Roky
Virginia Woolf
Roky je román Virginie Woolfové z roku 1937, poslední, který vydala za svého života. Sleduje historii rodiny Pargiterů od 80. let 19. století do poloviny 30. let století minulého. Přestože zde spisovatelka zachytila dobu tak dlouhou, próza není rozsáhlá, vyprávění se zaměřuje spíše na drobné detaily životů postav. Román v překladu Zuzany Mayerové vychází česky vůbec poprvé. …Myslím, že to bude něco úžasného. Musím být otevřená, odvážná. Chci zachytit celou současnou společnost, nic nevynechat: popsat fakta i vize. A vzájemně je propojit… Je to vůbec možné? … Jak dosáhnout hloubky a neustrnout v nehybnosti? Mě ale baví zdolávat tyhle překážky, a v přirozenosti je svěží vítr a síla. Mým cílem je obsáhnout nekonečnou šíři, nekonečnou intenzitu. Měla by tam být satira, komedie, poezie, próza – jak to všechno skloubit dohromady? Co třeba drama, dopisy, básně? … A nakonec všechno pokračuje dál běžným každodenním životem. Chci tam dostat milióny myšlenek, ale nesmí to být kázání – úvahy o historii, politice, feminismu, umění, literatuře – zkrátka shrnutí všeho, co znám, cítím, čemu se směji, čím pohrdám, co miluji, obdivuji i nenávidím…... celý text
Přidat komentář
První setkání s autorkou na doporučení ve mně zanechalo dojmy velmi rozpačité. Nedočteno, vůbec mě to nechytlo, do čtení jsem se nutila a přitom se přistihovala u toho, že myslím na něco jiného. Vzdala jsem to.
Od Virginie Woolfové řadím "Roky" k jejím lepším knihám. Pokud by se někdo snažil začít číst Woolfovou, doporučil bych mu právě tuto knihu, protože mi připadá nejpřístupnější - předně ve smyslu čtivosti, v této knize je autorka srozumitelnější a přímější, věty jsou o něco méně hutné a dlouhé než například v případě např. "K majáku". I přesto jde o poměrně těžkou knihu, ve které se vyskytuje velké množství postav a dějových linií, které - jak je v případě této autorky poměrně časté - se nějak výrazně nevymezují od sebe, proto čtenář musí dát pozor, z pohledu jaké osoby se příběh zrovna vypráví. Romány a povídky od Woolfové v sobě skrývají velkou spoustu filozofie a postřehů, proto se ke knize (stejně jako k jejím dalším) vrátím v budoucnu.
Trochu mimo můj vkus, ale musím ocenit strašně zajímavý, vytříbený a čtenáři nic neskrývající jazyk. Bude to asi dobou, nebo co, ale autorka dokázala popsat jednu věc ze tří, pěti různých pohledů, sledovat při tom čas a veškeré dění kolem, skloubit to a vyvodit důsledky. Líbila se mi detailnost popisů některých, i zcela nedůležitých věcí. Ale právě díky ní žádná část příběhu nebyla nedůležitá.
Jestli mi rozumíte :).
Rodinu kapitána Abela Pargitera sledujeme v delším časovém období, asi padesáti let. Rozrůstá se o děti, manžele, sestřenice a tetičky, je tam hodně postav. Rozdíl v názorech na rodinu a společnost vidíme hezky z pohledu nejstarší Eleanor proti nejmladší Róze, která má už pokrokovější názory a cíle. Jako na každou knihu Virginie Woolfové je dobré si udělat čas a pohodu. Pak si vychutnáme jazyk a myšlenky. Ten román nemá žádný daný děj. Zase je na našich pocitech vidět, co nám chce sdělit. Forma vyprávění se mi zdá malinko jiná, než u ostatních autorčiných knih. Ale líbilo se mi to moc. Doporučuji, Roky za to stojí.
Miluju atmosféru téhle knížky, člověk se úplně cítí jako v uličkách soudobé Británie...
Zatím nejlepší román od Woolfové. Mám s ní trochu problém, protože hodně jejich románů, povídek a novel se utápí v krasořečnění a manýristických opisech a popisech přírody, věcí a nitra hlavních postav. Woolfová, to je pro mě modernistický biedermeier nebo snad měšťácký modernismus?... Každopádně Roky jsou pro mě zatím její nejlepší román, kde jakoby dochází k syntéze jak autorčina modernismu, tak klasického pojetí románu, což je patrné především v příklonu k tradičnějšímu stylu vyprávění a dějové linii rozdělené do jednotlivých let. První kapitola nasadí laťku hodně vysoko, ale pak to tak nějak zvolna upadá. Těch postav je tam až moc a navíc to příběhově celý tak nějak přešlapuje na místě. Ale jako pestrá dobová mozaika konce 19. a začátku 20. století v Anglii to není špatný, jen moc rozvláčný, ale taková už je Virginie, takže kdo má ten její styl rád, ten si to užije.
