Rozhoupaný dech
Herta Müller
Sedmnáctiletý Leo Auberg touží po úniku z každodenní nudy, chce zažít něco nového a vzrušujícího. Ale především si přeje zmizet z provinčního městečka, kde musí skrývat své pravé já. Z jeho přání se zanedlouho stane noční můra. „Byly tři hodiny v noci 15. ledna 1945, když mě hlídka odváděla. Přituhovalo, bylo -15 °C.“ Tak začíná mladý muž svůj příběh o deportaci do ruského pracovního lágru a pětiletém odloučení od rodiny, o životě v nelidských podmínkách, o všudypřítomné smrti, mučivém hladu a mrazu. V románu Rozhoupaný dech, za který získala v roce 2009 Nobelovu cenu za literaturu, Müllerová líčí osud německého obyvatelstva v rumunském Sedmihradsku, které bylo na Stalinův rozkaz odsunuto v dobytčích vagonech do ukrajinských pracovních lágrů, aby otrockou prací splatilo válečný dluh.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Mladá frontaOriginální název:
Atemschaukel, 2009
více info...
Přidat komentář
Svíravá a esenciální kniha, nejspíš jediný "krásný" román z lágru. Románový bratr Paula Celana.
Osudy sedmihradskych Němců. Napsáno na motivy skutečného příběhu Oskara Pastiora, který bohužel náhle a předčasně zemřel a spolupráci na této knize nestihl dokončit.
Lyrické s poetické a současně drastické. Nobelova cena za literaturu 2009.
(2010)
Skvěle napsané, ale obsahově mě to nevtáhlo tak, jak bych očekávala. Každopádně za přečtení stojí
Tak dočteno. Mám taky trochu rozhoupaný dech. Popsat bestialitu gulagu, vlastne zajateckého tábora, takovou nádhernou básní...takovými obrazy a přitom tak surově pravdivě...to nesvede žádný pisálek, ale Literát každým coulem s obrovským srdcem a empatií. Velice zvláštní a silné dílo. Deset hvězdiček.
recenze mne naladily k velkému očekávání. To se nenaplnilo - ale to nemusí být problém díla nebo autora, ale můj. Nebo možná problém toho, co očekávám od nositelů Nobelovy ceny...a zhusta bývám zklamaný. Zajímavé obraty, ale nic, co by bylo zvlášť překvapivé.
Zásadní kniha autorky, která přesvědčila porotu Nobelovy ceny, aby tuto cenu (překvapivě) udělila právě jí. Kniha z okruhu tzv. lágrové literatury; silné, působivé čtení, ale také docela náročné. Nečekejte zajímavý děj, převahu tu má lyrika, mnohé pasáže jsou spíše básní v próze. Ústřední roli tu hraje hlad a osamělost, ale mne asi nejvíce zaujalo to, co se objevuje až v závěru - hlavní hrdina sice po celou dobu touží po svobodě, ale když se naplnění svého snu dočká, neví, co si se svou svobodou počít, jak žít. A to je platné téma nejen v prostoru trestaneckého tábora, ale kdekoli je svoboda člověka nepřiměřeně omezována.
Knížka na vážné téma, ale hrozně zajímavá. Mám ráda knihy z války, protože si vždycky uvědomím v jak jednoduché době teď žijeme a jak dobře se máme. Navíc o této části poválečných dějin jsem neměla tušení. Autorčin styl je spíš lyrický, krátké kapitoly nepopisují jen těžký život v lágru a každodenní boj s hladem a zimou nebo dozorci, ale i vnitřní život hrdinů, jejich myšlenky, sny, přání, a to velice jemným a zvláštním jazykem.
... knihu jsem měla v seznamu, co chci číst. Něčím mě tehdy musela zaujmout, ale už začátku nic moc. Asi to není kniha pro mě.
Řekla bych, že spoustu zklamaných komentářů níže by se dalo vysvětlit tím, o čem píše Petr Fischer v doslovu této knihy: "Místo populární a zábavné cesty vyprávění volí Herta Müllerová složitější cestu psaní. Zve čtenáře do prostoru, v němž dílo teprve musí vzniknout a není dodáváno v podobě hotového produktu okamžité konzumace."
