Nahé slunce
Isaac Asimov
Romány o robotech série
< 2. díl >
Po úspěšném objasnění vraždy Vesmířana na Zemi je Elijáš Baley požádán, aby vyřešil další případ – vraždu na Solarii, světě izolovaných panství, jejichž obyvatelé se spolu fyzicky téměř nesetkávají. Baley pozoruje první známky úpadku Vnějších světů. Stagnace dlouhověké kultury závislé na robotech je zřejmá a na Solarii je situace nejvážnější. Zemi poprvé svitla naděje vymanit se z nadvlády Vesmířanů a začíná snít o nové expanzi …... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1994 , Ivo ŽeleznýOriginální název:
The Naked Sun, 1957
více info...
Přidat komentář
Autor velmi vtipně a svěže předkládá příběh, na kterém krásně ukazuje úskalí společnosti spoléhající se na roboty - kreativní, zábavné, skvělá oddechová četba, která vás zároveň donutí zamyslet se nad technologií a jejími úskalími. Jeho vize, jak technologie může ovlivňovat každodenní život, je nečekaně přesná.
Nahé slunce a Asimov začíná šít do teorie rozvoje robotiky a sociálních dopadů nadužívání robotických prostředků. Zároveň nemá problém srovnat asociální a odlištěnou Solárii s přelidněnou Zemí, která je jí pravým opakem - riziko vnímá stejně a nezná východisko, než se vydat vstříc do prázdnoty vesmíru.
Detektivka je tak opět akorát ve středobodu knihy s lehkým vyosením, klasicky zprvu zmatený Baley střílí od boku a posouvá se vlastně všechno, krom samotného případu. Samotný příběh je tak méně dramatický a odvážný jako ten v Ocelových jeskyních, ale nálož zbytku to dostatečně vynahrazuje.
Kdysi mi to přišlo slabší než Ocelové jeskyně, teď po letech jsem docenil parádní detektivní zápletku a odlišnost dvou světů.
S Asimovom mám problém, pretože sa mi jeho štýl nepáči, nedokáže ma zaujať, namiesto toho ma irituje. Napriek tomu sa sem-tam k jeho tvorbe vrátim, pretože nápady mal dobré - len to spracovanie mi nesedí. Po Oceľových jaskyniach (tie som čítal tak pred štvrťstoročím) som sa k detektívovi Eliášovi vrátil a bolo to fajn stretnutie. Síce poznačené miernou nedôverou v spisovateľské schopnosti starého Rusa s americkým pasom, ale príbeh zo Solarie patrí k tým vydarenejším. Okrem toho sa Asimov úplne presne trafil, taká pre neho vzdialená vízia je dnes takmer realitou - a mne je z toho smutno.
Taký krátky dovetok: Asimov stanovil tri robotické zákony a v duchu príslovia, že paragraf má taký tvar aký má, lebo sa dá ohýbať podľa potreby, tak zároveň ukazuje, ako sa dajú "ohnúť!".
Parádní pokračování Ocelových jeskyní. Žánrově jde opět o detektivku ve sci-fi prostředí. Tentokráte nikoliv na Zemi, ale na planetě Solarii, kde na jednoho člověka připadá 20000 robotů. Celým vyšetřováním se jako had proplétá linka odlišnosti obyvatel Solarie, kteří prožijí celý dlouhý život téměř bez fyzického kontaktu s další osobou, od lidí ze Země, kteří žijí v obrovských podzemních městech s minimem soukromí. Velmi mě bavily popisy a odhady toho, jak společnost podobná té Solarijské může fungovat, jaké to má nástrahy atd. Detektivní linie je napínavá a rozhodně nemohu říct, že bych před závěrečným odhalením dokázal určit průběh vraždy
Samozřejmě téma robotiky a jejích zákonů je tu zcela zásadní a autor poukazuje jak na to, kam může rozvoj robotiky lidstvo nasměrovat, tak na to, jaké mají slavné formulované zákony mezery a jak se dají zneužít. Asi se nedá říct, že je dílo absolutně nadčasové, ale dnes a ještě nejspíš dlouho v budoucnosti bude stále přesným a relevantním varováním pro lidstvo. Nahé slunce se mi líbilo ještě o kousek více, než Ocelové jeskyně a mám pocit, že právě tady se Asimovovi povedlo dokonale skloubit žánry detektivky a sci-fi.
