Rozložíš paměť
Marek Torčík
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538384/bmid_rozlozis-pamet-6643e7b2d9a35.png
4
401
401
Ve 3.37 probudí hrdinu románu telefon a noční hovor s matkou rozčeří hladinu vzpomínek. Vrací ho do období dospívání v moravském Přerově, k zážitkům queer chlapce vyrůstajícího v konzervativním průmyslovém městě, navíc v rodině, kde není peněz nazbyt. Vynořuje se prostředí, které trestá odlišnost. Hrdina doslova rozkládá svou paměť, jako když si prohlížíme staré fotografie a hledáme drobné detaily, které mnohdy prozrazují víc než to, co je zjevné na první pohled. Vypráví o matce, otci a dědečkovi, o šikaně, alkoholismu nebo o vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací. Rozebírá na jednotlivé součástky nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé rodiny. Křehký debut je unikátním pokusem vnést do českého kontextu témata světové literatury. Také svým stylem by se snadno mohl řadit vedle tvorby autorů, jako jsou Ocean Vuong nebo Édouard Louis.... celý text
Přidat komentář
Neuchvátil mě styl (druhá osoba se mi motala dohromady s ostatními postavami) a ani vlastně obsah -matka, která dává přednost otci alkoholikovi a násilníkovi před vlastním synem mi byla hodně proti srsti. Co mi přijde alarmující, je nenávist a násilí už na základních školách, tohle za mě (kolem revoluce) ještě nebylo. Smutné.
*Kdyby nám ti volové dali pokoj, ani bys nevěděl, že je na tobě něco špatně.*
EDIT
Po přečtení knížek Édouarda Louise vidím velkou inspiraci tímto francouzským autorem, tomu nemůže MT zdaleka konkurovat, za mě jen naskočil na vlnu a veze se :-(
Part 1
Vůbec z toho nejsem tak nadšená jako ostatní, mě to nebavilo, dočetla jsem na sílu, styl je pro mě více než zvláštní zvláštní. I přes mé hodnocení jsem přesvědčena, že tato knížka letos dostane nějakou cenu :-(
U této knihy jsem se těžko rozhodovala mezi 3* a 4*. Myslím, že pro mě kniha hodně ztratila vyprávěním ve druhé osobě jednotného čísla. Možná to má více vtáhnout do děje, na mě to bohužel působilo přesně opačně. Hlavní hrdina se tím stával vzdáleným a já jsem se občas ztrácela v tom, kdo a o kom mluví. Pro některé situace použití druhé osoby byla vyloženě neřešitelná hádanka, autor si pak různě pomáhal první osobou a o to víc mě to při čtení rušilo. Také časové skoky ve vzpomínkách jsou občas poměrně nepřehledné. Na druhou stranu oceňuji odvahu, se kterou autor tento příběh napsal, bez přikrášlování a bez potřeby stavět hlavního hrdinu jako jediného dokonalého proti zlému světu. Jde o knihu, která rozhodně stojí za přečtení a za zamyšlení nad tím, jak komunikujme s dětmi, co jim stavíme před oči jako ideál, a taky jak je učíme respektovat rozdíly mezi lidmi.
Nerozumím komentářům pode mnou. Jakože dvakrát a dost? Jasně, Louis je přímočařejší, Vuong má básnický jazyk. Ale Torčík píše zase jinak. Sama jsem si to nazvala portrétem paměti. V anotaci se píše o prohlížení starých fotografií a tak přesně mi to přišlo. Autor před čtenáře skládá vzpomínky (někdy možná trochu nesouvisle), aby tak zjistil, že jsou zkreslené a "každá událost se děje přinejmenším dvakrát. Jednou pro tebe, podruhé pro tvé okolí." Moc silné...
Znám to město, znám ta místa, znám tu fabriku, znám tu školu, znám Torčíkovu generaci z Přerova a jak to tam vypadalo. Příběh o šikaně, alkoholu, smutném dětství, nefunkčních dospělých. I přes to všechno se mě Rozložíš paměť až tak nedotklo. Pro sebe jsem si můj stav nazvala jako 'přesycena kňourem'.
