Země
Émile Zola
Naturalistický román odehrávající se na venkově v prostředí farmářů , napsaný roku 1887. Láska vesnického člověka k půdě je zde vykládana jako jedna z forem sexuality. Barvité líčení života vesničanů v jednom svazku s půdou, kterou tak zbožňují, i domácími zvířaty, jež jsou pro ně mnohdy cennějším statkem než lidé, vytváří se "Země", rozsáhlou fresku, epopej selství, podobně jako je "Germinal" epopejí horníka nebo "Zabiják" epopejí velkoměstkého proletáře.... celý text
Přidat komentář
Zola je nepřekonatelný mistr v popisech života obyčejných lidí, zla, ošklivostí, surovostí i krásy. Zjistila jsem, že mě baví přečíst si mezi současnou literaturou knížky ve starodávném jazyku, tohle je po Zolově Lidské bestii druhá knížka z trojice, zbývá Germinal, vše z druhého vydání. V pozdějších vydáních jsem kdysi přečetla hodně jeho knížek a tak mě nepřekvapil styl ani zaměření u této.
Při čtení knihy člověk až místy nemůže uvěřit tomu, že se takhle k sobě lidé dříve chovali. Rozhodně stojí za přečtení, minimálně jako výlet do dějin ne tak vzdálených.
Narazila jsem na knihu úplně náhodou, když jsem zrovna neměla co číst. Musím říct, že mě to zprvu nudilo... Ale nechtěla jsem to vzdát a pak najednou mě to vtáhlo tak hladce, že jsem knihu nechtěla odložit. Těšila jsem se na každou minutu, kdy se dozvím, jak budou pokračovat osudy sedláků a kam až je nechá autor zajít. A tak mi teď nezbývá než doplnit svou knihovnu o další díla, na která se moc těším.
Ti vesničané by pro půdu udělali cokoliv, až mi někdy projel mráz po zádech. Tohle dílo Zola pojal celkově ve velkém. Naturalistických prvků je tady i na něj hodně, což mě bavilo. Už méně jsem vítal velké množství postav, místy jsem se v nich ztrácel. Stran mi přišlo taky zbytečně moc, ty motivy se tam dost opakovaly (souložení, hádky, usmiřování, spory o majetek). Kniha se mě líbila, pobavil jsem se a trochu poznal venkovský život 19. století, ale něčeho bych přeci jen trochu ubral.
Deset let Jeana Macquarta ve vesnici Rognes. Francouzský venkov druhého císařství není idyla, rodinné zápasy o půdu, bídné mezilidské vztahy a nakonec i tři vraždy. A samozřejmě nezměrná láska sedláka k půdě.
K venkovským románům mě to nikdy zrovna netáhlo. Jenže pod tímto je podepsán Zola, jemuž bezmezně věřím. Očekávání byla veliká a možná zbytečně zkonstatuji, že naplněná po okraj.
Stejně jako je tento román po okraj naplněný čirým lidským zlem. Naprosto bez ostychu. Zola nám v podstatě nepředstavuje žádného kladného hrdinu. Píše o lidech tak, jak se na naturalistu sluší, tedy s veškerou špínou, duševní, fyzickou i tou dějovou.
Příběh této zemědělské vesničky se zaměřuje na několik výživných charakterů a jejich vývoj během několika let.
Vývoj samozřejmě k horšímu.
Bestialita nezná meze. Zisk a majetek je přednější než vztahy, než rodina, než cokoli. Nejdůležitější je země, plodná země, ostatní se může jít vysrat.
Lidé v tomto románu jsou prostí, sprostí a neustále šukají. Zola popustil uzdu jakékoli morálky. Tolik sprostých slov a perverzity bych v tak starém díle nečekal, ovšem tučně to podtrhává realitu tehdejšího venkova, prvoplánovost se nekoná.
A mě nezbývá než poděkovat za další strhující knihu, která ve mě zanechala nasranost na celé lidské pokolení.
Díky Émile.
Sérii Rougon-Macquartové sice nemám zdaleka přečtenou, ale v rámci toho, s čím jsem se setkal, se jedná o silný nadprůměr. Domnívám se, že toto dílo patří mezi ty Zolovy romány, které čtenáři neprávem opomíjí.
