Rok kohouta
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/576/rok-kohouta.jpg
4
761
761
Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.... celý text
Přidat komentář
Tohle pro mě bylo hodně těžké čtení. Moc pozitivního v tomhle příběhu není, autorka se hodně utápí ve svých bolestech a nemožnosti změnit chod věcí a povahy svých synů, jejich geny.
Já nemám ráda knihy, kde si postavy pořád jen na něco stěžují, a nesnaží se s tím něco dělat. Vážně jsem přemýšlela nad tím, že knihu odložím a nechám ji nedočtenou. A pak mi to došlo: autorka s manželem se opravdu snažili, vychovávali kluky, jak nejlíp uměli, ale jejich geny prostě změnit nešlo. A i když se jim teď snažili sebevíc vysvětlovat, jaké bude mít jejich jednání následky, stejně to ničemu nepomohlo. Ta snaha probíhala především před tím, než se autorka uchýlila k psaní deníku, který ji měl pomoci z jejích úzkostí spojených s neustálým stresem a strachem o to, co se stane tentokrát. Tahle kniha vznikla pro ni v tom nejhorším období, kdy už prostě nevěděla, jak dál.
Nejvíc mi při čtení pomohlo povznést se nad tu všeobjímající depresi a víc si užívat samotný styl psaní a vnímat v něm jedinečnost tohoto literárního díla. Za tohle těch 332 stran stálo.
Komentář píšu po mnoha letech po přečtení. Ano, měli by si to přečíst všichni adoptivní rodiče a lidé uvažující o osvojení dítěte. Je tam krásně vidět, že do určité míry "rizikový podnik" rodičovství se v případě rodičovství adoptivního stává ještě mnohem rizikovějším. Je to tak z řady důvodů. V případě rodiny paní Boučkové toho bylo u adopce hodně špatně. Na všech stranách. úřadů i paní Boučkové a jejího manžela. To nemyslím jako kritiku. Jiné děti či dítě by třeba zvládla.
Adoptovat dítě není jednoduché a nemusí to dopadnout dobře. Znám několik rodin s už dospělými adoptovanými dětmi, jo a také jsem adoptivní matka, dnes už dospělého syna.
Kniha kterou by měl číst každý rodič jiného dítka včetně sociálních pracovníků a lidi pracující s dětmi nebo v psychologii. Kniha, kdy vás nutí se zamyslet:Stalo to za to? Má to cenu? Co by šlo zlepšit? Obdivuji autorcinu snahu změnit systém kolem adoptivnich děti a ústavů. Obrovská poklona za odvahu i za cenu posramocene pověsti. Ona něco s manželem alespoň udělala a jen blbě neplkala.
Vzpomínám, že zo bylo těžké čtení. Měl by si pročíst každý, kdo si chce adoptovat či osvojit dítě. Před všemi lidmi, kdo do toho jdou hluboce smekám.
Kniha se mi četla docela těžko kvůli stylu psaní. Nejspíš to byl autorčin záměr, aby z toho byl cítit chaos a bezmoc, ale já jsem se do toho nemohla začíst a přitom samotné téma je velmi zajímavé.
Drsná beznadějná depresivní kniha o tom jaká dokáže být pěstounská péče a jak to někdy může dopadnout, autentičnost do samého nitra autorky .. těším se až se mi do rukou dostane indiánský běh ... smekám před paní Boučkovou co si musela prožít, je to pořádně silné kafe
Tahle kniha je hodně ojedinělá. Tak depresivní a beznadějná. Plná bolesti, strachu a osamělosti, nepochopení... Člověk pořád doufá, že bude mít happyend, ale život není pohádka.
Tak tento autobiografický příběh je velmi depresivní. Tolik naděje, bolesti a zmaru. Už jenom adopce je závažné rozhodnutí, ale dva Romy, to už je sázka do loterie.
Něco podobného se stalo v mém okolí. Hodně lidí tuto rodinu varovalo, ale stejně adoptovali dva Romy, malé, krásné, kudrnaté, milé a přišla puberta a konec. Tak, jak se říká "Geny nepřečůráš". Když je to vlastní, hledá se generačně, kdo byl v rodině černá ovce. I tady dávali rodiče jen to nej, lásku, materiální zabezpečení, ale zvrtlo se to, adopci zrušit nelze a s bolestí a nejednou i strachem čekáte, až nadobudou zletilosti a snad bude klid.
