohled na válečné události a totalitní režim, ale i pohled z druhé strany-německých důstojníků a obyvatel. Plasticky jsou vyliceny typy fanatickych stoupenců režimu, stejně tak i těch, kteří postupem válečných události začínají prehodnocovat svůj dřívější postoj a dostávají se do ostré konfrontace se svým svědomím. Doporučuji, tento román má silné poselství a přesah.
Knihu jsem četl v minulosti. Je to román, jehož osou je příběh lásky mezi Čechem Honzíkem a německou dívkou Käthe. Tematicky román čerpá z prostředí mladých Čechů, kteří se narodili roku 1921 a kteří museli během okupace odejít do Německa na nucené práce. Hlavní postavy jsou pozorovány až do 50. let.
Autor zúročil své válečné zážitky, když byl po maturitě na gymnáziu nasazen v Německu a musel odklízet trosky po náletech.
Knížka těžká svým obsahem o nuceně nasazených, kteří se snažili jen přežít, ale také o přijímání ran v podobě ztrát kamarádů, drobných jistot a běžných věcí, které běžně lidé mají. Ale v knize je také naděje, která všechny drží při životě.
Knihu jsem četl jako mladík, ale dobře si ji pamatuji. Autor dobře vykreslil psychiku postav a každodenní život totálně nasazených.
Pamatuji si, že v závěru knihy naráží na osud sudetských němců, ale v době kdy jsem to četl jsem mnoha věcem ještě nerozuměl.
Zajíjalo by mě, jak by této knížce porozuměla dnešní mládež.
Kniha má nespornou dokumentární hodnotu, čtenář cítí, že se jedná o dílo prožité a opravdové. A jako takové poskytuje zajímavý obraz totálního nasazení a vůbec života v tehdejším Německu. Možná i obraz překvapivý, protože v podstatě nový. Vždyť my Němce té doby vnímáme jen jako zuřivé nacisty a okupanty. Ale oni také žili své obyčejné životy. Což si uvědomíme velmi dobře právě nad stránkami této knihy.
Nevšední pohled na oběti války v podobě totálně nasazených mladých lidí v nacistickém Německu. Pan Ptáčník vykresluje na jednotlivých postavách různé lidské povahy a politické přesvědčení. Celkem jsem byl překvapený, že i přes násilné odvedení a práci pro nepřítele někteří s tímto režimem souhlasili. Každopádně je to další zajímavý střípek do mozaiky válečného období naší republiky. Navazující romány Město na hranici, Noc odchází ráno a Šestapadesátý se rozhodně chystám přečíst.
Poutavá kniha o totálně nasazených za II. světové války. V knize se objevují některé postavy, se kterými se můžeme setkat i v trilogii Město na hranici, Noc odchází ráno, Šestapadesátý.
Velmi dobře se čte, upoutá ihned. Příběhy mladých totálně nasazených Čechů jsou kruté, dnes nepředstavitelné. Všude hlad, zima, nemoci, popravy, ponížení, strach. Rodiče o svých zážitcích nikdy nehovořili, vážím si jich čím dál víc. Matka byla nasazena na práci v Erfurtu, otec prožil 5 let v káznici Breslau. Přežili. Celý život poctivě pracovali, chtěli pro všechny lidi lepší život.
Jedna z mých oblíbených knih,kterou jsem četl už nejmíň padesátkrát.Příběhy Honzíka,Kovandy,Pepouše a dalších mi připadají velice živé a reálné.
Autorovy další knížky
| 1986 |  Naše parta |
| 1987 | Ročník jedenadvacet |
| 1967 |  Město na hranici |
| 1969 | Chlapák |
| 1962 | Ta maličká, ta je má |
Nadčasový protiválečný román, který je nyní velmi aktuální. Jakoby autor žil v současnosti a hlavní postavy jeho díla mluvili a kritizovali právě probíhající válečný konflikt. Dějiny se opakují, jen lidé jsou nepoučitelní. Morálně, duševně a intelektuálně zmanipulovaní.