• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 17 knih

Nové komentáře u knih Jaromír Štětina

S Matyldou po Indu

„Nazdar loupežníci, tuhle knížku jsem hltal víc než gyros ve dvě ráno. Osobní zkušenost s vodou, zimou ve spacáku a čajem na ohni se při čtení hodí. Tělem vám pak projedou nejenom emoce, ale i známé pocity a více vás to vtáhne do děje. Pokud vám tyhle zkušenosti chybí, doporučuji si pro ně jít před tím, než S Matyldou po Indu otevřete. Protože pak už se vám dost možná nebude chtít. Ale kdyby náhodou, tak nebojte. Třeba na Ohři vlny sedm metrů nemají. Každopádně tahle knížka vlastně ani není cestopis. No formálně ano, nicméně její přesah je značný. Kdo má rád sociologii, filozofii a přestřelky jak z Vinnetou, ten si přijde na své. Dávám plný počet i přes to, že vydání, které jsem sehnal, postrádá tak patnáct stránek. Za to některé jiné má dvakrát. Napište, klidně vám je prodám.“... celý text
— Gastrochemik

---

Rošangol

„Dva velmi silné příběhy. Člověku pak leccos dojde. Jak to, že to má tak málo přečtení?“
— evask

---

Studna pro Mandon

„mirka štětiny nejlepší kniha. nikdy potom se tomu už nepřiblížil - to ovšem neznamená, že by ostatní knihy byly špatné, naopak, to znamená, že tahle ještě vyniká.“... celý text
— LukasB.453

---

---

Rošangol

„Silné a autentické. Na knihu jsem čekala několik měsíců, než ji na druhé straně republiky Vsetínská knihovna prodávala v bazaru. Přišel mi spíš notýsek než kniha, avšak obsahem absolutně stačila. I tak málo stačí, aby se vryla pod kůži a i díky způsobu psaní, vás nechá dlouho o ni přemýšlet.“... celý text
— xbone

---

Století zázraků

„Štětina je lepší reportér než beletrista a občas se mi zdálo, že příběh napsal spíš proto, aby mohl odbíhat k dějinám, politice nebo duchu doby. Zvlášť u delších povídek (a pří rozmezí 5 až 55 stran délky je to značný rozdíl) jako by někdy proložil výklad příběhem tak, že oba texty rozstříhal na podobně dlouhé části a seřadil střídavě. Může to být působivá forma, když se texty vzájemně zrcadlí, ale tady spíš jen leží vedle sebe. Naopak čím kratší, tím přímočařejší a působivější, podle mě i lepší, texty jsou. Čechy navíc zaujme ne tak známé prostředí asijského Ruska a Dálného východu, jehož lyrické popisy stojí za to. Úvodní a závěrečná povídka tvoří rámec celé lidské historii, většina ostatních se týká válek, společenských krizí nebo živelních katastrof, v nichž se odehrávají malá dramata na pozadí velkých. Napříč časem a prostorem jsou si typově podobné, často ukazují nepotrestané zločiny a neskrývané násilí, ale alespoň nějaký záblesk vůle k životu, k pomstě, odvahy nebo vytrvalosti, když už ne naděje. Občasný sklon k melodramatu (ať už pochází od vypravěčů nebo od Štětiny) ladí s prostými hrdiny. Nejvíc mě zasáhly méně dramatické, spíš psychologické příběhy (Bláznův dům, Lovci jelenů, Abeceda - i když ta by zrovna snesla zkrácení) a nejkratší, úderné, ne tak umělecky zdobné texty: Blonďáček Kurt a Válka jako modus vivendi. Druhý z nich je snad to nejdrastičtější, co jsem viděla v oficiálně publikované produkci, má potenciál působit noční můry a citlivějším povahám důrazně doporučuji zvážit jeho čtení - není zbabělost nenahlížet do detailů všech krutostí světa, bránit se proti nim dá někdy i lépe, když člověk nemá pohled zatemněný jediným výjevem.“... celý text
— InaPražáková