Rok kohouta
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/576/rok-kohouta.jpg
4
762
762
Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.... celý text
Přidat komentář
Kniha je napsaná literárně moc hezky, je idět, že autorka to se slovy umí, ale obsahově je to tak strašná depka, o to víc, když člověk ví, že je to skutečný příběh. začátek se četl velmi špatně, taková osobní psychoterapie, u které nechcete být přítomni... zoufalství, beznaděj, neštěstí...
Snad sociální pracovnice, které mají na starosti podporu adoptivních rodičů a pěstounů, by si v knihách paní Boučkové, které si jinak jako ženské moc vážím, měly denně číst ?
Styl psaní je pro mě šílený a deprese pochopitelná v českém (komunistickém) sociálním systému.
Ale číst to fakt nedokážu. Jen HLUBOCE smekám před odvahou autorky?!
Je to NESMÍRNĚ bolestná kniha.
Dle mého názoru kniha nemá žádnou vypovídající hodnotu o osvojení. Určitě bych jí nedoporučila budoucím osvojitelům. Autorka opisuje svoje deprese. Styl psaní mě vůbec neoslovil.
Do poloviny jsem měl pocit, že to nedočtu. Samé litánie a deprese. Naštěstí druhá půle má i nějaké rozuzlení.
Je to nekoncici litanie, Bouckova opravdu nezaziva nic, z ceho by mohla mit radost. Ale presto preze vsechno me to neomrzelo.
Nebýt to audio, nedočetla bych. Spousta nudných pasáží, deprese a nic z toho nevzešlo. Že má autorka dobré srdce (adopce 2 cikánů) a dobrý skutek byl po zásluze potrestán (osobne bych to též nedala), tak za to 2 hvězdy.
Autobiografická výpověď matky žijící se dvěma adoptovanými syny. Velice silný a náročný životní příběh.
Drsné. Ale potvrzuji prožitky Terezy Boučkové. Mám adoptovanou sestřenici a dopadlo to stejně. Přišla z kojeňáku v 10 měsících. Dnes, po mnoha letech, o ní nevíme nic.
Ke knížce - znám osobně pana Kohouta, dnes už je to takový milý stařík, ale paní Boučková si s ním musela zažít neuvěřitelné věci. Přiznám se, že se mi o té knížce zdálo a shodou okolností mi Pavel Kohout teď věnoval svoji knihu To byl můj život?? Jsem zvědavá na jeho zážitky a pohled na. Tuším, že to bude trošku jiné :-).
Tereze Boučkové držím palce dál.
Knihu jsem četla již před několika lety.
Autorka zde pojmenovává věci pravými jmény, nic nezastírá a nestaví se do lepšího světla.
Bylo mi smutno z toho, jakému následnému mediálnímu "štvaní" byla autorka vystavena za svoji pravdivou zpověď (především o adopci) - v dnešní době politické korektnosti se už zřejmě nesmí věci nazývat pravými jmény a kdo to udělá, dočká se kritiky pokrytců a křiku "loajálních" nohsledů. Je smutné, když se to stane právě T. Boučkové, která neměla život nikdy jednoduchý.
Tak tady jsem strašně váhala s počtem hvězdiček. Dala bych i plný počet, ale bojím se, že by to bylo jen za to silné životní téma. Kniha mě úplně vzala. Ale víc než styl (který se mi ale také líbil, ne že ne) mě prostě zaujal ten příběh. Hlavně skutečnost, že jej autorka napsala podle vlastního života. V podstatě tam odkryla všechny svoje slabiny, svoje splíny, deprese, poklesky. To chce velkou odvahu stejně jako schopnost o tom mluvit na veřejnosti. Ta kniha mne natolik očarovala, že jsem se v jejím průběhu dívala na Boučkové film Smradi a po přečtení knihy jsem se dívala na Třináctou komnatu Terezy Boučkové. Chtěla jsem všechny ty zmiňované lidi vidět naživo. Dokonce jsem četla jedny z posledních článků, kde se Boučková svěřuje, že starší syn sedí v kriminále a mladší vychovává své dvě děti (přičemž jeho dítě z Roku kohouta bylo adoptováno jiným tatínkem)....Příběh je opravdu silný, ten styl psaní se tam hodí, ačkoli se musím přiznat, že jsem některé pasáže lehce přeskakovala, protože jsem strašně chtěla vědět, jak to bylo s kluky dál (i když konec byl asi předem jasný)....Jednu hvězdičku ale přece jen uberu za trošku nudnější pasáže, které ten příběh zpomalují..