Dá se říct, že vše co mi v prvním díle chybělo, tady už bylo.
Sice mi Eliáš pořád není nějak extra sympatický, nicméně se konečně chová jako detektiv. Nerozhazuje nepotvrzené teorie na všechny strany, ale postupně sbírá střípky informací, až mu vykreslí celou skutečnost.
Kombinace psychiky Solarianů a pozemšťana je velmi povedená a vytváří zajímavé situace. Když se k tomu přidá robot s Aurory a vrah, který nehodlá skončit u jedné vraždy, tak ve výsledku je to bezva jízda :)
Vražda, nahota, detektiv, cestování nadsvětelnou rychlostí, roboti… prostě vše, co má správné sci-fi mít.
Není to ani tak brutální (jak jsem byl v poslední době u sci-fi zvyklý), nestřílí se, nenadává a mozky netvoří novou výzdobu stěn.
Zato se pěkně zamyslíme nad přešlechtěným člověkem a eugenikou, přečváchneme pár stereotypů a planetismus (asi tak bych nazval rasismus na planetární úrovni).
Málokdy mě u knihy nadchne už samotný úvod. Tady se to však povedlo.
Detektivní linka je v Nahém slunci jen pomocí k vykreslení pokročilé lidské společnosti, která začíná ztrácet to, co je nám lidské. Spolupráci, náklonnost, setkávání. Jako by se Solariáni stávali sami těmi roboty, které dodávají celému vesmírnému společenství.
A stejně jako v prvním díle samotné vyšetřování celou knihu neutáhne. Bailey se tu aspoň tolik neplete jako dřív, ale pořád mě víc, než kdo vlastně spáchal vraždu zajímalo to, jak solariánská společnost vlastně funguje a kam bude tato větev lidstva směřovat dále. A jako by tohle autora taky zajímalo mnohem více, než psaní detektivky. A tak nejcennější byl pro mě byl samotný závěr, z nějž čišel ten krásný optimismus 50. let o dobývání vesmíru lidstvem.
Toto čtení Nahého slunce bylo ještě okořeněno nedávnými zážitky z pandemie, které jako by se odráželo v solariánské realitě... Nosní filtry... Rukavice... Lidé zavření doma a procházející se jen po svých soukromých pozemcích s holografickými obrazy svých přátel.
Přes značnou naivitu detektivní linky (roboti s výměnnýma rukama? WTF?) musím dát 90% za skvělé vykreslení nám zcela cizí, ale přece jen něco připomínající společnosti.
(SPOILER)
"Co je první věc, kterou musí člověk udělat, aby se stal člověkem?"
Forma Sci-fi detektivního příběhu je možná trochu nezvyklou kombinací, ale Asimov dokazuje, že umí čtenáře nejen napnout vražednou zápletkou a vyšetřováním, ale také poučit o robotice a její problematické interpreatci. A v neposlední řadě nám představuje svou vlastní, příjemně prostou filozofii, která dokáže zvednout ze židle. K příběhu nemám mnoho výtek, snad až na občasnou nepřehlednost a ztrácení se v jménech a povoláních (což je u detektivek tak trochu standart). Asimov není Doyle, jeho Bailey není Holmes, připravte se tedy na to, že cesta k odhalení pachatele nebude až tak větvená a více než o "kdo kde mohl být a kdo má jaké alibi" půjde o to "jak a proč".
Hvězdu ale strhnu. A proč? Eliáš Bailey je občas až přespříliš umělý, na konci knížky bych nedokázal říct, jestli je povahově chladnokrevný nebo naopak emotivní, chová se vážně nebo rozpustile. Jeho charakter je takový nepravděpodobný kočkopes, což v důsledku způsobuje, že při rozhovorech nemá žádné přírodní mantinely a nikdy se nestane, že se nechá protějškem přehrát.
Nahé slunce je výborná, dějově příjemně pomalá a rozvážná knížka, která navnadí čtenáře, aby si rychle přečetl roboty Úsvitu.
