Romeo a Julia na dedine
Gottfried Keller
Novela básnika a spisovateľa 19. storočia, ktorá na základe dvoch skutočných udalostí líči shakespearovské dráma lásky vo vidieckom prostredí. Dvaja mladí ľudia z chudobných vidieckych rodín, žijúcich v nezmieriteľnom nepriateľstvo, zvolí smrť vo vlnách rieky, keď nemôžu nájsť u svojich rodičov pochopenie pre svoj vzťah.
Literatura světová Novely
Vydáno: 1933 , BibliothekaOriginální název:
Romeo und Julia auf dem Dorfe, 1856
více info...
Přidat komentář
Zase jeden z mých návratů, který se mi tentokrát netrefil do noty. Je to dílko z období romantismu a tehdy zkrátka byla společná sebevražda milenců romantická, ale mně na tom nepřipadalo nic krásného, spíš mě to uvrhlo do deprese. A tak kniha poputuje o knihovničku dál.
Příběh nám tak známý a přesto tak jiný. Stále nám dokazuje, jak je láska mocná. Dva mladí lidé a tolik trápení. Jen srdce plná lásky jim zbyla a láska je též zahubila... Kniha je krásná, čtivá, úžasná atmosféra venkova, krásný děj se smutným koncem.
Jak já si jednou za čas rád přečtu takovou parádní romantickou novelu!
Na Kellera jsem narazil, při posledním čtení, v Hesseho Petru Camenzindovy, kde ho hlavní hrdina doporučuje k četbě svému novému příteli. Chtěl jsem se tedy rovnou pustil do nejslavnějšího Kellerova románu Zelený Jindřich, o němž je také v Hermannově románu řeč, ale těžko se v době koronavirového lockdownu shání konkrétní knihy, a tak jsem vzal za vděk touto útlou novelou, již jsem našel na stránkách jednoho antikvariátu...
Ač jsem si v doslovu Kamily Jiroudkové dozvěděl o autorově pozdějších výhradách (a útrapách) k samotnému dílu, dívám se na samotný příběh vlastním pohledem, nezaujatým realitou.
Onem malicherný svár, který vede až k osudové tragédii, je natolik silné a aktuální téma, že by příběh mohl stát jenom na tomto oblíbeném maloměstském záseku, jenž známe v tisícerých zpracování, vtipných i tragických. Však také Gottfried v závěru příběhu píše: Neboť rozmnožitelé říše nejen na trůnech, ale občas i v nejubožejších chaloupkách se mohou přepočítat a dostanou se právě na opačný konec, než kam chtěli dospět, a ze štítu cti je na obrátku tabule hanby.
A tragická, shakespearovská láska? Ta mne dojme, pokud je v neotřepaných a nekýčovitých kulisách, vždycky, protože, přiznejme se to upřímně, je to zážitek na celý život, a pokud takový podobný pro nás někdo tak bravurně zachytí, nezbývá, než mu s radostí poděkovat a obdivovat jeho tvorbu. A to se Kellerovi povedlo - nádherný jazyk, autentická atmosféra, úžasné a trefné popisy. A vyvrcholení v Rajské zahrádce mi, svou dvojakostí a brilantním balancem mezi extází a destrukcí, v mnohém připomnělo daleko pozdější podobnou scénu ze Stepního vlka, od výše zmíněného HH. V obou případech se rovněž tančilo.
Tedy jako seznámení s GK jsem nadšen a rovnou se pouštím do Curyšských novel!
Stále mi tanou na mysli obrazy z nádherného filmu Petra Weigla Romeo a Julie na vsi (opera Federicka Delia na Kellerův námět), v němž Saliho hraje Michal Dlouhý a Verunku mladičká Dana Morávková.
Novela v sobě má určité kouzlo, zvláště ve druhé části. Láska milenců je zde něčím vykupujícím a očistným, co smývá dávnou vinu otců. Za jeden den musí Verunka a Sali prožít všechny způsoby a nálady lásky a "předčasně dospět k vášnivému dovršení a obětovat mu život."
Začátek mi připadal velmi nadějný, ale poté mi celá kniha zapadla do jakéhosi chumlu, v němž je takovýchto podobných příběhů celé mračno.
