Ocelové jeskyně
Isaac Asimov
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42885/ocelove-jeskyne-42885.jpg
4
534
534
Romány o robotech série
1. díl >
Elijáš Baley je detektivem na Zemi. Když dostane příkaz vyšetřovat vraždu Vesmířana, spolupracovat přitom s jiným Vesmířanem a ještě k tomu s robotem, jehož pouhá přítomnost ve městě vyvolává davovou hysterii, má pocit, jakoby se celý svět zbláznil. Děj Ocelových jeskyní se odehrává v několik tisíc let vzdálené budoucnosti. Země je spoutána naprosto uzavřenými a xenofobními gigantickými městy. Žádný Pozemšťan by Venku nestrávil dobrovolně ani minutu. Pozemšťané nenávidí roboty a jejich nenávist stále sílí. Dlouhověcí a všech nemocí zbavení Vesmířané, obyvatelé padesátky Vnějších světů, které byly osídleny v dávné minulosti, jsou naopak na roboty zcela odkázáni a z pozice vítězů nutí pozemšťany podřizovat se jejich podmínkám. Z hlediska celkové linie Asimovova světa Nadace je tento příběh prvním krokem v procesu, na jehož konci povstane Galaktické Impérium. Zde se začínají objevovat první známky počínajícího úpadku Vesmířanů. Elijáš Baley je proti své vůli ovlivněn Fastolfovými slovy, že další expanze lidstva je nezbytná. Začíná přehodnocovat své názory na nevyhnutelnost života na Zemi v jejích Ocelových jeskyních. Jde samozřejmě pouze o nepatrné úpravy náhledu na svět. Ovšem i malé kamínky dokážou strhnout lavinu.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1970 , Mladá frontaOriginální název:
The Caves of Steel, 1954
více info...
Přidat komentář
Hezká detektivní hříčka napsaná v žánru klasického Asimova a jeho zákonů robotiky. Oproti povídkám v knize Ja, Robot nejde ani tak o techniku, jako spíš o otázky vývoje společnosti - rozdíl vypiplané příliš pohodlné vesmírné civilizace a Země zapouzdřené do uzavřených megaměst.
Na tři zákony robotiky samozřejmě dojde, ale děj se točí především kolem futuristického urbanismu* i jakéhosi technologického (neideologického) komunitarismu/kolektivismu pozemšťanů a na druhé straně kolem roboticko-lidského společenství vesmířanů (C/Fe kultura). Podobné hrátky já čtu rád a samotná detektivní část není vůbec špatná, přestože je svou jednoduchosti vlastně jen základní kostrou pro představení zmíněné vize budoucnosti. I samotné řešení případu je tak rozděleno do tří postupných kroků, na kterých se vždy postupně čtenář "něco nového naučí".
*Kam se hrabe současné územní plánování, tohle je budování měst ve stylu urbanismu minulého století. Práce na jednom místě, bydlení na dalším, vše hezky odděleno. Pravda, v té době to bylo opravdu bráno jako cesta do budoucnosti. Jaký to rozdíl od současné snahy funkce mísit a města "zmenšovat"... A jak se píše v knize, "na Zemi nelze rozmístit osm miliard lidí v malých domcích".
CITACE: "Každé město se stalo polonezávislou jednotkou, hospodářsky téměř soběstačnou. Stačilo je uzavřít střechou, obehnat je hradbou, zapustit je do země. Stalo se ocelovou jeskyní, obrovskou, sebe samu spoutávající jeskyní z oceli a betonu. (...) Byla postavena vědecky. V jejím středu byl obrovský celek správních úřadů. Kolem se rozprostíraly jednotlivé obytné sekce, pečlivě uspořádané, a spojovala je expresní dráha i místní linky. Na předměstích byly továrny, plantáže s řasami, půdy s kvasinkami a energetické zdroje. Ve vší té spleti bylo vodovodní potrubí a kanalizace, školy, věznice a obchody, energetické zdroje a dopravní prostředky."
Na to, jak je kniha stará, je velmi dobrá a nadčasová. Samozřejmě se tam nachází určité nedostatky z hlediska představy, jak bude vypadat technologie, jinak autor předkládá zajímavé myšlenky o budoucnosti země. A i jako detektivka to obstojí.
Čítať takmer 70rokov starú science-fiction literatúru je asi ako otvoriť časovú schránku.
Asimov sa nad budúcnosťou zamýšľa viac cez ľudskú psychiku, črty ľudskej povahy, než cez samotné technické vízie a riešenia. Najviac zjavné je to pri pohľade na robotiku a umelú inteligenciu, kde je autorov postoj interpretovaný cez hlavnú postavu detektíva Baleyho.
