Rosemary má děťátko
Ira Levin
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/253663/bmid_rosemary-ma-detatko-253663.jpg
4
1594
1594
Rosemary a její manžel Guy se nastěhují do vysněného apartmánu v New Yorku na slavné Park Avenue. Po nějakém čase Rosemary otěhotní a prožívá běžné radosti a starosti nastávající maminky. Její poklidný život začnou narušovat a zdánlivě bezvýznamné náhody. K tomu se přidají noční můry. Rosemary si začíná skládat děsivý obraz, jemuž se dlouho zdráhá uvěřit... Jsou to jenom výplody její choré mysli? Nebo se stala obětí pečlivě propracovaného plánu samotného Satana? A co se stane s jejím chlapečkem... celý text
Literatura světová Horory Romány
Vydáno: 2015 , XYZ (CZ)Originální název:
Rosemary's Baby, 1967
více info...
Přidat komentář
Výborně řemeslně zpracovaný horor. Nemusí téct krve po kolena, stačí malé náznaky a bojíte se i tak a možná i více. Někde jsem slyšel, že hrdinka je ukázkou duševní nemoci, snad schizofrenie, no nevím, já jsem to v tom neviděl. Ale knížka si určitě zaslouží titul "klasika" ve svém žánru.
Poslouchané jako audio kniha na ČR Dvojce. Opět velmi zdařilá dramatizace této světoznámé knihy. Moc se mi líbila, bylo to napínavé a těšila jsem se na každý další díl... Vzpomněla jsem si, jak mi v mládí maminka zakázala tuto knihu číst, asi se bála, co to se mnou udělá, když ještě nemám vlastní děti... Takže jsem byla velmi překvapená, že to zas takový "hororový příběh" nebyl, v dnešní době bych to nazvala tak trochu strašidelnější pohádkou pro dospělé. Zajímavý byl vývoj Rosemary, od celkem naivní holčičky po ženu, která prozře a za každou cenu brání své dítě...
Příjemný poslech a zajímavá kniha.
Vzhledem k tomu, že je to starší kniha, jsem se bála toho stylu psaní. Ale bylo to opravdu čtivé, a obzvlášť u konce jsem knihu nemohla odložit. Mě tyhle témata baví, takže pro mě to bylo opravdu super. Svým způsobem kniha patří do hororů, ale byl to spíš takový mrazivý příběh s hororovým nádechem. Atmosféra je rozhodně temná a skvěle vykreslená o tom žádná. Sice jsem tak nějak věděla k čemu se ke konci bude schylovat, ale i přesto jsem nevěděla jak to tedy vlastně všechno dopadne. Doporučuji a moc se těším na film.
Kniha o tom, co se vám všechno může stát, když budete mít štěstí a narazíte na nejbáječnější a nejstarostlivější sousedy. A když se k tomu přidá přítel, na kterého se můžete spolehnout, je to úžasná kombinace. Ale proč je v této skvělé lokalitě více sebevražd než je obvyklé, to už musíte zjistit sami.
Nápad, který funguje, dobře psychologicky rozložené, čtenáře kniha rozhodně vtáhne a příjemně ho mrazí, někdy až děsí (mě nejvíce děsil Rosemaryin přítel teda).
Nemůžu se dočkat na paničky.
Taková jednohubka. Ideální na pochmurné večery.
Jo a ještě P.S.: toto vydání z r. 1976 obsahuje i velmi zajímavý doslov od Radoslava Nenadála, skvělého překladatele i autora (především) povídek a novel. Najdeme v něm lehký politický nádech ve smyslu, jak se v Americe žije zle, k čemuž RN zřejmě donutila normalizační doba, ale také řadu jiných, pozoruhodnějších postřehů. Musím zdůraznit, že s tím, jak podle RN Rosemary vyznívá, vůbec nesouhlasím, ale jeho úhel pohledu každopádně poskytuje (další) námět k přemýšlení.
Kniha je doslova úchvatná i pro člověka jako já, který na horory coby žánr kašle. :) A přitom to v podstatě čistokrevný horor je! Četla jsem mnohokrát a pokaždé oceňuju, jak nenápadně dokáže autor do zprvu zdánlivě banálního příběhu vplétat náznaky, ke kterým se po dočtení nejspíš vrátíme. :) Vypadá to jednoduše, ale podle mých zkušeností to takhle účinně dokáže opravdu málokdo. Slavný film jsem neviděla, ale tu adaptaci Českého rozhlasu jsem poslouchala a souhlasím se svou předřečnicí :) že ta volba hudby i jiné zvukové efekty působily trochu divně; jinak to špatné nebylo, i když román byl z pochopitelných důvodů poněkud očesán.
Vynikající psychologicko-hororový román Iry Levina jsem tentokrát poslouchala na Rozhlasu Dvojce v rámci Strašidelného léta v podání Martina Pechláta. Jediné, co mi poslech rušilo, byly podle mého názoru nevhodné hudební vsuvky veselých hitů z 60. let - ty mi k příběhu vůbec neseděly. Příběh začíná rozhodnutím dvou mladých manželů najít si pěkný byt a začít svůj pohodový život. Postupně děj graduje, přes různé podivnosti, náhody, nehody až k překvapivému - nebo pro někoho možná očekávanému - konci. Této strašidelné story nechybí napětí a specifické momenty, které člověka udržují v touze vědět, jak to celé dopadne. Doporučila bych vynikající filmové zpracování Romana Polanského z roku 1968.
Posloucháno jako audiokniha, drželo mě to napjatého, ale konec až příliš satanistický.
