Rozptýlené paprsky

03.03.2023

Jan Čep byl možná naším nejlepším esejistou, kterého však čekal osud, který čekal téměř každého křesťanského myslitele v 2. polovině 20. století v Československu, a to buď mlčení, podzemí nebo exil. Jan Čep nakonec zvolil exil, ale určitě to nebyl exil osvobozující.
Rozptýlené paprsky jsou skutečně eseji rozptýlenými do 30. a 40. let, které se vyznačují tematickou růzností, která je však spojována universálností katolického myšlení. Nechybí zde samozřejmě zásadní programově umělecké a životní přednášky Čepovy na téma dvojího domovu, totiž toho našeho pozemského, té rodné vsi, ale pak toho druhého, skutečnějšího domova (Dvojí domov, 1937), tak i zcela systematicky přednesená estetika katolického básnictví, která se opírá především o tři principy: 1. Vědomí tajemného a nadpřirozeného, co člověka povznáší. 2. Vědomí důležitosti každého individuálního života, že Kristus umřel za každého člověka. Ne za masu lidí, ale za každého z nás. 3. Vědomí sounáležitosti živých i mrtvých, člověk není uzavřená kapsule, ať sice žije v určitém prostoru a čase, neznamená to nutně omezení na tento čas a prostor. Zde se nabízí také otázka tradice a společenství (Básník a jeho inspirační zdroje, 1937).
V eseji Vratká rovnováha se zamýšlí nad úlohou umělce a postavení umění a náboženství, kde rozlišuje, že každé má svou plochu působnosti, ale náboženství je nakonec to primární, to však neznamená, že umění je nedůležité, jakby také mohlo být pro Čepa spisovatele. Každopádně Čep si myslí, že umění nahradit náboženství nemůže, protože umělec ukazuje svět jaký je zde na zemi, není ani prorokem ani věštcem. Přesto má umění nezastupitelnou roli např. při liturgii, a tak by mělo přetrvat.

"Není však pochyby, že kdyby úplně vyhynulo na naší zemi a v naší společnosti, projevila by se jeho nepřítomnost nejméně asi tak, jako kdyby se vytratilo z letního vzduchu záření slunce, modř oblohy a vůně květů." (Vratká rovnováha, 1942, s. 127)

"Umění je květem a vůní života; vyzařuje jako jemný plamen z vnitřku věcí a událostí a hraje lehce po jejich povrchu. Je ovšem nejvěrnějším svědectvím lidského osudu na zemi, nejnaléhavějším hlasem lidské touhy po věcech věčných. Odráží věrně tragiku lidských dějů ve všech situacích a vyráží jako přirozená vegetace i z rozvalin a krvavých ran. Zmlkne docela, teprve až oznámí anděl z Apokalypsy, že čas už není; že místo obrazu a podobenství nastalo patření tváří v tvář." (Milí přátelé, 1942, s. 78)

"Teprve později se naučíme, že v knihách nenajdeme jistoty, že se v nich můžeme setkat se svým snem uskutečněným jenom zčásti, jenom pro tu chvíli, příliš vratkým a vzápětí už zase bezmocným." ("Psaní knih...", 1933, s. 192)

Další zajímavou oblastí esejů byla řada textů nazvaných společně Tajemství našich setkání, kde se Čep v podstatě zabývá českou literaturou od Máchy k Demlovi, a ukazuje, jak ten který český literát byl také spisovatelem duchovním, i přesto, že leckterý z nich nebyl otevřeně přiznaným katolíkem, a ani se za katolíka nepovažoval.
Závěr uzavírají Čepovy oblíbení zahraniční autoři, a to především Henri Pourrat, který je zde pak zmíněn i na jiných místech v knize. Obecně jsou francouzští autoři Čepovi blízcí (Hlas Francie, 1949). Např. Paul Claudel, Georges Bernanos, Alain-Fournier, posledně jmenovaný se svou novelou Veký Meaulnes nebo také někdy Kouzelné dobrodružství, to podle různosti českých překladů, patří i mezi mé oblíbence, ač toho víceméně nic moc jiného nenapsal, je jeho Kouzelné dobrodužství knihou, ke které se jednoznačně musím někdy vrátit.)

Zajímavé je Čepovo odmítnutí existence nějaké koherentní skupiny ruralistů (Ruralism, 1933), za kterého je paradoxně literárními vědci někdy sám Čep považován.