V knize bylo dost nudných pasáží, ale byla zde potřeba vydat ze svých pocitů vše, i když se některé fráze často opakovaly.
* jsem přidala s pokorou k adoptivním rodinám, kteří vychovávají cizí děti , ne pro peníze, ale z vlastní vůle. Ví, že je to nevratné v jakékoliv situaci, nečekají vděk, ale trochu vzájemné lásky, tolerance a poděkování.
Kniha sa ťažko hodnotí aj vzhľadom ku kontroverznej téme, akou je osvojenie rómskych detí a s tým súvisiace životné peripetie.
Pre mňa to bolo frustrujúce a depresívne čítanie, kde mi prekážal hlavne dosť extravagantný štýl, ktorým sa autorka prezentuje. Celý čas som mala pocit, že kniha nie je ani tak o čitateľovi, alebo pre čitateľa, ako skôr o autorke a jej psychohygiene, alebo potrebe sa vypísať zo svojich životných prehier.
Neviem, či je to ten správny pocit, ktorý chcem mať po prečítaní knihy...
Líbil se mi styl. Přeskakování z jednoho žánru do jiného, denikový záznam, který se mění více či méně a téma bolestně připomínající zkušenost podobnou, naštěstí nikoli tak zničující a (pro mne) bolestnou.
Ani žánrem, ani tématem to není kniha pro každého, ale spoustě lidí by mohla pomoci, ať už jsou na kterékoli straně (a nejsou jen dvě). Ovšem s výjimkou těch, kterých se téma týká především. Těm bohužel tato kniha, ani spousta jiných, nepomůže (i kdyby ji snad náhodou přečetli).
Vyčerpávající, autentické, koncentrované zoufalství. Zároveň obrovsky otevřená zpověď a svědectví o tom, že dobré úmysly mohou vést do pekel a že svůj, natož cizí, život nemáte ve svých rukou. Obdivuju autorku, že šla na trh nejen se svou kůži, tedy spíš duší, ale že měla odvahu do toho zatáhnout rodinu, přátele, sousedy, kolegy. Kolik lidí si tím musela znepřátelit! Fakt klobouk dolů. Ale ještě víc ji obdivuju, že přežila vše, co prožila, a za nezlomnost; já bych to nevydržel ani týden. A do třetice má můj obdiv, že to dokázala zachytit perem. Místy mě trochu rušilo, že kniha působí jako obyčejný halabala deník, se "zbytečnými" odbočkami k fotbalu, pletí zahrádky a výletům na kole, ale ono to do té mozaiky nakonec vše patřilo. Z knihy si odnáším silný dojem a doporučím ji, ale není to čtení pro každého.
Tereza Boučková se v „roce kohouta“ 1957 narodila do rodiny Pavla Kohouta a pod stejným znamením se odehrál i rok 2005, kdy se ocitla na pokraji sil a ze zápisků z té doby vznikl tento autobiografický román. Problémy spojené s dospíváním adoptivních romských chlapců málem zničily její vztah s manželem i s nejmladším (vlastním) synem. Chartistka a „pravdoláskařka“ zažila na vlastní kůži, že ani ta nejupřímnější láska náhradních rodičů nemusí z dětí, citově narušených v raném dětství, vychovat řádné občany. Je to bezcitnost a sobectví v křišťálové podobě, chorobné lhaní a kradení, neexistence odpovědnosti. Okamžiky marnosti a přání „škrtnout tohle mateřství“ střídá „touha neodpískat to“. Ono to ostatně ani moc nejde, osvojení není jako pěstounství a rodičovské odpovědnosti nezbavuje ani vydědění, umístění do výchovného ústavu nebo plnoletost. A to je jen právní stránka, co teprve ta emoční… Autorka za svou nepříjemnou pravdu dostala naloženo od Respektu i dalších aktivistů, ale za odvahu jít s takto palčivou osobní zkušeností na veřejnost zaslouží respekt maximální. (9/10)
.. i z profesního hlediska téma pro mne zajímavé, ale tak nezáživně podané.. (audioknihu ani nezkoušejte, přednes to zabije úplně)
Ufff, člověk by řekl, že to nemůže být pravda, ale je. Čtené se zatajeným dechem. S řadou kroků, které paní Tereza vůči Lukáši udělala nesouhlasím, ale v žádném případě nesoudím! Pokud to člověk neprožije na vlastní kůži nemá ponětí o co jde. Kniha vyznívá velmi pesimisticky a opravdu by mě zajimalo, kolik romských děti v adopci/pěstounské péči i přes veškerou snahu dopadá obdobně jako Patrik s Lukášem. Vzhledem k tomu, kolik jsem jich potkala na střední nebo vysoké škole si myslím, že moc příběhů "happy endem" nekončí.