Teda tyhle typy mysterioznich a psycho thrilleru mam rada. To rozuzleni jsem fakt necekala. Je to vyborne napsane. Drzi vas to napnuty jak ksandy do podledni stranky.
Poslouchala jsem jako rozhlasový seriál a užívala jsem si to. Rosemary je přesvědčená, že se jí plní sen, přehlíží podezřelé okolnosti. A když jí dojde pravda? Co může dělat? Je máma. Může jen milovat své děťátko a doufat.
Hmmm…a čtenář může tápat! Prostor pro vlastní interpretaci nekonečný! Bůh nebo Ďábel? Každý podle svého gusta!
Říká se, že jedno z deseti dětí má jiného tatínka než toho, který je zapsán na matrice. A jen maminky znají to tajemství.
V románu Iry Levina tatínek Guy všechno řídí a maminka Rosemary setrvává v blažené nevědomosti.
Podivné náhody se mění v temné síly, obtáčejí Rosemary jako jedovatí hadi a kalí zářivé očekávání radostné události. Žár plamenů, ledový přízrak, znamení obráceného kříže a přátelé, jejichž vlídné tváře se mění v příšernou grimasu smrti. Je to skutečné nebo jen těžký sen nemocné duše mladé dívky prožívající své první těhotenství?
Zvony se rozezní 6.6. v 6, za úsvitu, kdy skrze ženu přichází spasit svět mateřská láska!
Ani já nejsem příznivkyní hororů, vyjma ovšem takových, jakým je třeba Kingova Misery anebo právě doposlouchaná Rosemary od Iry Levina. Podotýkám, že film Romana Polanského jsem viděla a nijak mi to neubralo ze zážitku z knihy...
Nenápadný děj, podezřelé dění pozvolna se rozvíjející kolem manželů Rosemary a Guye, zlověstní sousedé a tragické osudy některých jejich přátel, zvláštní průběh těhotenství a konečně dítě...Horor z příběhu činí to tušení zla, které ve čtenáři narůstá, to skoro civilní napětí, které se pomalu šíří stránku za stránkou. Už skoro víte, jak to všechno dopadne a stejně se bojíte, aby nebylo ještě hůř...
Výborný Levinův horor a protože jsem nikdy nečetla pokračování Rosina příběhu, tentorkát si ho nenechám ujít. A doporučuji.
Tak jasně, že jsem znala jako film, takže když to minulý týden dal Rozhlas jako poslech na pokračování, tak jsem neváhala a šla jsem do toho. A bylo to tak napínavé (navzdory předchozí znalosti děje), že jsem nevydržela čekat na další pokračování v jiných dnech, přestala jsem to číst ušima a dočetla jsem rychleji jako e-knihu.
A jen taková perlička - trošku děsivá náhoda, fakt zjištěná až dnes, dodatečně: tahle knížka je mou 666. v Přečtených :-D
Knihu jsem poslouchala jako čtení na pokračování, načetl Martin Pechlát. Bylo to výborné jako samotná kniha.
Konstrukce toho příběhu je skvělá, ale samotný jazyk knihy graduje celý příběh až do konce. Doporučuji.
Nečtu moc strašidelné knihy, ale příběh Rosemary mě dostal. Pozvolné vyprávění, skvěle budovaná atmosféra, ten vzrůstající pocit, že něco není v pořádku. Prostě paráda.
Skvělé! Mám tento příběh od Ira Levina ve vydání v dvojkombinaci s dalším příběhem - Stepfordské paničky - a oba příběhy jsou dokonalé. Ovšem, měla bych-li porovnat s filmovým zpracováním, tak Rosemary je mnohem lepší než Paničky, které ve filmu působí podivně. Ale zpět ke knize - Levin je zjevně mistrem dramatu a hororu. Odrazuje vás rok vydání? Rozhodně nemusí!
Štítky knihy
New York vraždy zfilmováno satanismus thrillery USA (Spojené státy americké) 60. léta 20. století horory okultismus psychické problémyAutorovy další knížky
| 1976 |  Rosemary má děťátko |
| 2010 | Stepfordské paničky |
| 1997 |  Rosemary a její syn |
| 1994 | Ten báječný den |
| 1982 | Rosemary má děťátko / Stepfordské paničky |
Strašně pěkná věcička!
Rosemary je roztomilá takovým tím staromilským způsobem, typická americká ženuška z předměstí, respektive zde z krásného obřího bytu na Manhattanu. Místo aby normálně mluvila, tak pípá jako ptáček a potichu se chichotá. "Gáááji, to je ale kráááásný byteček, prosíííím, pojďme se sem nastěhovat, jsi tak krááásnýýý, ach Gáááji!"
Jenže Rosemary má taky hlavně problém sama se sebou, jelikož na ní zanevřela celá její katolická rodina jako na tu rozmachanou, co je opustila a prchla z venkova do ateistického města, evidentně si nese s sebou na hrbu něco i z klášterní školy, a to dohromady s manžílkem pořád v luftu moc nejde. Pak člověka začnou napadat různé kraviny.
Ono na Rosemary by se klidně dalo dívat jako na rozmazlenou, naivní a psychicky labilní holku, co jí z nudy hrábne. Avšak to by to nemohla být ona. Levin ji vykreslil takovým způsobem, že se vlastně není čemu divit a nelze jí nic zazlívat.
Oproti tomu kdo mi ultra vadil, byli starci z baráku. Jako zásadový asociál bych se pozvat všetečnými seniory na večeři nikdy nenechala. A vlastně bych ani nechodila s egoistickým hercem. A potichu bych nepípala.