Rok kohouta
Tereza Boučková
Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.... celý text
Přidat komentář
Výborná kniha, která nutně upoutá svou atmosférou naprosté beznaděje a zoufalství bez nejmenších vyhlídek na zlepšení. První, ale rozhodně ne poslední kniha této autorky, kterou jsem četla.
Tato kniha mě naprosto pohltila do děje. Četla jsem jedním dechem a přečtené jsem to měla opravdu rychle. Nikoho to nenechá chladným, tím spíše, že jde o autobiografické vyprávění samotné autorky a jejího opravdu velmi nelehkého života s adoptovanými syny. Smekám.
Před pár lety jsem hltala její knihu Indiánský běh. Rok kohouta se občas musím nutit číst, kniha se mi zdá býti unavená, asi stejně tak, jako musí být unavená autorka. Já prožít to co ona, tak jsem už dávno mrtvá..
Reálné zážitky spisovatelky, které se čtou jedním dechem, i když je to čtení leckdy spíše k pláči.
těžké období rodičů, kteří chtěli pomoci dvěma dětem, dát jim lásku, oporu rodiny, pocit někam patřit... nepovedlo se. Četla jsem ten příběh se zaujetím, někde i se vztekem na ty děti.
Autobiografia Terezy Boučkovej a o tom ako sa mýlila, keď si myslela, že svoje adoptované (rómske) deti vychová s láskou, porozumením a začlení ich do života ako slušných ľudí. Lenže jej námaha a všetko čo do toho dala, nepremohlo ich genetickú výbavu a oni vymenili svoj domov a milujúcu rodinu za "zaujímavejší" život na ulici.
Pozoruhodná kniha, ktorá zaujme aj človeka, ktorého sa problematika danej knihy netýka.
nahá zpověď zklamané ženy, matky... ale je tu naděje... osobní zkušenost nelze zevšeobecňovat... doporučuji.. nic není černobílé...
Příběh ze života, super knížka, dává velký prostor k zamyšlení nad životem. Na první pohled se zdá smutnou knihou,ale zdání klame ..."Ber co přichází a buď ráda, že to přichází"....smekám kloubouk před touto autorkou, neuvěřitelně mě nadchla svým stylem psaní, pohledem na život a celkovým přístupem.
Opravdu silný příběh.Knihu jsem si koupila hned jak vyšla,už je to hodně dlouho a přesto se mi dost často připomíná.Hodně depresivní,tak hodně že musela z domu.Jen pro silné nervy a přesto se čte jedním dechem
Kniha upoutá jak formou (moderní verze bez přímých řečí, deníkový zápis bez oddělených kapitol, uplynulý čas vnímáme pouze v kontextu), tak obsahem. Autorka se v knize rok a něco trápí nad nepovedenou výchovou adoptivních synů, řeší neúspěchy na poli profesionálním i odsudky lidí.
Výpověď je silná hlavně proto, že nejsou předem dáni viníci (oni) a hrdinové (my). Tereza Boučková s upřímností sobě vlastní přiznává selhání, nezvládnutí emocí a různé další projevy psychiky, která nejsou vždy ušlechtilé. Můžeme s ní analyzovat, kde a jestli udělala chybu, ale musíme obdivovat její odvahu jít s kůží na veřejnost a nechat se pranýřovat, protože její příběh je těžko pochopitelný pro lidi, kteří nikdy nevychovávali dítě z ústavu.
Nedoporučuji číst nikomu, kdo trpí momentální depresí nebo má špatnou náladu. Tíha problémů u Boučků na čtenáře spadne jako balvan a vnitřně ho rozdrtí.
Závěr: Výborně napsaná kniha, která se nečte, ale prožívá. Na můj vkus byla však málo vybalancovaná a tudíž těžká na psychiku. Autorka se příliš hnípe ve své bezmocnosti a přenáší ji na nevinného čtenáře.
Příběh je to skvělý a silný, pro mě však byl téměř nečitelný. Zbytečná zdlouhavost a nesmyslné detaily ubírající tomu hlavnímu kouzlo. Ovšem závidím autorce její pevné nervy.. já bych se zhroutila daleko dřív..
Úžasná knížka, úžasně přímá autorka. Sice je to smutné vyprávění, ale byly místa kdy jsem se i zasmála. Doporučuji.
Do této knihy jsem se zprvu nemohla začíst, ale poté mě příběh naprosto pohltil.
Tato kniha mě naprosto pohltila, je napsaná až drsně, ale z příběhů, zážitků se syny je jasné, že jinak napsaná být nemůže. Četla jsem ji jedním dechem a nedalo se od ní "odejít". Nejen jedním dechem ale i se zadrženým dechem, protože si nedovedu představit toto zažívat. Nezbývá než před autorkou a jistě i jinými rodiči se stejnými zkušenostmi smeknout. Smekám tak i před výborně napsanou knihou a všem doporučuji přečíst.
Drsna vypoved cloveka o adopci, ktera nenaplnila ocekavani. Proste to tak bohuzel v techto pripadech byva, i kdyz autorka ma rodinne vztahy notne ponicene diky vlastnimu detstvi a mladi (jeji otec je Pavel Kohout). Mozna to je i jeden z duvodu neuspechu.
V této knize jdou pocity ven...bezmoc z nevyvedených dětí, bezmoc ze ztráty iluzí, ze selhání člověka jako rodiče, vlastní obhajoby (udělali jsme přece, co jsme mohli, snažili jsme se), vztek na manžela, vztek na sebe.
Čtivá výpověď o životě adoptivního rodiče, který nese odpovědnost za činy dětí, které k zodpovědnosti zřejmě nikdy nedojdou a ani štipec vděku v nich nenajdete.
Tohle ať nečte někdo, kdo uvažuje o adopci dítěte :(.
Štítky knihy
adopce autobiografické prvky Romové, cikáni krize středního věku manželská krize tvůrčí krize rozpad rodiny
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
Kniha má velmi silná místa k zamyšlení. Rozhodně stojí za přečtení.