"Musí opustit mateřské lůno. Jak je jednou opustí, už se tam nemůže nikdy vrátit."
veľa aktuálneho, veľa medzi riadkami, čo nám asi chcel autor povedať? takéto útle počiny môžu mať veľkosť monumentu pre myseľ, ktorá je pripravená. pre zbytok to ostane minimálne zaujímavá sci-fi krimi. je jasné, že autorove vízie sa napĺňajú. na scénu nám pomaličky nastupujú Vesmírčania a nám ostane otázka s Van Allenovým radiačným pásom... a rozprávky /ani nie sci-fi/ budú nakoniec vedecké tipovačky a mýty, rozprávky čo uspali naše mysle. a staré dobré sci-fi, starej školy oprášime a vykročíme do budúcnosti voľnejší. knihu odporúčam /prvé slovenské vydanie, preklad až na zo tri chybičky výborný
„Na Solárii
je každý v něčem
buď jediný
nebo nejlepší,
nebo obojí.“
Druhá kniha, druhý příběh detektiva Eliáše Baleye a R. Daneela Olivawa, který mistr Isaac Asimov napsal již v roce 1957. Už v té době dokázal pan spisovatel s roboty takové divy, že se nám nad tím tají dech. Dokonce už vymyslel i kolonizaci 49 světů. A ačkoliv se všichni skoro vyvíjejí, Země naopak čelí přelidnění a nemocem. Ale i tak si vnější světy sem tam s něčím neví rady. Proto vraždu na Solárii musí přiletět vyšetřit pozemský detektiv. Sci-fi a detektivka možná nejde dohromady, ale pan spisovatel to dokázal.
Citát: Ale já přeci nemůžu opustit Zemi!
Líbí se mi ten obrovský paradox, pozemšťan, který se bojí oblohy a slunce je nucen řešit případ na planetě, kde se naopak strašně bojí pozemských nemocí a doslova se štítí pobytu mezi dalšími lidmi. Geniálně vymyšlená situace, u které si čtenář říká „to přece nemůže fungovat!“. Nakonec zjistíte, že to funguje a Lie Baley i R. Daneel Olivaw se na Solárii ocitnou. To, co tam prožijí je nádherná detektivní spolupráce a skoro po vzoru Sherlocka Holmese se vydávají k cíli. Tedy vraždu vyřešit.
Malá ochutnávka:
Bylo to přece naprosto směšné, dětinské, tohle předstírání, že Pozemšťané můžou ovládnout vesmír. Dobývání Galaxie! Galaxie byla Pozemšťanům uzavřena. Měli ji už zabranou Vesmířané, jejichž předkové byli sami před staletími Pozemšťany.
I když je to o tři roky dál od Ocelových jeskyní, je tu poznat, že se Isaac Asimov se svým dílem hodně posunul. Jeho technika je propracovanější a logičtější. Ano, sice je tu stále lidstvo závislé na jaderné energii, která určitě byla, za dob života pana spisovatele, vrcholem technologií, ale i on už pomalu chápe, že s jaderným štěpením to prostě dál nepůjde. Proto se už tady (napsáno 1957) dostává do popředí solární energie jako záchrana. A k tomu ještě další věci, které ale nebudu prozrazovat. To by jste měli moc jednoduché.
Citát: Člověk přeci ani nemohl přátelsky milovat Daneela Olivawa, který vůbec nebyl člověk, ale robot.
Musím přiznat, že Nahé slunce se mi líbilo mnohem víc, než Ocelové jeskyně. Je tu náznak možností cestování na jiné planety a upozornění na to, že i tyto Vnější světy mají své chyby a nedostatky. Je to mrazivé, hlavně poslední kapitoly této knihy. To, co v nich Isaac Asimov rozvíjí je šílené až geniální. Rozhodně mi z toho čtení vstávají chlupy na těle i dnes. Tohle si zaslouží plný počet.
(Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )
Citát: Robot uvažuje logicky, ale ne rozumově.
Méně detektivní atmosféry, kde si člověk hádání pachatele moc neužije, zato však zajímavý pohled na společnost složenou z jedinců, kteří se rozhodli pro život v dobrovolné izolaci a péči všelikerých robotů specializovaných na všemožné činnosti. Ano, pozemská (myšleno reálná) technika se od doby napsání knihy docela posunula, a tak je toto sci-fi svými popisy někdy docela mile legrační. Z pohledu originality je ale stále nejzajímavější hříčka s individualistickou společností – trochu jsme si to teď rok v přerušované izolaci zkoušeli taky, setkávání na dálku, většina kontaktů přes "projekci"... Teď ještě aby nám roboti podobně zjednodušovali život. A hezký to kontrast (neskrývaný a cílený) s fiktivní pozemskou společností zavřenou do ocelových jeskyní obřích městských komplexů prvního dílu Románů o robotech.
