Rodný kraj

22.01.2016

Poslední – skvostnou – Michalovou knihou, kterou dopsal už v emigraci, je jeho Rodný kraj. Povídky se jmenují Elegie, Rapsodie, Tragedie, k nimž – jako už poslední Michalovo slovo – je připojena promluva Přemilí sousedé. Je to sbírka apokryfů, přesněji Michalova satirická polemika s několika českými národními mýty. A tady je třeba malý exkurs do českých dějin. Pokud jde o Elegii. Nejstatečnějším českým novinářem v období Bachovské reakce po revolučním roku 1948 a symbolem národního odporu proti Rakousku, byl Karel Havlíček Borovský. Havlíček byl ale rovněž básník neobyčejně ostrého jazyka, jak o tom svědčí jeho Tyrolské elegie, v nichž líčí svoji deportaci do tyrolského exilu pod dozorem striktního utlačovatele národa, rakouského policejního komisaře Dedery. Michal zde vyšel ze zprávy dobových novin, která praví, že na pohřeb komisaře Dedery přišlo velké množství nejchudšího lidu pražského. Z toho vyvodil Michal svou pravdě podobnější pravdu, že Dedera musel být vlastně hodný pán a tím zavilejším, že byl Havlíček. Ten v Michalově povídce naléhá na přítele Dederu, aby jeho zatčení proběhlo co nejdramatičtěji, aby národ viděl na vlastní oči, jak rakouské mocnářství zachází s českým novinářem. „Dělali jsme, co jsme mohli“, hají se Dedera. „Jeden četník chodil po číslech, víc už se nestihlo... Měli řvát hanba fuj a házet kameny. Něco na eskortu a něco na kočár, pak se to dalo jak libo vyložit... Snad jim nedošlo, hlásil z kozlíku strážmistr, že se musí. Třeba mysleli, že se jenom smí.“ „Poserové“ prskl s odporem úředník (Dedera), jenž dnes prvně poznal, že možno překročit vlastní stín. Leč redaktor vtiskl poděbradku hlouběji do čela, aby skryl slzu. „Nekřivděte“ řekl. „Je to vaše vina. Váš útlak náš národ jařmil, až ujařmil.“
Tragedie je ironickou polemikou s komunistickou historiografií, která si náboženské husitské hnutí v 15. století přisvojila jako předchůdce lidové sociální revoluce. Podle ní byl poslední husitskou baštou nedobytný hrad Sion, s hrdinným panem Roháčem z Dubé. Povídka vychází z objevu jedné archeoložky, která v roce 1952 zjistila, že hrad Sion neměl vlastní studnu, takže dlouhé obléhaní hradu umírněnějšími, měšťanskými, husitskými Pražany, by muselo úspěšně skončit nejpozději desátého dne, kdyby Pražané, obávající se přílišné moci krále Zikmunda, „lišky ryšavé“, si proti němu nepěstovali hrad Sion jako mocnou a nedobytnou husitskou tvrz. (Objev, že stačilo přehradit potok, z kterého brali hradní vodu, stál archeoložku místo v Akademii věd.) U Michala ilustruje situaci tento zlomek dialogu mezi obléhajícím panem Hyncem Ptáčkem a husitským knězem z hradu Sionu. „Zrazuji ti strýčka“ řekl kněz, proč bys neměl myslet, že zrazuji tebe.“ Pan Hynce, jemuž nenapadlo, že by kdo mohl nezrazovat, o tom zapřemýšlel. „Ba,“ vzdychl. “Oba podobojí, oba Čechové a oba zrádci. Ale nezoufejme. Jsme jenom malá zem. Musíme to zastat.“
Poslední Michalův text v knížce, promluva Přemilí sousedé, byla napsána už v exilu, původně pro sborník s názvem Studený ráj. Češi a Slováci ve Švýcarsku. Michalova ironie, s níž se vysmíval jak Švýcarům, tak Čechům, vzbudila mezi krajany bouři nevole. Do krajanského Zpravodaje přicházely dopisy, které napadaly Michala nejen za to, že „kálí do vlastního hnízda“, ale i zato, že uráží Švýcary, což povede k tomu, (cituji) „že naše děti nebudou připuštěni do vyšších škol a našim živnostníkům bude bráněno v podnikání.“
Třeba říct, že Zpravodaj otiskl i protestní dopis více než 300 českých studentů, taky emigrantů. Přesto zveřejnění Michalova textu stálo Dr. Záplatu, letitého vězně v jáchymovských uranových dolech – jeho šéfredaktorské místo.