Začátek příjemně překvapil, přesto nedočteno. Líbily se mi úvodní pasáže, každá z nich uvozená velice poetickým popisem atmosféry, doslova - co vzduch, co stromy, co vítr, jaké vůně, velmi precizní a dokonalé popisy, ale pouze v několika odstavcích na počátku každé pasáže. Líbil se mi vcelku moderní styl na dílo bezmála sto let staré. Příběh rozvětvené rodiny mne vcelku taky zaujal (neříkám ale, že přímo nějaká postava by mi přirostla k srdci). Jenže jak autorka poskakovala v čase a přeskakovala vždy spoustu let, v příběhu jsem se začala ztrácet. Nebyl by to problém, pokud by autorka vedla čtenáře, třeba i náznaky nebo jemnými připomínkami toho, co se událo, když jsme u toho nebyli. Jenže ouha, autorka se rozhodla hrát se mnou jako čtenářem prapodivnou špinavou hru, zamlčovala zásadní vývoj a změny a z nějakých pokoutných připomínek (čeho ale?) prostě nebylo možné předchozí děj složit do srozumitelné skládanky. A po několika takových neuspokojivých skocích mne to už přestalo bavit, k čemu to pak číst? 55%
Tuto knihu jsem si náramně užila! Obdivovala jsem popisy Londýna, který tolik miluji a nechala pracovat svou fantazii, k čemuž způsob vyprávění přímo pobízí. Ten jazyk je ude opravdu přenádherný!
Tento poslední román autorky, která dokázala popsat Anglii tak, jako málokdo, je určen náročnějším čtenářům a hlavně těm, kteří nespěchají. Pokud tedy svůj čas věnujete historii jedné rodiny, tak jak se proměňovala v ubíhajícím čase, určitě budete odměněni výjimečným čtenářským zážitkem. Já jsem si to opravdu užila, a jen nerada jsem od této mimořádné knihy odcházela.
Jsem velkou fanynkou Virginie Woolfové a typ čtenářky, která nepotřebuje v příběhu dramatické zvraty a akční děj. Nevadí mi popisy prostředí nebo pocitů. Překvapilo mě proto, že Roky mi přišly až moc pomalé a bezdějové. Jazyk a spisovatelský um je to ale rozhodně krásný.
""Stojí tu jako velitel vojska, napadlo Northa; s tím důrazem v hlase, rozhodnými gesty. A přitom se jedná jen o to, jestli půjdou na večírek ke staré příbuzné. Anebo, uvažoval a začal vstávat a ohlížet se po svém klobouku, je v každém z nás něco, co se v tom nejméně vhodném okamžiku nečekaně vynoří z hloubi osobnosti a promění i zcela obyčejnou situaci a obyčejná slova tak, že se stanou esencí celé lidské bytosti - vykročil, aby následoval Rennyho na Deliin večírek, a připadal si jako člen jízdního oddílu uhánějící pouští na pomoc obklíčenému vojenskému táboru." (s. 368-369)
Doporučuji trojí čtení. První - pro vnímání atmosféry a toho neuvěřitelně múzického zachycení proměny (nejen) Anglie mezi lety 1880 a cca 1935. Po Muži v červeném kabátě je to další nesmírně inspirativní zachycení fin de siecle a prvních tří dekád 20. století. Druhé - pro bližší seznámení se s postavami (nejen) rodiny Pargiterů, zákrutami jejich životaběhu, jejich touhami a často skrytými motivacemi. Třetí - pro vychutnávání jazyka, metafor, humoru (!), autorských fines, které jsou zdánlivě vystavované na odiv, ovšem ve skutečnosti jemné a nejednoznačné... Užila jsem si neuvěřitelně. A to mě čeká ještě čtvrté čtení - listování a vracení se k oblíbeným momentům.
Nevím o žádném jiném autorovi, který by tak úžasně zachytil změnu, která se udála na přelomu 19. a 20. století.
Naprosto inovativní způsob psaní, až se nechce věřit, že kniha vyšla v roce 1937. “Možná se ale mýlím. Můj život se skládá ze životů ostatních”. - přesně tak Woolfová píše. Detaily, pohnutky, skládanka, která dá smysl až na konci. Více není co napsat. Přečtěte si to. Klidně i víckrát.
Komentář Dominik 13 to vystihl perfektně. Snad jen není nutné touto knihou úplně děsit. Roky jsou opravdu výborná kniha a postihují hluboké věci, které autorka v mezilidských vztazích ( vzdor svému opatrnému přístupu) umí sázet jako perly. Kreslí obrazy opravdu nepřekonatelně a upoutá vším co jí zpod pera uteče i tím co zamlčí, ale ono to stejně samo vypluje na povrch. Je to svým způsobem neuvěřitelně transparentní autorka ačkoliv se nechce vydat nikdy úplně a váhá, dávala do toho mnoho. Mnoho lidského.
Douška : vím že je to můj druhý komentář ke knize ( k této knize) v jednom měsíci ale nemohu si pomoct.