Popravdě to trefnějšími slovy zřejmě ani nelze popsat. Opravdu nelze očekávat, že dostaneme naservírováno srdceryvné a útrpné vyprávění, které se na 296 stranách zhltneza jeden večer. Tato kniha se "nečte sama" - vyžaduje aktivní přístup. Prolínání reality s myšlenkovým světem hlavního hrdiny je třeba vybalancovat, občas jednoduše nevíte, na čem jste. Nenechte se tím odradit. Naopak jsem měla pocit, že člověk se takto dostane mnohem blíže duševnímu prožívání hlavního hrdiny. Prožíváte společně s ním odcizení a poznamenání životem lágru, dostanete se k němu/do něho tak nějak mnohem blíže. Překlad Radky Denemarkové precizní, hra se slovy úchvatná, jako vždy :)
Müllerová je dobrá spisovatelka, opravdu dobrá, ale to že dostala Nobelovku ještě automaticky neznamená, že je nějak výjimečná a jedinečná. Hned zkraje proto musím konstatovat, že jsem dost přeskakoval a že i přes krátké kapitoly jsem měl problémy se začíst. Celou dobu jsem si říkal: čím to, že se mi to nelíbí? čím to, že se mi to nezadírá pod kůži? vždyť je to tak syrové a autentické, a ten jazyk... Výpověď je to silná, to ano, i překlad je asi kvalitní. Tak co se děje? - Popsal bych to asi následovně: Je to jako když Vám někdo nabídne výběrovou kávu, která byla ale dlouho otevřená a tak ztratila ten správnej šmrnc; nebo jako když Vám někdo fajnovou arabiku z Kuby naředí tak vodou, že to chutná jak vymáchaný ponožky; nebo jako když - myslím, že je čas skončit. Tři a půl hvězdy.
Za prvé knihu jsem vzdala skoro na konci nějakých sto stran. Už jsem nemohla dál pokračovat, protože kniha byla o ničem ze začátku to bylo skvělé pak tam autorka dávala kapitoly třeba o cementu o uhlí o písku atd... Prostě kapitoly na pět stran o cementu jak by důležitý, že je šedý lepí se na prsty apod... A já čekala příběh o pracovním táboru a ono nic achjo a mohlo to být tak skvělé. Ani recenzi na blog psát nebudu. Pro mě OHROMNÉ ZKLAMÁNÍ!!! :(
Jako v knize Nížiny, tak i tady mě dostalo umění spisovatelky zhmotnit pocity a atmosféru tentokrát v ruském gulagu. Pozoruhodná četba.
Vynikající hra se slovy, velice zajímavě pojatý způsob vyprávění, Radka Denemarková jako překladatelka nejlepší možnou volbou. Příběh sedmnáctiletého chlapce Lea, který je na sklonku 2. světové války deportován do sovětského lágru na nucené práce, aby jako ostatní odsunutí Němci vyrovnal dluh za Hitlerovy zločiny. Kniha, kde nejde ani tak o příběh, ale o vnitřní svět hlavního hrdiny. Detailní popisy každodenního života v táboře se prolínají se vzpomínkami na domov, celou knihou se táhne všudypřítomný hlad...
Problematika pracovních táborů mě zajímá, tak jsem po knize sáhla s poměrně velkým nadšením. To ale bohužel brzo vyprchalo a já knihu nakonec dočetla s dost velkým sebezapřením. Poetika slov někdy takřka bez emocí mi nepřipadala v tomto případě nejvhodnější. Kniha je napsána spíše formou minipovídek - tzv. hrdinových postřehů na svět gulagu. Jako nejpůsobivější hodnotím všudypřítomného anděla hladu a potom pasáž o "náhradním bratrovi", ke ke kterému hrdina pociťuje obrovskou nenávist, pro mě ne moc pochopitelnou. Paradoxně se mi nejvíce líbily pasáže před a po gulagu. Celkově mi hodnocení na Databázi připadá nadhodnocené, ale je to samozřejmě můj subjektivní pocit...