Souhlasím, velice souhlasím s poslední větou komentare pode mnou , možná se to nezdá ale všechny ty hlasy a důležitá slova se v té mase začínají ztrácet a často se cupují navzájem že z mnohých nezbývá víc než nějaký ten útržek a smítko. Osobně mi v knize příliš nesedl styl, zdál se mi příliš umělý, příliš mimo rámec sdělení a to jsem to ani s uvedenými autory nesrovnávala a byla jsem v zasadě ráda že je maličko jiné než E.Louis ,,,
Český příspěvek do nyní tolik oblíbeného žánru autofikce. Porovnání s Edouardem Louisem nebo Oceanem Vuongem, které nakladatel nezastírá, se přímo nabízí. Ve všech případech jde o mladého homosexuála pocházejícího z chudé a dysfunkčí dělnické rodiny z konzervativního maloměsta, který píše o svém dospívání, šikaně a přijetí své sexuální identity. Torčík ovšem z této silné konkurence vychází jako nejslabší. Louis byl originální ve své údernosti, nesmlouvavosti a politické kritice. Vuong zakomponoval otázku rasy a zejména vytvořil umělecké dílo svým básnickým jazykem. Torčík má navíc jen českou lokaci. Na některých místech se dokonce zdá, že od svých předchůdců opisuje. Nevím, co z toho, o čem píše, je pravda (jak už to v autofikci bývá), ale místy se to zdá přitažené za uši. Hlavně v popisu sadistické šikany, které učitelé v podstatě tleskají. V Přerově jsem nebyl, tak nevím, ale že by to tam v roce 2007 vypadalo takto se mi nechce věřit. Jak sám autor píše: "...zalžeš, některé detaily si necháš pro sebe, jiné zase přikrášlíš, dokud jí nezbude nic jiného než ti uvěřit". A o kus dále: "Pro efekt sis přivlastnil a zveličil věci, které se staly Mariánovi, ukradl jsi jeho příběh..." a tak to přesně vyznívá i obecně. Ale jinak je kniha dostatečně intersekční a snaží se zapracovat všechny relevantní sociologické aspekty, ale možná už je těchto příběhů na trhu příliš...
Myslim, ze nakladatelstvi udelalo jednu zasadni chybu a to sice srovnani s Louisem. Oba autori maji naprosto odlisny styl psani a celkoveho vyjadrovani. Zatimco Ed vas zasype primocarosti a otevrenosti, Torcik to bere obklikou a mne to uprimne unavovalo a nebavilo. K prvnim strankam jsem se musel doslova premlouvat.
Obálka knihy je skvělá, viděla jsem samou chválu na IG, tak jsem si ji jako správný knihomol hned koupila... Bohužel jsem byla trošinku zklamaná a chvilkama jsem se musela nutit do čtení. Možná to bylo tím, že mi úplně nevyhovovala forma + občas bylo přeskakování z osob/událostí tak intenzivní, že jsem se nestíhala orientovat. Navíc takových temných příběhů jsem možná už od našich autorů trošku přesycená...
Bomba!
Rozhodně bych neřekl, že se jedná o autorův debut. :)
Asi tři týdny jsem té knize odolával, ale všude na mě koukala, až jsem si řekl: "oukej, já si tě koupím, přečtu... A běda jestli nebudeš stát za to!"
A vida... začetl jsem se hned ze startu, i když jsem měl ze začátku trochu zmatek v těch dvou dějových linkách, které ale do sebe stejně nakonec hezky zapadaly. Hezky popsané, dokonalý jazyk, krásně to plynulo.... no až mi to rozložilo "paměť"... :)
5 z 5
Tohle mě dostalo už jen formou, kterou autor vypráví. Mám rád roztříštěné vyprávění a druhá osoba pro mě fungovala jako zrcadlo, díky které autor dokázal vtáhnout do textu i další lidi. Přišlo mi, že ty věci prožívám a cítím já. Skvělé je, že příběh vypravěčovy matky není vedlejší, ty dvě linky jsou na sobě navzájem závislé. Líbí se mi představa, že všichni, i ti, kteří nám ubližují, jsou svým způsobem oběti systému. A ten jazyk!
Jen mě děsně irituje přirovnání k Vuongovi a Louisovi na obálce. Jediné, co mají zmiňovaní autoři společné, je nějaká základní příběhová linka. Ale přece k ní každý přistupuje jinak, po svém, každého autora zajímá něco jiného... Tahle kniha je přece především o paměti a o neschopnosti zapomenout.
