Autorovy další knížky
| 2013 |  Bludný Uroboros: výbor z básní 2001–2007 |
| 2013 | Rolnička |
| 2016 | Devatenáct měst |
| 2015 | Veverky v parku Hu |
| 2020 |  Raison d’etre |
| 2013 | Bludný Uroboros: výbor z básní 2001–2007 |
| 2013 | Rolnička |
| 2016 | Devatenáct měst |
| 2015 | Veverky v parku Hu |
| 2020 | Raison d’etre |
Se sbírkou se mi nejvíc asociuje tohle slovo: bohatství. Ale není to oslňující bohatství na straně autora, ačkoli intenzita citové angažovanosti a přesvědčivost výpovědi o ní jsou zřejmé. Přijde mi, že z trojice *dívka Rolnička (nástroj milencova sebetrýznění) – básník (s vibrujícími dráty na jazyku) – čtenář* má zdaleka nejvíc výhod ten poslední. A proto se mi hned vzápětí vybavuje slovo: dar. Dokonce mi přijde, že z čiré vstřícné laskavosti básník zmíněné dráty citů pečlivě rozplétá (přestože ho u toho k pláči pálí prsty a tvář nakloněnou nad sálající kotlík má pořádně opařenou), a servíruje je čtenáři jako špagety, pěkně rozdělené do jednotlivých plastických, výstižných (a přece rozhodně ne jednoznačných nebo přímočarých) obrazů, s úhlednými vzdušnými mezerami, v komfortně stravitelné a operativní podobě. A tak se jimi může čtenář volně probírat, nořit se do nich, vzdalovat se, nacházet v nich svůj odstup a svou blízkost. Je to velmi horký materiál, ale čtenáři jsou s knihou prodány i rukavičky. A zdá se, že básník takové štěstí nemá, přestože (hlavně v první části sbírky) textem probleskuje úžasně jemný sebeironický, sebezlehčující humor, jemuž výborně slouží především banality denních předmětů, malých nejistot a bezmocí. V kombinaci se samozřejmou zranitelností a s bezpodmínečnou, lyrickou vydaností vlastním citům a propastem je to perfektní prostředek. Sousedství přesvědčivé tragédie a přesvědčivé tragikomiky na jednom patře.
Co se v tuto chvíli děje na vřesovišti?
Milostný hašašíra sbírá houby
rozkročený nad krocaním krkem
v kalhotách obrazárnu
Ještě se mi asociují další slova: přesná kompoziční intuice, ucelenost, ryzost, otevřené hráze, citový nápor, jímavost, John Frusciante... :) Ale Bohatství zatím pořád vyhrává.
A ohledně jímavosti u mně „vítězí” poslední oddíl knihy, který má krásné jméno Přístaviště.
Schody, jež nikam nevedou
dělí nás nekonečná lidská povaha
sluj vládne přírodním úkazům
obzor se srazil, oblečení v blátě
...
Velká černá ryba fluoreskuje na procházce
v uličce nočního rychlíku do hlavního města
kde se vztah nečekaně zbortí
barvy ztratí lesk, přitažlivost se převrhne v odpor
k velké černé díře, omotané růžovou stužkou