Ocelové jeskyně
Isaac Asimov
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/231906/mid_ocelove-jeskyne-231906.jpg
4
534
534
Romány o robotech série
1. díl >
Elijáš Baley je detektivem na Zemi. Když dostane příkaz vyšetřovat vraždu Vesmířana, spolupracovat přitom s jiným Vesmířanem a ještě k tomu s robotem, jehož pouhá přítomnost ve městě vyvolává davovou hysterii, má pocit, jakoby se celý svět zbláznil. Děj Ocelových jeskyní se odehrává v několik tisíc let vzdálené budoucnosti. Země je spoutána naprosto uzavřenými a xenofobními gigantickými městy. Žádný Pozemšťan by Venku nestrávil dobrovolně ani minutu. Pozemšťané nenávidí roboty a jejich nenávist stále sílí. Dlouhověcí a všech nemocí zbavení Vesmířané, obyvatelé padesátky Vnějších světů, které byly osídleny v dávné minulosti, jsou naopak na roboty zcela odkázáni a z pozice vítězů nutí pozemšťany podřizovat se jejich podmínkám. Z hlediska celkové linie Asimovova světa Nadace je tento příběh prvním krokem v procesu, na jehož konci povstane Galaktické Impérium. Zde se začínají objevovat první známky počínajícího úpadku Vesmířanů. Elijáš Baley je proti své vůli ovlivněn Fastolfovými slovy, že další expanze lidstva je nezbytná. Začíná přehodnocovat své názory na nevyhnutelnost života na Zemi v jejích Ocelových jeskyních. Jde samozřejmě pouze o nepatrné úpravy náhledu na svět. Ovšem i malé kamínky dokážou strhnout lavinu.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2013
,
Triton
Originální název:
The Caves of Steel, 1954
více info...
Přidat komentář
Skvělá kniha z Asimovova pera, která přesně zapadá do dvou různých žánrů. Jde o detektivku ve sci-fi světě. Resp. na Zemi v daleké budoucnosti. Vyšetřování je plné zvratů a velmi napínavé. Nebylo ani tak těžké ještě před koncem určit, kdo vraždil, ale přiznám, že jsem nepřišel na to, jak přesně to vrah udělal. Sci-fi rovina knihy byla taktéž velmi zajímavá a předkládala zajímavá témata k zamyšlení, ať už týkající se společenského uspořádání na Zemi, tak technologií a materiálního zajištění měst alias Ocelových jeskyní.
Již tradičně mě z tohoto autora trochu zklamaly postavy, které jsou opět poměrně ploché (i když podle mého názoru ne tolik jako třeba v Nadaci). Přesto Eliáš s Daneelem vedou zajímavé dialogy a rozhodně nenudí. Přestože k plnému hodnocení něco málo chybělo, jde o velmi příjemnou jednohubku pro vyplnění víkendového odpoledne.
Námět i samotný příběh se mi líbil. Hlavní myšlenka stojí za to. Taky ocěňuji, že se jedná o sci-fi i detektivku zároveň, to mám obvykle ráda. Bohužel mi ale moc nesedlo provedení. Občas mi to připadalo strašně ukecané a i takhle krátká kniha se tak stávala zbytečně zdlouhavou. V takových chvílích mě to nebavilo. Navíc ve mně ani Elijáš neprobouzel nějaké větší sympatie. Asimov je samozřejmě velký autor, ale tady jsme se ve vkusu nějak nepotkali.
Kdysi mi to přišlo napínavější, nyní jsem si vychutnal ten svět a jeho politické a společenské pozadí.
Nevím, jestli znáte seriál Foundation/Nadace, který je volně inspirován knižní sérií od Isaaca Asimova. Viděla jsem zatím všechny dostupné díly a svět, který byl v seriálu vykreslen, mě fascinoval natolik, že jsem se zařekla, že zkusím i onu slavnou knižní předlohu.
Podle doporučení jsem začala sérií o robotech, jejímž prvním dílem je kniha s názvem Ocelové jeskyně. Příběh jsem četla každý druhý večer při uspávání dětí a musím říct, že i po takovýchto chviličkách jsem ho poměrně snadno zhltla.
