Rošangol
Petra Procházková , Jaromír Štětina
„Adžamal“ (Petra Procházková) a „Svět podle Hobbese“ (Jaromír Štětina) jsou „reportáží“ z místa, které oba autoři poznávali bezprostředně několik měsíců. Jaký je současný Afghánistán? Jak se žije tamějším rodinám, dětem, ženám? Odpověď podávají autoři v příbězích dvou žen-matek. A jak říká vypravěč druhé z povídek: „Nikdo z nás evropských filosofů, politologů, sociologů či dokonce vládců není schopen ponížení chudobou pochopit, protože nám chybí zkušenost autopsie. Teprve když jsem se stal součástí oné bezradné masy, mohl jsem přestat odsuzovat matky, které nechávaly slabší děti přirozenému výběru smrti, aby měly víc jídla pro ostatní...“... celý text
Přidat komentář
Silné a autentické. Na knihu jsem čekala několik měsíců, než ji na druhé straně republiky Vsetínská knihovna prodávala v bazaru. Přišel mi spíš notýsek než kniha, avšak obsahem absolutně stačila. I tak málo stačí, aby se vryla pod kůži a i díky způsobu psaní, vás nechá dlouho o ni přemýšlet.
Přečteno bezprostředně po Friště a tak se neubráním srovnání.
Stejně "dobré" a uhrančivé, ale o mnoho syrovější a surovější.
Nejde vyloženě o pokračování, i když samozřejmě shoda jmen postav z obou knih může napovídat, že jde o tutéž osobu. Ale tematicky je zde zásadní posun.
Frišta nazírá afgánskou kulturu očima někoho, kdo je ochoten cizí zvyky alespoň částečně respektovat bez invazivního nutkání je a-priori zavrhnout, zničit a nahradit zvyky importovanými.
Rošangol je obžalobou civilizace, která dopustí něco takového, přestože má zdroje na to to nedopustit.
Frišta má více literární a edukační rozměr, Rošangol apelativně agitační.
Jsem ráda že jsem knihy četla v uvedeném pořadí a ne tak jak byly vydány, protože po Rošangol už bych se bála číst dál (Adžamal mě bude dlouho děsit).
Život dvou matek ze současného Afghánistánu. Petra Procházková i Jaromír Štětina je zaznamenali úžasně. Dávám pět hvězdiček, ale nemohu napsat, že to bylo skvělé čtení. Oba příběhy byly neuvěřitelné a šílené.
Je správné obětovat jedno dítě pro možnost přežití ostatních? Kde končí lidská důstojnost? … Nejvíc ze všeho bolí vědomí, že se jedná o skutečnost a ne fantazie zvráceného autora....
Jsem zatím v půlce knihy a nevím jestli ji dočtu. Asi mám až moc velkou představivost a empatii, takže příběh ve kterém matky postupně udělají ze svého syna mrzáka, na mě působil velice silně. Neodsuzuji je, ale číst to prostě nemůžu.
Jako každá ze tří knih od Petry Procházkové, které jsem četla (Frišta, Aluminiová královna, Rošangol) - na mne velmi zapůsobila. Čtivé!
Dva velmi silné příběhy. Člověku pak leccos dojde. Jak to, že to má tak málo přečtení?