Za největší přednost této knihy považuji časté zvraty a s tím související obrovské napětí. Nepředvídatelnost děje a časté změny situace neustále udržují čtenářovu pozornost. Ať má čtenář předtuchy, jak dílo dopadne, nebo ne, ději zkrátka propadne, i kdyby nechtěl.
Zvláštností Země jsou časté vulgarismy a sexuální narážky, jejichž množství čtenáře zaskočí. Ani román Nana, kde se takovéto prvky přímo vybízí, dle mého názoru není natolik naturalistickým dílem.
Jedinou nevýhodu, kterou v Zemi vidím, je přílišné množství postav, které nemá obdoby ani v rámci tvorby takového autora, jakým byl Émile Zola.
Celkově dílo hodnotím pěti hvězdičkami a obávám se, že nic lepšího už od Zoly asi ani nemohu přečíst...
Miluju stará vydání knih. Tohle z roku 1898 jsem si zamiloval od prvního slova. Román, v němž nás Zola drapne za ruku a provede francouzským venkovem. Aniž by cokoliv zakrýval a tím pádem nejednou šokujícím (s ohledem na to, kdy byl román napsán a kdy u nás vydán) stylem. Čistý realismu se vším všudy. Žádné krajky ani obcházení. Jendím slovem nádhera. Jak slovem, tak dějem, tak přístupem.
Bravurně vystínované postavy.Kus půdy byla pro Franc. sedláky v 19 stol.jako druhé dítě či milenka.Pro kus půdy neváhali vraždit.Další mistrné dílo.Už teď se těším na Germinal.
V životě bych si nepomyslela, že mě někdy tak strhne román z venkovského prostředí. Jenže mi mělo být jasné, že kdy se na takový úkol vrhne pan Zola, není možné, aby to dopadlo špatně. Vysvětlete mi někdo, jak to ten člověk dělal. Jeho popisy, ať už se jedná o pole, louky, vesnická stavení i jednotlivé obyvatele, jsou prostě neuvěřitelné. Mám pocit, že tu knihu nečtu, ale žiju. Přestože nemám prakticky žádný vztah k půdě, po několika stranách jsem si dokázala představit tu vášeň tehdejších lidí, kteří za matku ploditelku pokládali život, rvali se o každý její kousíček a chamtivě si střežili svá políčka a vinice, přičemž jako dravci sledovali, kde by urvali další kus půdy.
Půda je jediná opravdová sedlákova láska, jeho život i smrt. A to vše autor dokázal ve své knize dopodrobna popsat. Jako vždy geniální dílo.
Román z prostředí francouzského venkova, ve kterém je bravurně popsaný charakter venkovského člověka tehdejší doby. Je srostlý s půdou a je ochoten se za svá pole rvát i zabíjet. Stárnoucí rodiče, kteří za života rozdali majetek dětem, se postupně stávají jen koulí na noze a jejich bytí obtěžuje. Zolu považuji za jednoho z nejgeniálnějších spisovatelů a každá jeho kniha mě absolutně vtáhne do děje a nelze se odrhnout.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zabiják |
| 1965 |  Nana |
| 2004 | Člověk bestie |
| 1923 | Břicho Paříže |
| 1969 | U štěstí dam |
Když mám chuť na dobré a kvalitní čtivo, sáhnu po Zolově naturilistické kuchyni plné vášní, lidského snažení a pachtění se za bohatstvím, lidské špíny a bídy a to vše okořeněné propracovanou psychologií a prošpikováno haldou zajímavých charakterů. Je až neuvěřitelné, jak dobře umí vystihnout prostředí francouzského venkova, podlost a touhu sedláků po svém kousku země, jdoucím pro hrst půdy přes mrtvoly. Na téměř 600 stranách nenajdete jediné hluché místo, příběh je velmi čtivý a plný nečekaných zákrutů. Při úmrtí jedné z postav mi bylo až fyzicky nevolno, jak dokáží být lidé krutí. Román na svou dobu musel vyvolat řádný poprask, vulgární chování, zvířezí sexualita, hnilobná hamižnost a pověrčivost vesničanů, to vše Zola mistrovsky zachytil.