Nobelova cena je věc ošidná a to nejenom ta za mír. Ani nobelovka za literaturu totiž není osvobozená od celosvětových „společenských objednávek“. Čtenář je tedy ostražitý, recenzenti už dopředu skeptičtí. Jen knihkupci mají radost z bezplatného marketingu. U oceněného románu Herty Müllerové z prostředí lágru na sklonku 2. světové války je však i další důvod k opatrnosti, neboť jsou téměř povinnou jízdou každého zainteresovaného autora.
Pro teprve sedmnáctiletého Lea Auberga, hlavní postavu, je deportace do sovětského lágru částečně vysvobozením, neboť doma se svým homosexuálním zaměřením riskuje problémy a chce tedy absurdně „vyklouznout z náprstku velkoměsta“. Jeho start do života dospělých je však plný šílených okolností. Po nekonečné cestě v dobytčáku se ocitá spolu s ostatními v kolonii utrpení, bezvýznamnosti a především hladu. Leo přestává být velmi rychle hlavní postavou, kterou se stává právě onen hlad, neboť „anděl hladu nikdy nechybí, vstoupil do mozku“ a i přesto, že odejde, vrací se ještě silnější. Obyvatelé tábora postupem času rezignují, pohybují se pouze setrvačností. Jednotlivé věci získávají jména, i ta nejmenší výhoda nebo ukradený kousek chleba se stává Událostí! Dech každého je doopravdy rozhoupaný, ještě stále však znamená záchvěvy života, který může každým okamžikem vyhasnout a skončit pochovaný kdesi v ruské stepi.
Lágrová litertura v podání Müllerové je jiná, daleko od klišé jiných táborových deníků. Střídání krátkých a delších kapitol představuje rozhoupaný dech, který je však nakonec dost silný, aby Leo přežil a vrátil se domů. Slovní spojení lágrový lyrismus zní jako protiklad, ale tento román dokazuje, že je to možné.
Müllerové slovní obrazy jsou však místy až příliš košaté a nesrozumitelné..
Neobyčejně zajímavé téma, vlastně jsem o tom ani nevěděla, že takto byli Němci z Rumunska po válce hromadně deportováni do sovětských pracovních táborů a tam léta mučeni hladem a zneužíváni pro ty nejtěžší práce…
Psáno zvláštním básnickým jazykem a pomalým, košatým způsobem, přičemž popis věcí a pocitů má přednost před dějem. Zprvu se mi to líbilo (viz např. kapitola o životě v lágru prodchnutého cementem), ale později se mi zdálo, že možná působivá hra se slovy se stále opakuje a zastírá vlastní příběh; měla jsem pocit, že postavy knížky vnímám jen přes jakési tlusté sklo, které mi brání příběh skutečně procítit.
Precizně napsané, ale jaksi odtažité – působilo to na mě jako řemeslně dokonalý, na dotek však chladný palác z ledu. Může to být dáno tématem a prostředím, zajisté, nicméně mi nevyhovoval ani (místy až uměle přikrášlovaný) jazyk aneb za každou cenu metafora...
Dokonalé, jako všechny autorčiny knihy, které jsem měla možnost přečíst. Jazyk, který používá je tak zvláštní a pohlcující. Vtahuje do příběhu a nedovolí myslet na nic jiného. Celé to táborové přežívání, posedlost hladem a těžká práce nevyzněly nakonec tak strašně, jako osamělost po Leově návratu domů. Najednou je cizí mezi vlastní rodinou, to, čím prošel ho změnilo navždy a přivlastnilo si ho...
Moje citové a životní rozpoložení se vůbec nesešlo se stylem, jakým je knížka napsaná. Jako matka na mateřské holt asi potřebuji momentálně něco jednoduššího, konkrétnějšího a akčnějšího, abych si četbou odpočinula od denních povinností a ne takovéhle umělecké dílko plné symboliky a metafor, kde je děje pomálu.
Štítky knihy
gulagy německá literatura pracovní tábory Transylvánie (Sedmihradsko) Magnesia Litera středoevropská literaturaAutorovy další knížky
2010 | Rozhoupaný dech |
2014 | Nížiny |
2010 | Cestovní pas |
2011 | Srdce bestie |
2019 | Liška lovec |
Lea mi bylo hrozne lito. Napsano citlive a poetickym jazykem. Pani Denemarkova jako prekladatelka byla skvela volba.