Zpočátku mi to připomínalo děj filmu Já, robot, ale postupně se příběh proměnil v plnohodnotné vyšetřování vraždy, kdy jako čtenář opravdu můžete od začátku tipovat viníka. Nevím jak ostatní, ale já jsem měla správné tušení hned od začátku. Žádné velké překvapení mě tedy nečekalo, ale protože jsem si říkala, že by takový výsledek byl příliš očividný a jednoduchý, s napětím jsem sledovala všechny myšlenkové pochody policisty Eliáše Baleyho, který byl případem pověřen, a jehož pomocníkem a kolegou se stal robot s nezvykle lidskou podobou.
Vypravování je svižné, jen velice výjimečně autor zabrousí do mytologie anebo biblické historie. Nejvíce mě fascinovalo, jaký svět Asimov vystavěl, protože vycházel ze skutečné planety Země, i když nahlížel do tisíce let vzdálené budoucnosti. Pořád pracoval s aktuálními problémy, které pouze řádově zveličil.
Přestože mi konečné detektivní rozmotávání a usvědčování přišlo už moc zdlouhavé, určitě si přečtu i další díl. Při uspávání dětí je to rozhodně příjemná kratochvíle, a tak nějak jsem zvědavá, jak se bude tenhle svět vyvíjet dál. Baví mě sledovat podobnost se seriálem a čekám, kdy začnu poznávat některé postavy anebo planety, jenž se později objeví v sérii Nadace, která by měla na tu o robotech navazovat.
Co musím vytknout překladu, který se mi dostal do ruky, jsou časté překlepy, a že jich opravdu hodně
Tady se mi Asimov vážně líbí. Příběh, kulisy, čtivost, všechno super. Ocelové jeskyně mě chytly už v mládí a dodneška si je rád přečtu.
Docela mě překvapil rok napsání, ještě než jsem šel zapsat hodnocení tak jsem to odhadoval na na osmdesátky.
Mě osobně se nejvíc ze všeho líbí popis života v ocelových jeskyních. V tom je Asimov silný a proto ho mám rád.
Samotný nápad na detektivku je taky super, i když detektivky běžné nečtu.
Bohužel hlavní hrdina mi připadá spíš jako nějaký pochůzkář než zkušený detektiv kategorie C5.
Prakticky bez důkazů háže obvinění na jednu i na druhou stranu. Trochu se to změní na konci ale mohlo to být trochu lepší.
Jinak celkový dojem jen super a těším se na další díl.
Před lety bych možná dal plný počet. Teď jsem to zkusil v originále a absolutně mě to nebavilo. Asimovovy představy vesmíru a budoucnosti jsou dneska neuvěřitelně zastaralé a jeho postavy spíš než cokoli jiného připomínají staré učitele a jejich frontální výuku. To neustálé školometské vysvětlování nejde obájit ani tím, že jde o variaci na přihlouplého kumpána Sherlocka Holmese, doktora Watsona. Protože Doyle to psal v ich-formě. Na rozdíl od Asimova, kolego Elijáši.
8 miliard lidí na planetě Zemi způsobilo to, že děti, jídlo i životní prostor jsou na příděl. K tomu neustálá hrozba automatizace práce – nahrazení lidské práce robotickou. Takto si Asimov představuje svět za více než jedno tisíciletí.
Od autora slavných sci-fi se můžeme poučit určitě mnohé, nejvíce však, že budoucnost opravdu nelze předvídat. Sedmdesát let stará kniha nám ukazuje svět budoucnosti, která působí z dnešního pohledu směšně. Volání na příděl? 8 miliard lidí lze nakrmit jen pomocí kvasinek?
Jediné, v čem se bohužel možná trefí je, že se lidstvo na zemi nezbaví špinavého nánosu náboženství. Ostatně to nebyl schopen ani autor sám, když několik stran knihy zaplácal hloupými debatami o biblickém původu jmen, a dokonce nějakými hloupými citáty z bible. Nu, svůj hlavní potenciál vyčerpal na třech robotických zákonech, nemůžeme po něm chtít pokrokovost ve všech ohledech.
Asimovovy knihy patri mezi moje nejoblibenejsi a rad se k nim vracim. Obzvlast sagy O robotech a o Nadaci naprosto zboznuji. Precteno ponekolikate a i tentokrat zhltnuto za par hodin. Kniha mi nejde odlozit.
V rámci série o robotech jsem tento díl přečetl paradoxně jako poslední a mohl jsem proto porovnat, jakými změnami autorův styl psaní od začátku prošel.