Predstava doby v ktorej Asimov zvažoval nutnosť etického kódexu v robotike a nahraditeľnosťou človeka strojom, ma núti prehliadnuť slabú detektívnu zápletku a nedotiahnuté myšlienky so zaujímavým potenciálom.
Rada sa k jeho knihám ešte vrátim.
Napríklad aj kvôli podobným myšlienkam:
"...Lidi někdy považují vlastní nedostatky za nedostatky společnosti a chtějí opravovat města, protože nedovedou napravit sami sebe."
Super detektivka s lehkym filozofickym presahem do robotiky. Nezestarla ani po tech letech.
Hoďte po mně shnilým rajčetem, zřejmě pro sci-fi tvorbu ze zlaté éry (tedy většinu toho, co je starší než já) postrádám správné mozkové závity nebo patřičnou komůrku v duši. Nedokážu se úplně povznést nad vrstvu naivity, nesympatických postav, strojených dialogů, nelogického jednání, nevěrohodných konstrukcí (např.: nas mnógo, zavrtáme se pod zem, úplně se vzdáme povrchu, nebe, slunce atd.), zastaralého filozofování... zapomněla jsem na něco? Ach ano, náboženské proslovy, lpění na hulení tabáku bez ohledu na obtížně větratelné prostředí, způsob vyšetřování zločinu pochybný (střílení teorií od boku), opěvování lidstva ve stylu: kontrola porodnosti je fuj, množme se jako plevel a až nám bude Země malá, rozlezeme se po vesmíru! Až příliš často mě četba “Ocelových jeskyní” lehce iritovala, přiměla vrtět hlavou a dělat nespokojené ksichty.
Přestože základní zákony robotiky, jak je Asimov vymyslel, jsou ve své jednoduchosti geniální, jeho představy o vzhledu, chování i fungování “inteligentních” strojů mi přijdou komické až infantilní. Tak třeba: jistý robot má zapadnout mezi lidi, proto nemůže lépe vidět, slyšet, zkrátka nesmí disponovat žádnou výhodou, aby náhodou nebyl odhalen. Jeho psychická sondáž sice odhalí jemné odchylky v lidském myšlení, ale nepozná silně rozrušeného pachatele vraždy. Robot - detektiv má mít silně vštípený smysl pro spravedlnost, ovšem neváhá v okamžiku upustit od pronásledování, pokud to prospěje zaměstnavateli. V jednu chvíli hlavní hrdina odmítá, že by robotovo svědectví mělo váhu, o několik stran později se na něj zcela samozřejmě odvolává. Podobu (identifikovaných) podezřelých je nutno popisovat verbálně - něco jako fotky či jiné záznamy jako by snad ani neexistovalo... Stejně tak možnost kontaktu na dálku - místo zvednutí telefonu vyráží do terénu posel. Vesmířané jsou zoufale obyčejní a nezajímaví, vlastně jen trochu jiná politická frakce. Stala jsem se alergickou na častá zvolání “U Jehovábela!”
Mohla bych tady uvést desítky konkrétních případů, které mi hýbaly žlučí. Chci se však vyhnout spoilerům a věřím, že už jste mé námitky pochopili. Občas jsem v té hromadě obtížně zkousnutelných vět narazila na perlu, své volby tedy nelituji. “Ocelové jeskyně” mě mohly oslovit před čtvrt stoletím (kolik z vás připláclo 5* z nostalgie či nezkušenosti s žánrem?), zastihly mě bohužel příliš pozdě. Když zohledním stáří díla, někdejší nezpochybnitelnou originalitu, můžu poctivě přikutálet třetí hvězdu. Víc fakt ne, sorry.
Poprvé se nám detektivní dvojka Elijah Baley a R. Daneel Olivaw představila v povídce Zrcadlový obraz. A samozřejmě jde o případ z pozdější doby. Je to tak proto, že v naší chronologii Asimovova univerza jsou všechny dostupné povídky o robotech prezentovány společně a bez chronologického uspořádání a až po nich následují romány o robotech. V tomto prvním románu tedy sledujeme jak se detektivní dvojice dala dohromady při vyšetřování vraždy Olivawova tvůrce Vesmířana doktora Sartona. Ovšem přiznejme si, že příběh vlastně není tak důležitý. Mnohem významnější je pro nás z hlediska chronologie univerza popis společnosti v době, kdy se román odehrává. Jestliže se minulý román, Nemesis, odehrával v roce 2236, tento román se odehrává v roce 3500. A za těch tisíc tři sta let od doby, kdy lidé vynalezli superluminální pohon, který jim pomohl osídlit vesmír se mnohé změnilo, ale mnohé také zůstalo. Z kolonistů se stali Vesmířané, kteří si udržují vysoký životní standard a koexistují s roboty. Pozemšťané naproti tomu stále nepřekonali svůj Frankensteinovský komplex. Roboty stále víceméně nenávidí, nemají se rádi s Vesmířany a naopak a trápí je přelidněnost.