Musím ocenit obrovskou odvahu a naprostou upřímnost Terezy Bučkové. Bez jakýchkoliv příkras vás provede jednou životní fázi. Neušetří vás momentů naprostého zoufalství ani pocitů vlastního selhání.
Osobně se mi kniha četla těžce, musela jsem si dávat místy přestávky abych se znovu nadechla a našla sílu pokračovat.
Fascinující kniha o tom, jak to někteří lidé v životě nemají jednoduché. Autorka balancuje na hraně sebelítosti a síly. Na jednu stranu silná a odvážná žena, na druhou poměrně ufňukaná, že jsem měl u čtení pocit, že se víc utápí v rozebírání toho, co se jí děje než aby se ponořila do skutečného života. Na druhou stranu je dílo bravurně napsané.
Silná výpověď o věcech, které, hádám, v mnohých ženách v určité životní fázi zarezonují tak silně, že se až budou muset občas opřít.
A nemusíte mít za sebou ani disidentský roky, perzekuci zločineckým režimem, tuny a tuny lásky, kterou jste dali a která prostě nakonec stejně nestačila, zamykaný peněženky, mříže na oknech, stání před soudem, zmar, zmar, zmar... abyste některé věci prožívali stejně. Protože i když se děti "vyvedou", vynoříte se nad tu mateřskou hladinou najednou o tolik opotřebovanější a méně potřebný, o tolik starší a zároveň pořád lidi, jedinci, individuality, individua, a to že vám je najednou o deset, patnáct, dvacet let víc, vůbec neznamená, že už nemáte nárok, že už nechcete, že už netoužíte, že už si nepřejete. Že jste všechny ambice a sny utřely spolu s posranými zadky.
Vztahy plný dětí ty děti pak jednoho dne přerostou, prorazí a zmizí z nich (v nejlepším případě se budou dál zdržovat ve vašem gravitačním poli - a rádi, ale dovnitř, zpátky, tam už je nenacpete) a najednou co. Co se vším tím prostorem? Tak máme se dost rádi a máme se ještě dost rádi?
T.B. dostala naloženo k tomu všemu "normálnímu" ještě nekonečný nákladní vlak všeho, co si neumím ani představit a jen z pokusu o to dosedá na hrudník slon.
Klobouk dolů. Vydržela. Přečkala. Zvládla.
Psala.
A jak.
Autorčin styl vyprávění mně vlastně tolik neseděl, ale příběh a celá problematika byly neskutečně zajímavé. Velký obdiv za odvahu sdílet takto osobní věci a zároveň obdiv za to, jak se s tím vším autorka popasovala. Pro mě to bylo velice přínosné a ponesu si to s sebou ještě dlouho.
Štítky knihy
adopce autobiografické prvky Romové, cikáni krize středního věku manželská krize tvůrčí krize rozpad rodiny
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
Velice si vážím autorčina počinu, napsat o svých strastech a depresích, které ji přivodily adoptované děti, když dorostly do pubertálního věku. Stali se z nich přes veškerou péči nezvladatelné a kriminální osoby. Zřejmě si vše představovala na počátku v růžovějších barvách... Žel, stalo se. Oceňuji její přímočarost a schopnost řešit každý problém ihned a důkladně. Doporučila bych tuto knihu všem, kteří zvažují adopci dítěte.