Rok kohouta jsem četla na vysoké a musím říct, že autorka mne touto knihou dost zaujala. Obsahově to není snadná kniha, řeší se zde celkem ožehavé téma, které jistě dokáže vyvolat rozporuplné reakce. Kniha mne bavila, četla se mi dobře a autorce, která vychází z vlastních zážitků, jsem některé situace fakt nezáviděla. Není to rozhodně veselé čtení, ale T. Boučková rozhodně píše velmi čtivě.
Autorky si nesmírně vážím za to, jaká je, jak se dokáže otevřít, co zažila, jak..
musím se přiznat, ze první stránky jsem se nechytala, ale semlely mě všechny ty pocity, nicota, zbytečnost, prázdnota.
Tohle by se mělo dávat povinne číst každému zájemci o adopci. Bohužel.
,, aby si se z toho nepotentočkoval” ...
Na tuhle knížku jsme se dlouho chystala, ze všech anotací mi přišla šíleně ponurá. Po pár stránkách mi ale bylo jasné, že se jen tak neodtrhnu a že to tak možná vůbec není. Osobitý styl autorky, ve které probíhá tisíce pocitů a myšlenek za minutu, mě bavil, protože to snad má v sobě každá žena. Řešit, pořád všechno řešit, je naprostým kontrastem k dvěma adoptovaným klukům, kteří jako naschvál nechtějí řešit vůbec nic. Člověk si říká, kde se stala chyba. Jak je možné, že i přes obětavou výchovu oba kluci prostě splnili očekávání - každý cikán krade a nemaká. Myslím, že částečně za to může i společnost, která to od nich prostě očekává. A i přes dobrou výchovu, kterou jim jistě Boučková s rodinou dala, se sebenaplňující se proroctví opět naplnilo. I tak klobouk dolů, tohle by nikdo zažít neměl...
Tereza Boučková se za adopci místo vděku dočkala teroru od nepřizpůsobivých synů a pohrdání za to, že v sobě našla sílu je zavrhnout. Je to kruté, bezvýchodné, deprimující a autentické, ale silné téma se ztrácí pod návalem nesouvisejících myšlenek. Nakonec mi toho v knize dost chybělo a spousta toho přebývala. Příjemné čtení to nebylo. Ne kvůli obsahu, ale kvůli roztříštěnému a roztěkanému vyprávění evokujícímu rozpoložení autorky.
Od knihy jsem čekala něco jiného... Zajímalo by mě spíše, jak vypadalo dětství těch kluků. Teď už to je jen pláč nad rozlitým mlékem a stálá sebelítost. Ne vždy adopce musí dopadnout katastroficky, nelíbí se mi ta generalizace a to, že kniha od adopce v podstatě odrazuje...
Kniha pri ktorej si poviete, že ten váš život zas tak zlý nie je... pre mňa príjemný depresívny štýl avšak tiež som pasáže z prostredia kultúry a kariéry preskakovala, naopak pasáže so synmi hltala. Kniha sa skončila skoro, našťastie je pokračovanie, idem zháňať.
Deprese, neustálá beznaděj, čtení nebylo veselé. Držela jsem palce a fandila, že se obrátí vše k lepšímu...
Štítky knihy
adopce autobiografické prvky Romové, cikáni krize středního věku manželská krize tvůrčí krize rozpad rodiny
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
Přespříliš trýznivé, nečtivé. Dokážu si představit tento těžký životní příběh napsaný přívětivěji, aby to oslovilo více čtenářů. Přesto doufám, že autorčina autobiografie jí pomohla se z toho opravdu "vypsat".