Nemůže také chybět reflexy doby, kde se nad světem vztahují temná mračna války, kterou svět ještě nespatřil.

"Aspoň těchto nápadných výsledků by si měli všimnout ti, kdož opovrhují učením křesťanským nebo je nenávidí; ti, kdož proti němu vytáhli do boje ve jménu lidskosti, svobody a ostatních hesel, kterými připravoval evropský liberalismu příchod nynějších bohů; snad by to byl začátek toho, aby si uvědomili, že jenom s kvasem "nelidského a nepřirozeného" křesťanství je člověk opravdu přirozený, lidský a svobodný a že všecky ostatní cesty vedou k obludné pýše, tvrdosti srdce, studené nenávisti, k otroctví a nakonec k apokalyptickým ukrutnostem a hromadnému vraždění, jaké si nebyl "barbarský a temný" středověk s to představit ani nejodlehlejším závitem své nejzkaženější myšlenky." (Člověk odlidštěný, 1938, s. 210)

Jako inspirace zase mohou sloužit recenze Čepa v části Z recenzí, kde i já některé autory jsem znal, a některé snad díky Čepovi i okusím. Zde jen uvedu krátké zamyšlení na fikcí a fakty.

"U vzpomínek z dětství a proč by tomu mělo být jinak, vypravuje-li je dáma? - je často hranice mezi fikcí a "skutečností" šalebně nezřetelná. Pravda, máme přece paměť, a zejména dámy mívají úžasně plastickou paměť pro detail, zejména detail komický nebo tragikomický. Ale paměť sama je nebezpečný kouzelník, a minulost - území už navždy nedostupné. A naše dětství, buď jak buď, pohádka ze všech nejneuvěřitelnější." (Z recenzí, 1943, s. 262)

Poslední oddíl esejů je pak věnován tradici křesťanství v Českých zemí, především osobám Cyrila a Metoděje, sv. Václava, postavení křesťana ve světě a dějinách, či katedrále sv. Víta

"Člověk udělal boha sám ze sebe. Jenomže bůh stvořený netvoří, ale může aspoň ničit." (Křesťan a svět, 1947, s. 306)

Co nakonec napsat? Čep byl nejen spisovatelem, neoficiálním mluvčím katolické inteligence, ale též především křesťanem v životě, v praxi, bez toho by to byla jenom slova, ale pokud slova mohou měnit, pak musí měnit v životě, ne jen na stránkách listů, pak jsou slova skutečně živá.

"Snažte se v něm co nejvíce zakořenit, poznat je skrze skutek a zkušenost, neboť křesťanství se nestuduje jako jiné "světové názory"; křesťanství se poznává, jestliže se zároveň žije." (Milí přátelé, 1943, s. 86)

08.08.2020

„Jsme zavázáni žít tak, jako by šlo v každém okamžiku našeho života o celou věčnost. Jsme zavázáni žít a pracovat tak, jako bychom měli být živi sto let, a zároveň tak, jako bychom měli umřít zítra, jako by svět měl trvat nedohledné milióny let, a zároveň jako by měl zítra oznámit anděl, že čas už není.“

Jan Čep ve svých esejích, stejně jako ve svých povídkách, často zobrazuje lidský život jako výslednici zdánlivě velmi vzdálených poloh. Asi nejčastěji si v jeho úvahách můžeme číst o tom, jak je důležité žít zároveň s plným soustředěním naši každodennost a zároveň nespouštět ze zřetele, že to nejdůležitější, to definitivní, nás čeká až na věčnosti. Není to jediná zdánlivá kontradikce v Čepově tvorbě: dějinné plynutí času a nebeské bezčasí. Individuální úkol každého křesťana a propojenost všech v církevním společenství živých i mrtvých. Tajemství jednoty a mnohosti. Individualita a univerzálnost. Pojetí domova jako konkrétního místa na zemi i duchovní odkazu předků. Zkrátka: hmotný a spirituální rozměr života jako navzájem se doplňující aspekty.
Čep nehledá rozporné pozice z nějakého alibismu, myslím, a ani mu z toho nevychází nemastná-neslaná prostřednost. Jan Čep to dělá – alespoň jak ho já čtu -, protože je poctivý a pečlivý intelektuál, který chce ve svém výsledném textu zachytit realitu v maximální možné úplnosti. Takto jsem ho poznal při svém prvním setkání v Poutníkovi na zemi a takto jsem ho na mnoha místech potkal i zde. Moc si Čepa za tohle vážím, a tam kde zůstal tomuto způsobu promýšlení věcí věrný mi byl nejbližší.