Další skvělá záležitost, která možná i překonová první díl. V roce 2021 navíc velmi aktuální téma: blížíme se osudu Solárie, kde se lidé nebudou vůbec stýkat a jediný kontakt bude online? Nebo se spíše blížíme osudu Země, kde se budeme bát otevřeného prostoru? I z tohoto hlediska klobouk dolů před Asimovem a jeho vizemi.
Knihy od pana Asimova stále k člověku promlouvají a troufám si tvrdit, že to tak ještě dlouhou dobu zůstane, jelikož věrně a možná i trochu děsivě přesně popisují problémy lidské společnosti a života vůbec. Moderní doba "čučení do obrazovek" a koneckonců i nyní aktuální koronavirová situace a sociální distancování, v tom všem můžeme hledat souvislosti s životem na Solarii a s poselstvím knihy. Mohla bych se v tom více šťourat, ale nechci. Zapřemýšlím si jen sama v soukromí své hlavy, jak to má po dočtení každé (dobré) knihy být. Četlo se to samo a hurá na další díl!
Po vyřešení vraždy Vesmířana dostane hlavní hrdina nový úkol a to vyřešit vraždu na planetě Solarii, která je specifická tím, že jsou zde vzdálené a izolované panství a nelze přejít z jednoho panství na druhé. Opětovně dojde k setkání se svým kolegou Daneelem a vyřešení případu nebude vůbec snadné. Pokračování Ocelových jeskyní se mi opět moc líbilo, hlavně skvělý popis fungování společnosti na planetě. Detektivní sci-fi romány od Asimova nejsou sice nabité přehnanou akcí, ale spíš logickým vyřešením případu.
Za mě lepší ve všech směrech oproti Ocelovým jeskyním. Jak vyprávěním, prostředím, tak detektivní zápletkou, ač ta opět není to hlavní. Pátou hvězdu nechávám do rezervy na další díly. Předpokládám, že se budou dít "velké věci".
Rok po prvním společném detektivním případu se Baley a R. Daneel Olivaw setkávají znovu, aby vyřešili vraždu na jednom z padesáti světů Kolonií, vraždu, která je vlastně z hlediska místní společnosti nemožná. Stejně jako u předešlé knihy ani zde není samotný příběh důležitý, mnohem zajímavější je popis společnosti, která je skoro zrcadlovým opakem toho, co probíhá na Zemi. V minulém díle hrdinové řešili vraždu v přelidněné pozemské společnosti, kde robot je nežádoucí a teď mají podobný problém ve společnosti, kde počet robotů je mnohonásobně vyšší než je počet jejich lidských pánů. Výlet do kosmu a náhled na jinou společnost dále utvrzuje Baleyho přesvědčení, že jediný způsob, jak vyřešit krizi na Zemi, je expanze do vesmíru.
Cyklus Nadace:
0,1. Já, robot: Chránit (Reichertová)
0,2. Já, robot: Poslouchat (Reichertová)
0,3. Já, robot: To Preserve (Reichertová) v ČR nevyšlo
1. Já, Robot (Asimov)
1,1. Robohistorie I. (Asimov)
1,2. Robohistorie II. (Asimov)
1,3. Vize robotů (Asimov)
1,4. Sny robotů (Asimov)
2. Pozitronový muž (Asimov, Silverberg)
3. Nemesis (Asimov)
4. Ocelové jeskyně (Asimov)
5. Nahé slunce (Asimov)
6. Roboti úsvitu (Asimov)
Autorovy další knížky
| 2009 |  Nadace |
| 1993 | Já, robot |
| 2009 | Nadace a Říše |
| 1993 | Konec Věčnosti |
| 2010 | Druhá Nadace |
(SPOILER) Poměrně důstojné pokračování mých oblíbených Ocelových jeskyň. A kdo má za sebou sérii Nadace, jistě vzpomene na poslední část (Nadace a Země). Ovšem oproti Ocelovým jeskyním méně propracované, méně popisů (což by při popisu solarijských reálií vysloveně potěšilo), za což musím dát půl hvězdičky dolů, protože právě popisy jsou jeden z pilířů, na nichž dobrá sci-fi spočívá... I přesto dobrá kniha.