Předně - Asimov měl při psaní Ocelových jeskyní zdaleka nejlehčí ruku v rámci tetralogie, napsal skutečnou detektivku, ve které se jak politikaření (odkaz na Nadaci), tak roboticko-filozofické dialogy zcela podřizují napínavému kriminálnímu ději, ve kterém se nám sympatickým způsobem představuje nedokonalý, lidsky chybující Lije Baley a jeho kolega, studnice pozitronové moudrosti Daneel. Chemie mezi ústřední dvojicí zde funguje skvěle, výrazně zastiňuje trochu uspěchaný a zamotaný děj vyšetřování vraždy. Jazyk knihy je stručný (možná až příliš) a živý (vynikající živelné dialogy !), kompozice ucelená a přes všechny složité dedukce přehledná. Jako čtenář jsem si ani jednou nepomyslel: Kde to sakra Baley je a proč mluví s tím a tím člověkem?
Zkrátka a dobře, Ocelové jeskyně jsou co do stylu s přehledem nejnevyzrálejší součástí Asimovova světa, jelikož ale po obsahové stránce fungují bezchybně, rád jim odpustím krátké věty a občasný patos.
V práci jsme měli hodiny ruštiny s Běloruskou a ta miluje Asimova. Doporučovala mi zejména Nahé slunce. Až při čtení jsem zjistila, že jde o druhý díl. Kniha se dá číst i bez znalosti Ocelových jeskyní, nicméně po přečtení první knihy je vše jasnější. Baley není zrovna nejbystřejší policista, takový normální chlap se smyslem pro spravedlnost a vedení. Způsob života, který vede mu přijde dostačující, ale nikdy se nad ním moc nepozastaval. Dokud díky případu nepřišel do Vesmírného města.
V knize bylo pár zajímavých nápadů, které mne bavily. Ač se kniha odehrává v daleké budoucnosti, je mnoho drobností, které autor nijak nevylepšil a to mne trochu mrzelo. V mnoha ohledech se život Pozemšťanů nijak nezměnil nebo hodně málo.
Asimovi se ale nedá upřít obrazotvornost u Vesmířanů. Zločin byl zapeklitý, ač ne tolik jako v Nahém slunci. Vraha jsem neuhádla a tak to má také být. Příběh plyne pomalu, nikam se nespěchá, přesto jsou scény, kdy Baley 2x obviňuje vraha dramatické.
R.Daneel Oliwav je vyobrazen jako velmi přitažlivý, bylo by zajímavé ho potkat :-)
„Na Vnějších Světech
neznají nemoc
v pozemském významu
a strach z neznámého
je vždycky chorobný.“
Možná si někdo pamatuje na povídku Důkaz, která vyšla i ve svazku Já, Robot. Jeden politik je tam konfrontován a obviňován tím, že je robot. Dlouhodobý plán Isaaca Asimova nazvaný Nadace s podobným robotem v hlavní roli mě skoro ubezpečuje, že R. Daneel Olivaw je tímto robotem, touto spojnicí mezi Asimovovo příběhy. Rozhodně to nikde není vyvráceno a robotovo jméno je zmíněno i v několika knihách o Nadaci. Sám Isaac Asimov za svého života napsal přes 400 !!! knih. A ve spoustě R. Daneel figuruje.
Citát: S prací robotů k vyšší produktivitě.
Když jsem četl Ocelové jeskyně poprvé, což bylo někdy v roce 1995, bral jsem to za geniální dílo. Asi po deseti letech jsem příběh četl znovu a musím přiznat, už to nebylo tak fascinující, ale geniální stále. Teď, třetí pokus, s velkým odstupem od napsání tohoto příběhu jsem zase o něco jinde. Geniální to je už jen na půl, protože jsem si všiml, že Asimov sice dokáže myslet tisíce let dopředu, ale jen, co se týče jiných světů a hlavně robotů. Ostatní věci se tak nějak neposouvají.
Malá ochutnávka:
Zvedl se, otočil a přistoupil ke stěně za svým stolem. Stiskl nenápadný vypínač a část stěny se stala průhlednou.
Baley zamrkal v nenadálé záplavě šedivého světla.
Komisař se usmál:
„Dal jsem si to loni schválně udělat, Lije. Asi jsem vám to ještě nepředvedl. Pojďte blíž a podívejte se. Za starých dob to bylo ve všech místnostech. Říkalo se tomu „okna“. Věděl jste to?