Mimochodem v tomto románu z roku 1954 Asimov celkem oprávněně poukázal na obavy z přelidnění Země, když v roce 1950 žilo na Zemi 2,5 miliardy lidí a tak v jeho románu je 8 miliard lidské populace pociťováno jako neuvěřitelně vysoké číslo. Podle amerického úřadu pro sčítání lidu žilo k 1. 7. 2019 na Zemi 7,7 miliardy lidí. Tož tak.
Ale vraťme se k románu. Přelidnění Pozemšťané žijí v obrovitánských uzavřených městech, ve skutečných jeskyních z ocele, trpí agorafobií a jedí kvasinky. A nikdo je není schopen přesvědčit, že jediné řešení je v kolonizaci vesmíru. A ve spolupráci s roboty.
Ale možná, že změna je přece jen možná...
Cyklus Nadace:
0,1. Já, robot: Chránit (Reichertová)
0,2. Já, robot: Poslouchat (Reichertová)
0,3. Já, robot: To Preserve (Reichertová) v ČR nevyšlo
1. Já, Robot (Asimov)
1,1. Robohistorie I. (Asimov)
1,2. Robohistorie II. (Asimov)
1,3. Vize robotů (Asimov)
1,4. Sny robotů (Asimov)
2. Pozitronový muž (Asimov, Silverberg)
3. Nemesis (Asimov)
4. Ocelové jeskyně (Asimov)
5. Nahé slunce (Asimov)
Sci-fi detektivka, v níž nejde ani tak o napětí jako o přemýšlení o vztahu člověka k robotu(-ovi?) a robota k člověkovi. Jen doufám, že nikdy nebude lidstvo muset žít v ocelových jeskyních.
Velmi dobře napsáno, ale po epické nadaci byla očekávání mnohem vyšší. Snad se to rozjede v dalších dílech.
To jsem v minulém komentáři psal, že nejsem scifista a ejhle... Styl psaní Ocelové jeskyně byl pro mě ze začátku trošku oříšek, ale postupem času jsem si zvykl a potom jsem vnímal jen děj a akci. Pan Asimov je mistr zvratů a i mě nachytal na hruškách, když jsem si říkal, že ten Eliáš je ale typický nedůvtipný polda. Problematika soužití s roboty je velmi blízká. Robot Daneel byl celkem fajn, sice byl až moc strojený, ale uměl bych si představit s ním spolupracovat.
Za mně poctivá scifi detektivka a jde se na pokračování.
Lze mít rád robota? Můžeme více důvěřovat člověku, nebo stroji? atd... Jedna ze skvělých sci-fi klasiček, podporujících uvažování o světě.
Jako nadšenec Nadace jsem nemohl nezkusit i toto. Námět dobrý (bylo fajn dozvědět se nové věci o původu robotů, kolonizaci vesmíru), prostředí také (velkoměsta na xenofobní Zemi), ale samotné zpracování podstatně slabší. Nemělo to spád, větší vnitřní napětí, bylo to uspávací.
Co se autorovi povedlo, je trefa do možné temné budoucnosti Země.
Podobně jako jsem nedávala Nadaci, i zde se mi ukazuje, že autor byl podstatně silnější v povídkách, jejichž formát dával efektivně prezentovat předpoklad a řešení, a neumožňoval příliš natahování a vaty. Stejně jako v jeho povídkách o robotech, i tady jsou zajímavé myšlenky - o žití v kolektivistickém světě, jakési technokratické kleci, ale ty jsou prokládány ne zrovna strhující kriminalistikou.
Docela se to vzpírá čtení, zatím to střídám jinýma knihama, a je možný že ani nikdy nedočtu, protože tohle je papírová narkóza před spaním. Takže bych si to spíše možná měla šetřit.
Ocelové jeskyně jsem si přečetl po letech v originále a všiml jsem si některých věcí, které jsem dříve zachytil jen omezeně. Tak především ta strašlivá dystopie uzavřeného města, sociálního inženýrství, totálního společenského kastování a výhod jednotlivých společensky užitečných lidí, spočívajících v lepším (kvasnicovém) jídle nebo prostě v soukromé koupelně (ten luxus!). Když jsem to prvně četl coby jinoch ještě za totáče, vůbec jsem tenhle rozměr nevnímal (ostatně v Kouzelném městečku to bylo stejné, akorát že s čepicema, takže mi to nepřišlo divné). Druhý nově objevený rozměr je lidský odpor k jinakosti - každý měšťan zde více či méně upřímně nenávidí nejen roboty, ale pro jistotu i jejich propagátory Vesmířany. Jako bych to už někde viděl... Každopádně toto je hlavní devíza této Asimovovy 65 let staré vize, coby detektivní román to totiž moc nefunguje a hlavní je na vině dost nekritický hlavní hrdina, který trousí z rukávu různé teorie, až mu konečně jedna vyjde. Ale jako start robotické série je to super. 80%
Začátek nejlepší série od Asimova. Nadaci mám rád, ale tahle série je z mého pohledu lepší, přímočařejší a poutavější. Co myslíte vy? : )
obecně zas až tak moc detektivky nemusím, ale tahle mě dostala asi i možná tím, že se odehrává v budoucnosti, kdy města a život s tím spojený jsou skvěle v knize popsány, depresivní atmosféra a až do konce člověk neví, kdo je vlastně vrah. Asimov byl geniální spisovatel s obrovskou představivostí
Bolo to malé trápenie.
