Rozhoupaný dech
Herta Müller
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46617/bmid_rozhoupany-dech-Dbd-46617.jpg
4
102
102
Sedmnáctiletý Leo Auberg touží po úniku z každodenní nudy, chce zažít něco nového a vzrušujícího. Ale především si přeje zmizet z provinčního městečka, kde musí skrývat své pravé já. Z jeho přání se zanedlouho stane noční můra. „Byly tři hodiny v noci 15. ledna 1945, když mě hlídka odváděla. Přituhovalo, bylo -15 °C.“ Tak začíná mladý muž svůj příběh o deportaci do ruského pracovního lágru a pětiletém odloučení od rodiny, o životě v nelidských podmínkách, o všudypřítomné smrti, mučivém hladu a mrazu. V románu Rozhoupaný dech, za který získala v roce 2009 Nobelovu cenu za literaturu, Müllerová líčí osud německého obyvatelstva v rumunském Sedmihradsku, které bylo na Stalinův rozkaz odsunuto v dobytčích vagonech do ukrajinských pracovních lágrů, aby otrockou prací splatilo válečný dluh.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Mladá frontaOriginální název:
Atemschaukel, 2009
více info...
Přidat komentář
Zvláštní kniha. Velmi nevšedním jazykem popisuje tvrdý život ruském pracovním lágru. V podstatě nemá dějovou linku, což ale neznamená, že se tam nic neděje. Některá slovní spojení zůstanou znít v hlavě asi napořád - "lebeda lesklá bonzatá". Každá událost, věc, téma je doslova rozebráno na atomy a na něj se vrší další volně navazující myšlenky, vzpomínky... A občas končí úplně jinde, mimo realitu, podobně logicky jako sny.
Malá ukázka z kapitoly O dlouhých chvílích:
"Existuje dlouhá chvíle slunce, kdy dřevo vysychá a země je tenčí než rozum v hlavě, kdy hlídací psi klimbají, místo aby štěkali. A dřív než tráva úplně vyprahne, obloha se zatáhne, pak je dlouhá chvíle na spodním konci dešťových provazů, až dřevo nabobtná a boty se lepí do bahna a šaty se přilepí na kůži. Léto usouží listí, podzim barvy, zima nás.
Existuje dlouhá chvíle čerstvě napadaného sněhu smíseného s uhelným prachem a starého sněhu smíseného s uhelným prachem, dlouhá chvíle starého sněhu s bramborovými slupkami a čerstvě napadaného sněhu bez bramborových slupek. Dlouhá chvíle sněhu s cementovými vráskami a dehtovými skvrnami, zamoučená vlna na hlídacích psach a jejich plechově hluboký nebo sopránově vysoký štěkot. Existuje dlouhá chvíle kapajícího potrubí, rampouchů jako skelné ředkve a dlouhá chvíle plyšového sněhu na schodech do sklepení. Existují i zledovatělé nitky a jejich motanice jako chumel vlasů na šamotu u koksoven. Existuje i dlouhá chvíle lepivého sněhu, posedlého člověkem, sněhu, který zasklí oči a spálí tváře."
Nobelova cena je pro tuto knihu zaslouženou, opravdu vystihla moje očekávání, které jsem já potřeboval načerpat k mé další umělecké práci.
Krásná báseň v próze. Nobelovka určitě zasloužená. Hodně zajímavý je taky doslov překladatelky Radky Denemarkové. Doporučuju dočíst do poslední stránky....
Další kniha na velmi kontroverzní téma – osudy Němců po druhé světové válce. Ožehavost tématu vychází z toho, že je velmi těžké porovnávat odsuny a odvlékání Němců po válce s hromadnou likvidací lidí v koncentračních táborech. Herta Mülerová to nedělá a nezpochybňuje hrůzy, které se za války děly. Soustřeďuje se pouze na jednotlivce, kteří byli odvlečeni do Sovětského Svazu, aby vykonávali otrockou práci. V knize nepolemizuje o spravedlnosti nebo nespravedlnosti, je to prosté vyprávění člověka, na kterém nechal hlad, zima, bití a dřina nesmazatelnou stopu.
Stavbou a celkovým vyzněním připomíná knihu Imre Kertésze Člověk bez osudu, která byla poctěna Nobelovou cenou o sedm let dříve. Děj je nejprve monotónní, místy až nudný. Monotónnost vyprávění je podobná jednotvárnému plynutí dní v koncentračním nebo pracovním táboře. Teprve poté, co se hrdinové románů vrátí domů, začne být děj nesmírně emotivní a čtenář pochopí celou tíhu osudu, který na postavy dolehl a jako prokletí na nich bude ležet po celý zbytek života.
Nechal jsem se zlákat oceněným románem mně dosud neznámé autorky. Dobře jsem udělal. Neobvyklý metaforický jazyk popisující život v ruském pracovním táboře stojí za to!
Díky Radce Denemarkové, jejíž překlad není pouhým překladem, ale nečím navíc, co nám umožňuje věřit, že tento nádherný lyrický text obsahuje stejnou křehkost a sílu jako německy psaný originál.
Kniha je koncipována do spousty menších kapitol, zaměřených na konkrétní aspekty života v táboře a kapitolky samy jako by byly všechny protkány tenoučkou nitkou, která nás neustále upomíná na to, co život v táboře obnáší - neustále každou minutu a loudá se za každou myšlenkou - hlad.
Avšak žít v táboře znamená i všechno to, co znamená nežít doma.
Štítky knihy
gulagy německá literatura pracovní tábory Transylvánie (Sedmihradsko) Magnesia Litera středoevropská literaturaAutorovy další knížky
| 2010 |  Rozhoupaný dech |
| 2014 | Nížiny |
| 2010 | Cestovní pas |
| 2011 | Srdce bestie |
| 2019 | Liška lovec |
Geniální, nádherné, dokonalé. Takhle krásnou knihu jsem nečetla už hodně dlouho. Není to typická válečná literatura, a právě proto je tak oslovující až volnomyšlenkářská. Od knihy jsem nemohla odtrhnout oči, stála jsem s Leem mezi lágrovými zdmi a prožívala jeho pády a naděje. A mohu říci, že věta, že opuštěním lágru lágr nekončí, mi zůstane v paměti ještě hódně dlouho.