Lehce jsem zaznamenal jistou stagnaci v jiných nástrojích a přístrojích. Asimov například v příbězích stále používá radiové vlny, lidé jsou závislí na uhlí, dřevu a atomové energii, a například syn detektiva Baleye, Ben používá VHS. Dnes už je VHS dávno historií, a po DVD jsou zde už SDHC. Což nesporně dokazuje, že Asimov zas tak moc techniku neposouvá. Avšak jeho roboti jsou geniální. Zanechme tedy polemizování o tom, co nevymyslel, a spíš se soustřeďme na to, co dokázal ve svých příbězích vymyslet.
Citát: Šestitýdenní kotě je plné zvědavosti, ale jak může být zvědav stroj, ačkoliv se tolik podobá člověku?
Detektiv Baley není zrovna nějaký génius a než vyřeší případ mrtvého Vesmířana udělá pár kiksů. Navíc mu ve vyšetřování pomáhá, jemu přidělený pomocník. Také detektiv, ale tak trochu někde jinde a ještě k tomu ze Solárie. Je krásné sledovat jejich myšlenkové postupy i s těmi nepodařenými obviněními. Krok za krokem se dostávat ke konci, k vyřešení vraždy a zabránění možná ještě většího průseru, než je nějaká vražda. Už zde můžeme tušit počátky a úkol Nadace. I po tak dlouhé době to je fascinující příběh.
(Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )
Citát: Robot nesmí ublížit lidské bytosti, pokud nemůže dokázat, že to nakonec vede k jejímu dobru.
*Audio
Spojení detektivky se scifi, proč ne, pro mne první případ tohoto druhu, líbilo i když nejsem fanda detektivek. Jsem trochu smutný, že ať se bavíme o vizionářích jako je Asimov či Clark, v obou případech je v jejich očích společnost v daleké budoucnosti stále xenofobní (sága Ráma). Přemýšlím, zdali se v jejich dílech "jen" zrcadlí obraz doby vzniku těchto děl, nebo je lidstvo opravdu odsouzeno být navěky xenofobním společenstvím chytřejších zvířat.
Ocelové jeskyně jsou skvělým příkladem toho, že dobrá detektivka nemusí nutně pocházet z mrazivého severu a povedená sci-fi nemusí obsahovat dekadentní výrazy a stovky mrtvol (Kotletu mám rád, ale změna čas od času rozhodně neuškodí)
Asimovův svět je originální, v roce vydání knihy bych si troufl říct, že byl dokonce převratný. Postavy nejsou ploché a každá z nich má svou hloubku. Rozuzlení pak zcela nečekané.
5/5
A tady začala moje opravdová láska ke sci-fi. Už dřív jsem něco málo přečetla, ale Daneel a Elijah se pro mě stali srdcovou dvojicí. A Asimov si nádherně pohrává s myšlenkou xenofobie.
Lehce obstarožní sci-fi, není ze severu a hrdina není rozerván životem. Přesto je to až nečekaně povedená detektivka.
Vražda jednoho z Vesmířanů, která může vést ke konfliktu mezi Zemí a společenstvím vesmírných kolonií. Nastupující robotizace. Přelidnění. Námět není vůbec špatný a jednotlivé konspirační teorie Elijáše Baleyho mi vysloveně dělaly radost, až jsem litoval, že nejsou s příběhem více propleteny.
Přesto jsem opakovaně četl na autopilota a představoval si německého turistu, který se opile potácí Prahou, drže turistickou mapu nohama vzhůru. Tak nějak mi totiž připadalo počínání hlavní postavy, její přešlapy a způsob, jakým celé vyšetřování probíhalo. To však byla jen hra se čtenářem a vše vynahrazuje závěr, díky kterému do sebe jednotlivá kolečka skvěle zapadnou.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie roboti androidi vraždy detektivní a krimi romány sci-fi fyzikální jevy vyšetřováníAutorovy další knížky
| 2009 |  Nadace |
| 1993 | Já, robot |
| 2009 | Nadace a Říše |
| 1993 | Konec Věčnosti |
| 2010 | Druhá Nadace |
Když to člověk vezme sem a tam, tak na té knížce je nejvíc fascinující skutečnost, že se Asimov rozhodl položit lore série a tím pádem i Nadace právě na základ detektivky. Člověk dávno ví, jakou moc a cíl má Daneel a když se vrátí zpět k CoS, tak v ten okamžik znovu musí jen stroze uznat autorova génia. On to měl v hlavě.
Ne, Asimov nebyl komplexní vizionář, určitě ne v této knize. Ale té to nijak nevadí a v poklidu si brouká tu svou.