Ako detektívka to nefungovalo vôbec. Policajt nezbieral dôkazy, iba si vymýšľal príbehy na jemu známe fakty.
Budúcnosť bola pomerne depresívna a málo vykreslená.
Asimovova logika u mňa nie vždy funguje a jeho klasické pojatie detektívky príliš nemusím, ale to je skôr môj osobný problém s detektívny žánrom ako takým. Na druhú stranu širší kontext a celkovo vízia ktorú vytvoril je fascinujúca a ja som veľmi zvedavý, ako bude ľudstvo v jeho dlhočiznom knižnom univerze nasledovať ďalej.
Hlavní hrdina mě iritoval svojí zatvrzelostí a umanutostí, naštěstí se ke konci polepšil. Představa budoucího způsobu života na zemi byla děsivá.
Ku knihe som po Nadácii pristupoval opatrne, ale nebolo treba. Kniha ma vtiahla do deja a skvele sa čítala, asi som už vedel čo mám očakávať. Asimov sa mi pekne trafil do môjho obľúbeného štýlu popisu postáv ako aj stupňovania deja. Nečakajte žiadne akčné sci fi, ale detektívny príbeh odohrávajúci sa vo vzdialenej budúcnosti, pričom popis budúceho sveta je skutočne fascinujúci. Vždy obdivujem čo dokázali niektorý starší autori napísať a predvídať v minulosti. Pôvodne som mal v úmysle čítať po tejto knihe čítať iný román, ale nedalo mi a hneď som siahol po druhom diely. Asimov je pre mňa proste pán spisovateľ.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie roboti androidi vraždy detektivní a krimi romány sci-fi fyzikální jevy vyšetřováníAutorovy další knížky
| 2009 |  Nadace |
| 1993 | Já, robot |
| 2009 | Nadace a Říše |
| 1993 | Konec Věčnosti |
| 2010 | Druhá Nadace |
Ocelové jeskyně mám doma už delšího dobu a teď se to vážně hodilo na rozředění knih. A hned v úvodu napíšu: skvělé!
Zápletka je skvělá. Mám ráda sci-fi a detektivky. Takže tohle spojení je pro mě dokonalé. Navíc svět, ve kterém se to odehrává je děsivě chladný.
Co se mi moc líbilo, bylo jak autor zapracoval minulost. Na začátku kapitoly a potom děj samotný. Ať už svého hrdiny nebo Země a jejího současného stavu. Prostě, věděli to dřív a ví to všichni i teď. Lidstvo vždycky dopadne stejně, pokud se snaží něco, někoho, přechcat. Skončí samo mokrý. A ještě ho všichni předběhnou, protože po tom uklouzne...
Protože leč budoucnost, nelíbilo se mi tam. Lije žije v hnusnym světě, kde se lidi vrátili do na hlavu postavených šablon a pravidel, které jsou nutné k přežití, protože "lidská nenažranost". Líbil se mi tedy ten svět. Což vůbec nevylučuje předchozí tvrzení "nelíbilo se mi tam". To se za mě shodovat nemusí.
Samozřejmě, jsou důležité obě složky. Ta jak, se lidi dostali tam, kde jsou, a taky ta detektivní. Zde je mi jasné, že pokud jste detektivkáři, zde budete brblat asi nejvíc :D
Ale taky je pravda, že jsem se tak do třetiny nemohla začíst. No, má to málo stran, takže to nebylo takový peklo :D Skvělý svět, ale těch keců kolem! A to nejhorší na tom? Já se vyžívám v kecech kolem, ale tady mi prostě chvíli trvalo, než jsem se začetla :( možná proto, že jsem knihu do rukou brala s velkým očekáváním. Bylo prostě obrovské. Asi jako úplně každého, kdo od autora čte první knihu...
PS: díky za info během čtení, že jsem knihu ještě neměla číst, je to moje první od autora, tak jsem nevěděla, že i tohle má propojení :D