Nevadilo mi, že řada Čepových textů reaguje na události, které neznám (typicky recenze knih, které jsem nečetl a od jejichž autorů jsem nečetl ani nic jiného). U inteligentního vypravěče je zajímavé poslouchat i rozbor zcela neznámého tématu. Nevadilo mi ani to, když jsem se s Čepem neshodl v pohledu na něco konkrétního. Vlastně je to právě naopak: autor, který je pro mě obecně srozumitelný, mi tím může nabídnout velmi užitečný pohled z jiné pozice, pohled, který je pro mě cenný, protože mi nasvítí problematiku z úhlu, ze kterého ji kvůli svým životním zkušenostem a osobnostnímu nastavení nedokážu sám vidět.
Jan Čep mě zarmucoval tam, kde se vzdal své role trpělivého hledače pravdy a svými texty se připojil do boje za obranu katolických hodnot v konkrétní historické situaci. To samo o sobě je jistě v pořádku, jen se mu tam katolicismus stává jediným měřítkem, podle kterého vše hodnotí. Moje teorie je, že příčinou je složitá doba nastupujícího nacismu (v již zmíněném Poutníkovi na zemi, který je složen z esejů poválečných, jsem podobné tendence nezaznamenal). Snad měl pocit, že na hlasité zřetelné zlo je nutné odpovědět zřetelným zastáním se dobra, to by pak na vystavování kritice vlastního názorového tábora nebyl prostor. Snad chtěl být loajální ke svému kulturně-společenskému okruhu. Snad pod tíhou nejistých časů potřeboval najít útěchu a úkryt v katolickém dogmatismu a jakékoli vykročení směrem ke zpochybnění tradic a osvědčených katolických pravd ho děsilo. Přesto: když jsem se dočetl, že „každá dobrá tvorba je katolická“ nebo že „cítíme a víme, že jenom v našich ústech má slovo vlast svůj pravý smysl; neboť jenom pro nás, české katolíky, je to pravá skutečnost, hmotná i duchovní“, necítil jsem se u toho vůbec dobře. „Je člověku úzko z této slepé tvrdohlavosti,“ píše v jednom eseji docela správně na adresu svých oponentů – ale sám sobě stejnou diagnózu stanovit nedokáže.
(Mimochodem: když v Čepovi vítězí konzervativní kazatel nad svobodným duchem myslitele, okamžitě se to projeví na jazyku, jeho psaný projev okamžitě zhrubne a jaksi zoškliví. Je to jako sledovat příjemnou přátelskou tvář zkřivenou neovládnutým hněvem. Zdálo by se, že se tím potvrzuje názor, který tvrdí, že když se vzdalujeme od pravdy, vzdalujeme se zároveň od krásy.)

Na víc než 350 stránkách knihy jsem ale mnohem častěji než rozčarování prožíval radostnou spřízněnost. Jan Čep mě oslovoval nejen v konkrétnostech, ale znovu na mě velmi zapůsobil svým přístupem ke své tvorbě a vlastně svému celému životu. „Záleží-li nám na něčem, musí nám na tom záležet krvavě vážně,“ píše a tohle motto je v jeho esejích opravdu snadné rozeznat. A přestože se primárně obrací na „básníky“, tedy umělce vstupující slovem do veřejného prostoru, můžeme se jako adresáti jeho slov cítit i my ostatní, takzvaní běžní čtenáři. Jan Čep nás svojí tvorbou provokuje k tomu, abychom hřivnu nám svěřenou nenechávali ležet ladem, abychom ji neproměňovali za drobné mince. Jeho slova jsou většinou pokorná, klidná a jaksi ostýchavá, jako by byla vyslovována s jistou nesmělostí, přesto jsou tak srozumitelná a rázná, že dokážou stejnou měrou potěšit i povzbudit.

„Básník je přirozeně přitahován tím, co trpí, co je utlačeno, co skrývá hluboko svou bolest před drzým pohledem hrubosti a násilí, co je nalomeno, co pláče, co touží a dere se k světlu. Básník je bohat vším, co svět odvrhuje a zrazuje, po čem šlape, co trýzní, čemu se vysmívá. V tomto světě, osudně raněném zlou vůlí, nenávistí a sobectvím, je básník ten, kdo miluje, kdo se sklání k slabým, kdo spojuje silou své sympatie věci a lidi rozdvojené, ztvrdlé pýchou, zchromlé bídou a osleplé vášní.“

29.04.2020

Jan Čep patří mezi mé oblíbené spisovatele a překladatele, s jeho díly zažívám souznění místy až závratné. Výbor z jeho esejistických prací jsem četla za poslední rok podruhé a jen dokresluje explicitními slovy představu, kterou jsem si o něm jako o člověku utvořila.

