Rok kohouta
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/576/rok-kohouta.jpg
4
762
762
Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.... celý text
Přidat komentář
Velmi silný příběh. Nicméně od poloviny knihy mi to všechno přišlo už pořád dokola a trochu jsem se musela nutit číst dál. Pak mi ale došlo, že to je patrně i účel vyprávění - že to je prostě pořád to samé, do kola ty samé problémy s dětmi, stejné starosti, stejné tužby, úplně z toho sálala unavenost autorky, že čtenář je nakonec taky úplně vyčerpán. Ale ne negativně... Knihu jsem dočetla a řekla jsem si velký "uf".
Co se týká adopce - podle mě je to dobře ukázat, že to prostě nemusí vždy vyjít růžově a co všechno se dá čekat. Stejně jako ostatně mít vlastní dítě - nikdy - i přes sebelepší skvělou výchovu - nemůžete vědět, co se stane. Za mě velké plus, že měl někdo odvahu přijít se svou výpovědí na veřejnost.
Já nevím co s tím všichni máte. Asi že je ta romská otázka pořád aktuální. Ale prvních padesát stran se četlo strašně. (Jednoslovné věty, slovo "tíseň" pomalu v každém druhém odstavci...) Až pak se knížka překlenula do celkem čtivé formy, ačkoliv cyklus beznaděje v partnerství, rodině a práci se pořád jen cyklí a vlastně se nic moc neděje (na jedinou výjimku). Číst se to tedy dá, ale příběh by si zasloužil zpracovat trochu jinak.
Obdivuju Terezu Boučkovou... za to, že udělala všechno, co mohla a když už víc nemohla, že o tom dokázala takhle otevřeně napsat. Ty spousty polámaných iluzí, ideálů a nadějí... nezvládla bych to prožít, natož ještě zveřejnit. A také samozřejmě skvěle napsáno. Hodně podnětů k zamyšlení.
Můžeme tleskat, nesouhlasit, kroutit hlavou, uronit slzu...ale kdo podobnou zkušenost nemá, nemůže soudit. Paní Boučková má můj obdiv za otevřenost, s jakou dokáže veřejně popsat své pocity.
Díky této knize jsem si uvědomila, že není samozřejmostí být šťastnou milující a milovanou maminkou. O to více si toho vážím.
Kniha je skvělý pohled do hlavy a duše člověka, který bojuje s něčím, čemu se odevzdal. Neustálý koloběh radosti, beznaděje, zklamání, nadějí a zase tvrdé reality. Je nás určitě většina, co jsme si mysleli že někomu věnovat svůj čas, lásku a vědomosti může ovlivnit život druhých tak, abychom mu pomohli najít tu správnou cestu. Bohužel nám neustále genetika připomíná staré nepsané pravidlo, že Výchova je základ, ale geny jsou geny. A hlavně, když někdo nechce, nemá smysl mu pomáhat i kdybychom dělali nemožné.
Líbilo se mi na knížce, že se tam minimálně jmenuje "národnost" dětí. Díky tomu kniha nezavání rasismem ale skutečně vypovídá o daných problémech.
Hodně mi utkvěla autorčina slova o tom, jak důležité je prenatální období dítěte a jeho první rok života. Jak může dítě milovat jiné, když bylo už v děloze nesnášeno a v prvním roce si utvořilo vztah pouze k flašce s mlíkem. To jsou neskutečně hluboká a pravdivá slova a já za ně autorce děkuji, protože v nich vidím celou podstatu problémů.
Kniha mi náladu rozhodně nezkazila. Naopak mi pomohla se zase zamyslet nad svými problémy a říct si že jsou věci které jsou prostě mnohem horší.
Občas těžko pomůžeme někomu, kdo o naši pomoc nestojí. Minimálně toho je pro mě tato kniha důkazem. Za každou cenu snaha tomu člověku něco dát se postupně stává marným bojem. Spíš než jako kniha o romech mi to přišla kniha o tom jak může být těžké ztrati něco do čeho člověk dávala hodně energie o tom jak nás děti můžou jednou jen tak opustit..
Mohu jen doporučit..
Četla jsem ji docela dlouho. Po kouscích. Najednou by to na mě bylo asi moc. Silná kniha, silný příběh, silná žena. Klobouk dolů. Smutek z toho, že knížkou to pro autorku nekončí. Já odložím knížku a "je to", ale jejich beznaděj jde dál. Kdo nezkusil, nepochopí. Držím palce. Všem.
