Rozprava o zdviži
Věra Linhartová
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71666/rozprava-o-zdvizi-71666.jpg
4
42
42
V Rozpravě o zdviži, která se opět pohybuje na rozhraní beletrie a filosofie, rozvíjí autorka dále zvláštní charakter své tvorby. Sama prohlašuje, že její práce „není nic jiného než svého druhu a snad dokonce mimo úmysl divadelní hra“ a zdůrazňuje, že v ní nevytváří ani uzavřené postavy, ani ukončené příběhy a děje a je vedena spíše postupem meditativní úvahy. 2. vydání.... celý text
Přidat komentář
Četla jsem ji asi v době, kdy jsem ji nemohla pochopit. Pamatuji si, že jsem měla pocit, že jde hlavně o podobu textu než jeho obsah. Místy jsem se úplně ztrácela. Nemůžu tedy hodnotit.
Podivná, roztodivná kniha - a to vlastně vůbec nemyslím špatně. Plná neuvěřitelně prozíravých momentů a krátkých úvah, ať už uspávačových či Jesvelových. A hlavně tak podivně nepochopitelná. Hledala jsem v ní smysl. Ale ony hry asi smysl vždy mít nemusí, že? Někdy prostě mohou být příjemné. A kniha rozhodně příjemná byla, četla se lehce, plula stejně jako vzpomínky Hilleborg na Tam, které je jiné než Hugovo Tam...
Na závěr se mohu pouze opakovat - podivná, podivná kniha, hra, co není veselá ani čistě divadelní.
Po celou dobu četby jsem hledala smysl. Skrytý smysl toho všeho, skrytý smysl, proč to autorka napsala. Bylo mi řečeno, že si autorka se čtenářem hraje, že musím přistoupit na její hru. Pod pojmem hra si však představuji zábavu, dovádění a radost z oné činnosti, což se o četbě této knihy říct nedá. Nuže, žádný smysl v ní nehledejte, protože tam není. A tímto to pro mě smysl ztrácí.
Někde jsem četl, že právě tahle kniha je v díle Linhartové určitým mezníkem mezi (ještě) narativní prózou s experimentálními prvky (hraní si s formou) a mezi úplnou roztříštěností a čistě formální hrou. Text je ovlivněný Weinerovou Hrou doopravdy. Lze jej využít jako dramatický text, k čemuž ponouká na konci sama autorka. Je zde na začátku důraz na to, že autor komunikuje se čtenářem - na začátku jsou jediné postavy autor a čtenář - a z toho je postupně vykreslován fikční svět a jeho postavy - nejprve docela staticky (v úvodu) a později i dynamicky - narativně (v druhé části - "ději"). Absurdita celého textu a tendence ke svobodné tvůrčí hře skrze roztříštěnost a zcizovací prvky se blíží třeba S. Beckettovi (Nepojmenovatelný), který šel ovšem podle mě mnohem dál a hlouběji, v některých popisech lze najít analogii s ani-romány A. Robbe-Grilleta - s jeho ne-psychologizováním a pouze čistým popisem věcí. Celkově jsem byl trochu rozpačitý, ale jsem zvědav na její další práce a na Weinerovu Hru doopravdy. BTW: o zdviži to moc není ;-).
Velmi zajímavá knížka. Maně v duchu vidím, jak krásně s dlouze by se dalo o jejich jednotlivých aspektech diskutovat při sklence vína, jak by se dalo pronikat do zdánlivých tajemství autorčina díla. Je to knížečka útlá, nic mi tedy nebránilo přečíst si ji dvakrát za sebou. Nepřispělo to příliš k pochopení díla jako celku ani k tomu, jestli skutečně má hlubší smysl přirovnávat ji k divadelní hře, jak je rozebíráno v doslovu. Nemyslím si, že to v něčem pomůže při pochopení myšlenky se kterou Linhartová svou knížku psala.
Pro mě je důležitější pocit, že si autorka se čtenářem hraje. Že s ním žertuje, někdy se mu i (ne příliš zle) vysmívá. Na jedné straně buduje nesmírně pečlivě základ pro budoucí příběh. Postupně, krok za krokem představuje postavu a vše, co je pro její fungování důležité, na straně druhé sehraje s touto postavou krátký a téměř nesmyslný příběh. V podstatě je podobné, jako když vyprávíme určitý druh vtipu – záměrně se dlouho blížíme k pointě a vtipné je právě to, jak je pointa beze smyslu. Není to jediný žert, kterého se autorka dopustí – vloží do knihy francouzský text bez bližšího vysvětlení, zdánlivou citaci Erbenovy básně (ta citace je záměrně změněná), narážku na Marca Aurelia… Přes zdánlivou vážnost, která může vést k pokušení dělat vážné rozbory, se domnívám, že Rozpravu o zdviži lze brát jako velmi vtipný text, jen si to vtipné v texu najít.
Autorovy další knížky
| 1965 |  Prostor k rozlišení |
| 1965 | Rozprava o zdviži |
| 1964 |  Meziprůzkum nejblíž uplynulého |
| 1966 | Přestořeč |
| 1968 | Dům daleko |
Za mě dost dobré.
(Yes, well)
A skutečně je to divadelní hra. Autorka má pravdu.