První silné téma, kterým ke mně promlouvá, je jeho přesvědčení o velikosti a vážnosti života, o povolání být v jistém smyslu strážci toho kusu časoprostoru, do nějž jsme postaveni (tato slova znějí tím zvučněji, že texty pocházejí vesměs ze třicátých a čtyřicátých let, z doby tušeného či naplno propuklého ohrožení). O možnosti lidské vzpoury či dezerce, kterou se ale jen vzdalujeme od pravdy ležící ve středu bolestného tajemství, nikoli kdesi "out there". S tím souvisí hluboce biblické vědomí propojenosti s lidstvem i se světem, spojení s předky i s krajinou, vědomí, že "všecky věci jsou účastny údělu člověka".

Nelze Čepovi rozumět, nerozumíme-li katolickému křesťanství. Nabízí nám inspirující svědectví života zásadně formovaného vírou - a také smutek a úzkost nad světem, který tuto víru opouští nejen co do formy, ale co do samého základu, a zůstává tak nedostatečně vnitřně vybaven k odolávání doléhajícímu zlu. Autor ale vedle obav projevuje i znechucení nad degenerovanými formami křesťanství, nad politickým katolicismem, diletantsky fušujícím do umění i morálních soudů, či nacionalistickým oháněním se odkazem husitství, to vše z úst lidí neznajících podstatu slov, jež vyslovují, a nepociťujících sebeméně jejich osobní závaznost (jak aktuální...). Varuje před sterilními filosofiemi a cestami ctnosti doprovázenými "štítivým oddálením, samotou a chladem, nebo dokonce opovržením a pýchou", které bují v odkřesťanštělé společnosti.

V závěru světové války zaznívá autorova pobídka k obrodě lidského srdce a k životu z křesťanských hodnot, naděje, že se česká společnost konečně vymaní ze spárů "démona sektářství a skepse". Místo toho musí sledovat vítězné tažení absurdního a hrůzného plánu uskutečnit lidské společenství "zvnějšku, způsobem mechanicky tupým a násilným". Otázka kladená vyznavačům nevyhnutelného pokroku zůstává připomínkou i pro nás: Jakým to prokletím člověk znovu a znovu obrací svůj rozum a zručnost proti sobě?

Speciální radost prožívám nad recenzemi a literárními statěmi, zejména tam, kde se s Čepem potkáváme velmi natěsno. Ano, "čtěte, čtěte, čtěte" mého milovaného Bernanose! :o)
"Bernanos je umělec, u kterého mají jisté náboženské pojmy, zkrocené konvencí k naprosté neškodnosti, svou původní sílu a vášnivost... V jeho díle se nefilosofuje o jejich bytí a nebytí, ony tam prostě jsou a představují se v své akci, jako síly tvůrčí... Nepřekvapí nás, budou-li z něho zkoprnělé malé české dušičky některých (a snad většiny) našich ,katolíků‘, nasáklých pohodlným liberalismem, jimž se už ďábel stal jen neškodnou metaforou a Bůh vzdáleným dobrotiskem, které ,toho po nás moc nežádá‘."
I tam, kde se estetické či tématické souznění nekoná (a nalézám v tom určitý řád, srozumitelnou odlišnost), přesto ráda poznávám jeho "srdeční záležitosti". Je pro mě obohacující sledovat, rozvažovat - a někdy i kritizovat -, čeho si dobrý a přemýšlivý člověk pro sebe cení, aniž bych to nutně musela sama sdílet.

"Bůh nám dal přátele, které milujeme a za které jsme mu vděčni. Rozeznáváme podle nich světové strany svého vnitřního světa, zachycujeme v jejich pohledu čelní i bočné obrazy své vlastní tváře. Dělíme se s nimi o úděl vlastní - o své bohatství i bídu, bolest i radost, rozmnožujeme svou zkušenost zkušeností jejich. Oni nesou nás a my neseme je."

Vzácná, moudrá, originální a nadčasová osobnost. Jemná a citlivá duše. Šperk v mé knihovně.