Začala jsem číst s velkou chutí, četla, četla, ale nedočetla. Tolik deprese, zmaru..., bylo toho na mě už moc. Fandím všem rodinám, které dokážou dát domov "cizím" dětem, máte můj hluboký obdiv!
Asi bych tomu normálně nasázela tři rudý, ale Tereza Boučková je mi fakt sympatická. K tomu je to dost drsný počteníčko, a i když to porovnám s temnou krvavou detektivkou ze severu, kterou jsem dočetla minulý týden, tak je tohle docela masakr. Opravdu obdivuji její odvahu napsat román takhle upřímnou deníkovou formou, já bych podobně statečná být rozhodně nedokázala. Hele, představa, že by si můj kluk mohl přečíst, že se s ním chci po Valentýnu rozejít je hrozná. Nebo bych takhle upřimně mohla napsat, jak se mi nelíbil flitrovaný svetřík, kterej jsem dostala k narozkám od své maminky a rozhodně si ho NIKDY nehodlám vzít na sebe, protože kouše víc jak vzteklá liška. Mno, když už jsem v tej písemnej terapii, tak si ještě postěžuji na svýho psa, kterej je nevychovanej (moje vina to neni) dobytek a už mě nebaví s ním v tandemu lovit kdejakou umolousanou kočku. Jo, teď je mi líp, snad si můj čokl nezařídí na Databázi účet, čte docela obstojně.
Tohle není běžná kniha (román, novela, prostě vyprávění). Spíš mi to připadá jako psychoterapie pomocí asociačního psaní, kdy se první větou ocitáme uprostřed - dost bezútěšného - příběhu. Navíc není psáno tak, jak se knihy běžně píšou - spíše jde o záznam myšlenek či emocí tak, jak se autorce honí hlavou - takže i čtenáři vleze okamžitě do hlavy. Občas jsem kvůli tomu měla problém zachytit, co se vlastně konkrétně děje.
No, na náladě mi to nepřidalo. Je to silná a drsná knížka, ale podruhé už bych ji nečetla.
Líbilo. Za každý dobrý skutek musí být dobroděj náležitě potrestán. Naši minoritní spoluobčané s majoritními problémy. Když je to v genech, nepřevychováš.
Před realitou neutečeš. ... to je asi tak vše... kniha hodná pozornosti. Kdo podepsal Chartu má i dost odvahy popsat příběh rodičů, kteří se rozhodli adoptovat romské děti... jak to dopadlo??
Musím říct, že české knihy příliš nečtu (vlastně vůbec), ale toto je opravdu velmi dobrá kniha, přečetla jsem ji za jedno odpoledne + večer. Nechci autorku za nic kritizovat, určitě neměla jednoduchý život, ale musím říct, že z jejího projevu ke svým synům vůbec necítím tak potřebnou věc pro výchovu - lásku. Naopak z jejího projevu k synům cítím silné poučování, kritizování a někdy i výsměch. Vypadá to, že jejich život byl velmi napjatý, a prostě tam jakýkoliv cit postrádám. Opakuji, že rozhodně nechci kritizovat, jen mi přišlo důležité to zmínit.
Výborně napsaná kniha. Já bych takovou odvahu neměla. Ať se snažíte, jak se snažíte, stejně to špatně dopadne.
Paní spisovatelka je velice sympatická paní. Obdivuji i jejího manžela, jak všechny ty peripetie zvládli. Leckteré manželství by takový stres neustálo. Přeji jim, aby už měli na stará kolena klid. Pro mne jsou to hrdinové.
Obdivuji odvahu autorky napsat knihu o neúspěšné adopci minoritního obyvatelstva.
Kniha to je podle mě strhující a zároveň hrůzostrašná v tom, že se z toho začarovaného kruhu předsudků nelze vymotat.
Napadají mě dva citáty. "Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly." "Charakter člověka poznáš podle toho, kolik pravdy o sobě unese."
Úžasná kniha, ale rozhodně ne zábavná literatura.
Štítky knihy
adopce autobiografické prvky Romové, cikáni krize středního věku manželská krize tvůrčí krize rozpad rodiny
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
tuto knihu doporučuji všem, kteří uvažují o adopci