Typicky woolfovské, a přitom tak jiné. Nečekejte knihu, u níž můžete podat jednoduchou odpověď na tu prokletou otázku "A o čem to bylo?". Nečekejte silný příběh táhnutý kupředu hrstkou přesně vyprofilovaných postav. Nečekejte vlastně žádný příběh. Woolfová staví svůj pohled na věčné a nešťastné plynutí času jako sled scén, dojmů a rozhovorů celé řady osob, které se vám možná budou plést, protože přes všechny své odlišnosti jsou si v lecčems podobné. To je však (snad) záměr, neboť tato kniha (jak je u Virginie zvykem) exceluje ve své snaze vyslovit nevýslovnou a nevyslovovanou tíhu v každém z nás, všimnout si okamžiků, kdy jsme chtěli, a nemohli učinit potřebný krok, kdy jsme cítili nesoulad, a nedovedli jsme jej vyjádřit, kdy jsme chtěli změnu, a nedokázali se k ní odhodlat, kdy jsme měli co říct, a nemohli jsme se vyslovit, kdy jsme chtěli někoho poznat, a nedali jsme mu příležitost, kdy jsme se chtěli světu otevřít, a svět o to nejevil zájem, kdy jsme chtěli aspoň na vteřinu zastavit čas, a čas se nám vysmál...
P. S.: Buďte trpěliví čtenáři, kniha si to zaslouží. Je budována pomalu (pro dnešní dobu snad až příliš), ale pečlivě; vše graduje v dokonalé závěrečné kapitole, kterou si ale nevychutnáte, nebudete-li věnovat pozornost předchozím třem stům stranám.
Zde mě autorka velice překvapila. Není to pouhý souhrn, je to velice kompaktní na takový rozsah, protože kniha je na VW poměrně silná. Je to přesně ten její ponor, s nímž přichází vždy pocit uklidnění, které četba jejích děl , vzdor svým tématům, alespoň u mě způsobuje, takový ten dotyk, přes hranice času, a let a až k ruce která vedla tyto řádky a živé skutečnosti, která nepomine.
Autorka tady předvedla, no prostě autorka se tady neuvěřitelně umě vyjádřila o věcech obecných i o věcech obecných méně. Šokující možná, výborné určitě. Svou silou to u mě porazilo knihu K Majáku a považuji to za nejlepší knihu VW.
Čtěte, ne z nějakých pseudointeluktualnich důvod, ale proto že je to kus velice dobré literatury. A na dotaz zda má nám klasika ( ačkoliv pojem klasika je pro 20.st. ještě takový nevhodný ) něco říct, potom věřte že ano. Zejména to že škatulkování knih podle času je úplný nesmysl. Řada lidí pak z přepjatosti a strachu nesáhnou po knihách které by je zcela určitě bavily a zajimaly.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
O čem vyprávějí Roky Virginie Woolf? Otázka poměrně podružná, stejně jako u většiny jejích knih. Síla jejích děl nespočívá v komplikovaném nebo strhujícím ději, a ani Roky nejsou knihou pro ty, kteří hledají napínavý příběh. Jsou to stránky pro vnímavé čtenáře, kteří v knihách hledají pocity, myšlenky a nádherný jazyk.
Roky sledují osudy dobře situované britské rodiny od roku 1880 do poloviny 30. let minulého století. Kniha nemá ústřední postavu, vyprávění přeskakuje z jednoho člena rodiny na druhého a sleduje krátké, různorodé fragmenty z jejich životů. Ty dohromady vytvářejí zamyšlení nad lidským životem, jeho nevyzpytatelností a pomíjivostí.
Woolf nabízí široké spektrum interpretací a každý čtenář si může odnést svůj unikátní dojem. Pro mě jsou to právě pocity marnosti a pomíjivosti života, které v knize výrazně vystupují. Roky jsou o neúprosném toku času, před kterým se nikdo neschová. Woolf zde dokáže mistrně evokovat prchavost lidské existence, zobrazit opakování vzorců chování, nesmyslnost společenských konvencí, vzájemné nepochopení, odcizení a osamělost, kterou je těžké překonat, i když se člověk pohybuje ve společnosti . Snad jen jediná postava, citlivá a osobitá Sára, vnímá tuto malost lidského života a snaží se žít s nadhledem, který je ale pro okolí nepochopitelný.
Virginia Woolf zde opět naprosto dokonale zachycuje niterné myšlenky, pocity a jemné, nesdělitelné rozdíly ve vnímání, které mezi námi vytvářejí bariéry bránící naprostému porozumění. Tato schopnost vystihnout těžko uchopitelné lidské vnitřní světy je důvodem, proč pro mě Woolf navždy zůstane tou nejúžasnější spisovatelkou. Je fascinující, s jakou lehkostí a samozřejmostí dokázala tyto těžko postřehnutelné nuance zachytit.
Roky jsou jednou z jejích nejpřístupnějších knih. Přesto se nejedná o lehké čtení. Člověk musí číst pozorně, vnímat jemné vrstvy, číst mezi řádky a snažit se ji prožít. Její kouzlo je subtilní a zůstane čtenáři skryté, pokud ji nebude číst s plnou pozorností. Pokud to dokážete, rozhodně doporučuji Roky vyzkoušet, ponořit se do díla jedné z nejúžasnějších autorek všech dob a nechat se unášet na vlnách melancholického a nádherně napsaného vyprávění.
5/5