3,5 hvězdičky
Nádherně popsané vjemy každodenní reality, neprvoplánové reflexe veskrze tíživých prostorů vnitřních i vnějších. Tolik jsem si přála knize více propadnout, nechat se strhnout tím obrazotvorným textem jako rozvodněnou Bečvou. Navzdory tomu, že témata, která toto knižní dílo otevírá, považuji za důležitá, a navzdory tomu, že na mnoha místech jsem oceňovala poetickou dimenzi knihy, můj celkový čtenářský zážitek byl spíše průměrný. Možná už jsem podobnými příběhy přesycena, už během dospívání jsem hltala knihy o dysfunkčních rodinách, šikaně apod., v nedávné době jsem četla i knihu Jak se stát jiným Édouarda Louise, která mě v obsahové rovině oslovila o něco více. Pokud ale Marek Torčík v budoucnu vydá další prozaický počin, je dost pravděpodobné, že se ocitne v poli mého zájmu.
Těžká, krutá kniha, psaná poetickým jazykem. Ale asi pro mě tento styl není úplně vhodný, potřebuji knihy, které mě nutí číst dál a dál, a tahle mezi ně nepatřila, což je samozřejmě můj problém.
Debutový autofikční román spisovatele a publicisty Marka Torčíka několika dlouhými kroky překračuje hranici současné české literární scény a zároveň ji díky otevírání témat, která se dosud objevovala především ve světové literatuře, posouvá dál. Z jeho mysli se postupně vynořují obrazy z dětství, jako kdybychom si prohlíželi staré fotografie: život s matkou, která na vše zůstala sama, nepřítomný otec, první láska a vyrovnávání se se svou sexuální orientací, škola, jíž prorůstá šikana, nebo alkoholismu podléhající děda. Z jedné vzpomínky proudem vědomí vyrůstají další, větví se a proplétají, hrdina skrze ně ve druhé osobě promlouvá sám k sobě a odkrývá nejen rodinnou historii, ale i syrový odraz společnosti. Podobně třeba jako pro Édouarda Louise nebo Oceana Vuonga je pro něj osobní politické – na silných příbězích lidí pracující třídy angažovaně reflektuje homofobii, rasismus, násilí, politické nálady začátku nultých i posledních let, ale výborně vykresluje i nezlomnou ženskou sílu. Torčík čtenáře svým naléhavým promlouváním, krásným poetickým jazykem i silným příběhem vtahuje hluboko do mysli vypravěče, aby mohl prožité vzpomínky zažít znovu společně s ním. Rozkládá tak nejen svou paměť, ale i čtenářovy emoce, jež se budou po dočtení jen stěží skládat zpět dohromady. Rozložíš paměť je kniha, která na české scéně chyběla - unikátní formou i obsahem. A jestli si neodnese alespoň některé z tuzemských literárních ocenění, tak ztratím víru v českou literární kritiku.
Marka ráno probudí telefon od mámy, že děda, její otec, zemřel.V Markově mysli se okamžitě začíná skládat kaleidoskop zážitků z jeho dětství, který je bohužel plný smutku, bolesti, pocitu vykořenění, vlastní nedostatečnosti, divnosti, toho, co všechno musel Marek skrývat a o čem nikomu nemohl či nechtěl říct, především když se vyrovnával se svou odlišnou sexuální orientací...
Vyprávění je neskutečně autentické, velmi mě zaujalo to, jak autor dokáže vylíčit postavy, jak sebe sama, tak matku, ženu s omezeným pohledem na svět, ale na druhou stranu i takovou, která se o svého otce, těžkého alkoholika, stará. Tyhle dva dospělé většinu času nemáte rádi, ale pak se objeví světlé střípky, v nichž se dokážou chovat chápavě, být vstřícní, kdy se snaží i o nějakou ojedinělou sebereflexi, nebo o to, aby pochopili to, co pro ně je naprosto nepochopitelné či nepřípustné.
Tuhle knížku musíte číst trochu pozorněji, protože přeskakuje v místě a čase, což ji činí ještě o kousek zajímavější...
Je to neveselá sonda do života lidí na maloměstě ve špatné sociální situaci, a to v nepříliš dávné době (většina vzpomínek je soustředěna do roku 2007), a stejně vás možná dost překvapí, jak se de facto v současnosti někteří chovají, jaké mají přízemní názory...
Opravdu velmi povedený autobiografický debut se silnou intimní výpovědí, kterou bych místy možná maličko zkrátila, proto nedávám nejvyšší počet bodů...
Hodnocení: 4,5 * z 5 *
Štítky knihy
homosexualita dospívání autobiografické prvky alkoholismus sociální problémy Cena Jiřího Ortena LGBT, queer, LGBT+ autofikce
Vynikající – a tady pár poznámek především k jazyku a prostoru (dalo by se toho rozebírat mnohem více).
