Rosmersholm
Henrik Ibsen
Psychologické drama, kde autor na trojici hlavních postav nastínil nemožnost emancipace, tj. osvobození se od hluboko zakořeněné tradice předků. Na konci 19. století se střetnou názory moderní a emancipované, avšak současně i pokrytecké a sobecké Rebeky Westové s pohledy rektora Krolla, předsedy místní Konzervativní strany. V ohnisku těchto dvou zcela protikladných světonázorů, tj. volnomyšlenkářství a nihilismu v opozici vůči bigotnímu protestantismu, stojí majitel usedlosti Rosmersholm Jan Rosmer, jehož rod sice po staletí určoval chod celého kraje, avšak on sám se pod vlivem Rebeky vrací k ideálům, jež v něm vypěstoval jeho někdejší učitel Ulrik Brendel. Na pozadí těchto okolností rozehrává Rebeka svou hru se záměrem stát se paní Rosmersholmu.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1929 , Sfinx – Bohumil JandaOriginální název:
Rosmersholm
více info...
Přidat komentář
Ibsen patří k mým oblíbeným dramatikům. Jeho díla jsou tíživá, ale mají přesah. Z paměti se vám nevytratí a často se přistihnu, že se k některým jeho hrám v myšlenkách stále vracím. Rosmersholm ale taková hra není. Téma mi nesedlo. Celá emancipace a osvobození se od rodinných tradic hlavního hrdiny, změna celoživotního postoje a odhalení motivace manželčiny sebevraždy ... A konečné vyústění ... No, k této hře se vracet nebudu.
Mé první setkání s Ibsenem, a to formou rozhlasové hry na ČRo.
Téma je poměrně těžké - emancipace, osvobození se, vzpoura tradicím, autenticita, manipulace... které ale nemohou propuknout v plné síle a zůstávají ve stínu přízraku Bílého koně. Rozhlasová hra dokázala navodit tíživou atmosféru, kterou, předpokládám, má i literární předloha. Ne že by mi dílo vyloženě vyrazilo dech, dokázalo mě ale nalákat na další Ibsenovu tvorbu.
Autorovy další knížky
2013 | Domeček pro panenky (Nora) |
1949 | Peer Gynt |
2009 | Nepřítel lidu |
2011 | Divoká kachna |
2006 | Hry I |
Tím nejvíc zřetelným motivem, které Ibsen rozehrál, je jistě konflikt loajalit. Rosmer je dobrým synem svého rodu a nechce bourat rodinné tradice, jenže je také přemýšlivým autentickým tvorem, který chce žít po svém. Je dobrým občanem své obce, ale nedokáže přehlížet, že měšťácká mentalita jeho okolí je malorysá a umrtvující. Chce být dobrým manželem, ale zároveň se nechce vzdát svého vztahu k Rebece, a zřejmě se cítí odpovědný i za její spokojené přežívání v domě, který nese jeho jméno. To všechno vytváří napětí a zvyšuje tlak na všechny obyvatele usedlosti.
Na moji citlivou strunu ale zahrálo subtilnější téma mezilidské manipulace. Už Kant a před ním třeba Petr Lombardský zdůrazňovali, že člověk má svoji důstojnost, která je jeho nevyčíslitelnou hodnotou a je tedy zapovězeno s člověkem jednat jako s prostředkem. Četl jsem Ibsenovu hru jako varování před instrumentalizací lidské bytostí, jako připomínku, že když člověka bez jeho vědomí použijeme jako ingredienci do našich předpřipravených scénářů – byť by to nakrásně bylo s dobrým úmyslem a vidinou prospěchu pro všechny -, skončí to bolestí cizí i vlastní. Tragédie se odehrála předtím, než se nad Rosmerholmem zvedla opona a těžko si představit, že by k něčemu útěšnému Jan s Rebekou mířili za horizontem sledovaného děje. Na to sami do sebe osten provinění zatli příliš hluboko.