Je to už dlouho, co jsem ji četla, zůstal mi dojem unylého, posmutnělého, trochu básnivého příběhu. Zajímavější, živější byla první část dílka, jak spělo k závěru, vleklo se víc a víc.
Kniha přečtená za jediný večer, ale bohužel mě moc neoslovila. Sice tam ta tragická láska byla, ale do pravého "veronského" Romea a Julie to má hodně daleko...
Romeo a Julie na vsi není realistický text. Jde o příběh, v němž se důležité momenty hrdinům dějí kvůli nástrahám osudu – osud tomu tak chce, tudíž nemají šanci uniknout. Jejich vůle s tím má co do činění jen z malé části. Jak už to u romantiků bývá, jsou zde fascinující symbolické scény, které tuhle literární skutečnost potvrzují. Vyzdvihnout lze hlavně dvě scény. První je ta, kdy se Verunka a Sali v dětském věku oddávají pitvě panenky. Nejprve zaskočená Verunka projeví se svou antropomorfní hračkou soucit, ale záhy neodolá lákadlu disekce a tedy určitému překročení vnitřní hranice. Jestliže je pro mladé mediky iniciačním zasvěcením do sdíleného mysteria, do nějž ostatní neštudovaní lidé nemají právo vstupovat, právě pitva lidské mrtvoly, jak říká Stanislav Komárek, pak něco podobného v rámci dětské hry vyprazdňování otrub z končetin nebohé hračky zažijí i dětští hrdinové. Na konci samotnou hlavu symbolicky oživí vložením živé mouchy a zmasakrovaný zbytek pohřbí s neurčitou bázní, že tímto aktem byli vyhnání z ráje dětské nevinnosti. A pak je zde samozřejmě také významová rezonance s tím, že pohřbená panenka plná otrub s hlavou, v níž bzučí moucha, jako by připomínala poněkud nejapné a nesmyslné různice, které vzniknou mezi jejich do té doby spřátelenými rodinami. V čase dospívání se opět setkají, když se snaží na mostě přes řeku během začínající bouře od sebe odtrhnout rafající se otce. Láska mladých milenců tady celou dobu byla v latentním stavu a její iniciace byla jen otázkou času. Hrdinové jsou přes svoji odloučenost spjati právě od svých společně trávených dětských her, kdy se propojily ve vzájemně sdíleném rituálu. Citově rozjitřenou scénu, kdy se znesváření otcové oddávají fyzickému násilí, ozařuje blýskání (doslova, jelikož začíná bouřka). Stačí tedy jedno okamžité osvětlení jejich rdících se tváří, vzájemný pohled a latentní osud je zpečetěn. Osudovou situaci explicitně ukotvuje vynořivší se postava hráče na píšťalu, který má zohavený obličej, přičemž se ukáže, že by mělo jít o právoplatného majitele polnosti, o níž se mezi sedláky vede spor. V počátku nesmyslného sváru je tedy pošlapání cizího práva. Postava ne nepodobná Krysaři tak vyznívá jakožto někdo, kdo má v temné osudové síle nějak prsty, neboť si je dobře vědom, co se děje a považuje nastalou situaci ekonomického i mentálního pádu hlav obou rodin za adekvátní odplatu. Zbytek je pak už jen naplnění osudového předurčení ve stylu romantického písemnictví bez nějakých dalších zvratů či překvapení. To všechno navíc s čitelně moralizujícím podkresem.
Kniha obsahuje jakýsi takový Hrabalovský vtip. Krásným způsobem je líčeno prostředí a k tomu je doplněna vtipnými postřehy z prostředí maloměšťáků. Kniha je čtivá, krátká, citlivá, polechtá svým jemným vtipem. Doporučuji.
Štítky knihy
láska švýcarská literatura tragédie balady novely klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1968 |  Romeo a Julie na vsi |
| 1969 | Zelený Jindřich |
| 1980 | Romeo a Julie na vsi. Výbor novel |
| 1971 |  Kocour Sklíčko a Sova Pálenka |
| 1956 | Lidé seldwylští |
Jedna z mnoha dalších variací na Romea a Julii, která se nepovedla. A to je co říct, protože ani originál není zrovna zdařilý. Celá novela se táhne asi jako život na švýcarském venkově. Pořád dokola stejné dialogy, nulové tempo vyprávění a celková zkostnatělost hlavních figur dělá z Romea a Julii na vsi právem zapomenutou knihu.