Myslím, že nad tou obsahovou složkou, která do sebe absorbuje řadu již poměrně protřelých (byť v lokálním kontextu spíš nezpracovaných a ve své intersekcionálním záběru důležitých) témat, stojí neustále vyplouvající tematizace procesu vzpomínání. Ono lapání po zachycení zásadních momentů, únášení se asociacemi, uvědomování si prázdných míst, relativizace ústřední "faktického" narativu, nasvěcování dávných událostí z různých pohledů, uznání "nenutnosti" držení minulosti v paměti či přemítání nad tím, jak vzpomínky formují naši identitu – to všechno se mi zdá určující i pro formální stránku knihy. Třeba ta nápaditá metafora vody, která se v různých podobách (vlny, protiproud, břeh, dno, varhánky na prstech) stává prostředkem pro vyjádření vyrovnávání se s pamětí i s nelítostnou žitou realitou Přerova. Dále pak metafory, které upomínají na promítání si dávných událostí v hlavě, které jsou tím pádem zbarveny fotografickým/filmovým vnímáním skutečnosti – "všechno potahuje žlutý film" či "venku je horko, jas a kontrast někdo vytočil na maximum". Tím, jak se v knize střídají perspektivy, jak se (i skrz distancující se du-formu) vyjevuje současný a dřívější pohled vypravěče, se v neustálém překlápění pozornosti proměňuje ráz jazyka – od syrově líčených scén k úvahovým přemítáním o paměti doplněných lyrickými popisy scenérií, od srozumitelně věcného výrazu k náročným metaforickým piruetám, od neutrality po kulky vulgarismů a moravského nářečí. Myslím, že to všechno je dáno tou předurčující metodou "hrabání", která rezignuje na chronologicky dávkovaný příběh – zde se vlastně příběh ani nerozebíhá a jeho vyústění není pro dílo zásadní, ani náhodou zde nedochází ke snaze o vytěžení náročného osudu. Po sentimentálním laděním ani potřebě vznášet ortely není rovněž ani potuchy.
Jediné, co mi přece jenom přišlo krapet drkotající, byly některé ilustrativní scény a didaktické komentáře (zejména ze současné roviny vyprávění), u kterých si pak říkám "jako jo, ale co s tím, vždyť jo". Na pár místech se taky asi nepovedlo dotáhnout do dokonalosti to vyprávění v druhé osobě (např. druhá osoba sloužící náhle nikoliv jako sebeoslovení, ale jako rétorické máchnutí k jiným osobám, či vkrádající se ich-forma).
Nepochybuji o tom, že vyprávění směřuje zejména k obecnějšímu vyznění – ať už se jedná o paměť, jazyk či všemožná znevýhodnění –, ale musím říct, že mě zaujaly i určité místní a dobové reálie. Zatímco ke všem možným epochám se nabízejí jednoduché (či spíše: zjednodušující) klíče (i k těm nejnovějším – "divoké" devadesátky plné "svobody", totální současnost jako chaos a rojení krizí), tak nultá léta 21. století jsou pro mě dosud nerozluštitelnou záhadou, nevím si s nimi rady. Ne že by román jakési určující vodítko pro tohle období ukázal, to by bylo vzhledem k jeho mozaikovitě fragmentární podobě dost naivní očekávání, i tak pro mě bylo zajímavé sledovat určité detaily – rašící rapové gangy, sběry víček a papíru či lásku v době před boomem digitálních technologií. Právě ona absence digitálního prostoru na mě působila vlastně dost bezútěšně. Přerov jakožto město, které není tak veliké, aby se v něm tvořily v tomto období nějaké queer komunity, ale zároveň není ani tak malé, aby se v něm člověk jednoduše ztratil (někde mezi poli a lesy na vesnici). Tahle stísněnost prostoru je umocněna tedy nejen absencí internetu, ale i zázemím vypravěče, který je nucen sdílet malý byt s matkou a babičkou. A zase – klaustrofóbní dojem posiluje úzkost matky, která kvůli dávné neblahé příhodě ze strachu nenechává ani v největších vedrech otevřená okna na noc. Jediná útočiště tak představují místa mimo zraky ostatních, která jsou však limitována časově i vzdálenostně – vypravěč se na bicyklu dostává k osamělým zákrutům vodních toků, o krátkých přestávkách se schovává v úklidové místnosti pod schody. Prostorem úniku se kromě toho stává pak to nejkrásnější – knihy a fantastické příběhy, literatura. A obdivuju, že navzdory takové zkušenosti Marek Torčík přetavil své zkušenosti do díla, které není eskapistické, ale naopak vlídně zve do jader problémů.