Rozum
Rudolf Sloboda
Detailne odkrýva viditeľné aj skryté dilemy hlavného hrdinu, ktorý si rieši večný spor: Prostredie filmu, kde pracuje ako scenárista, sa ho dotýka chaosom, agresivitou a absurdnosťou; nemenej absurdný sa mu však vidí aj vlastný život – v kruhu zvláštne fungujúcich vzťahov. Hľadanie logických súvislostí, samého seba tu nespočíva v napätí medzi rozumom a citom, skôr v pocite, ako ich život vôkol neho ironicky popiera.... celý text
Přidat komentář
Dobré. Nie vynikajúce, ale ani zlé, skrátka dobré. Niekedy vo mne čítanie vyvolávalo obrazy ako prózy Dušana Dušeka, no boli sprostené nostalgie a jemnosti - čistá surovosť. Skúsim to prečítať znovu. Čoi však vadilo, bolo záverečné teoretizovanie. Bez neho by to bolo omnoho lepšie.
Zaujímalo by ma, koľko zo svojho ja, vložil spisovateľ do románu. Pretože to, čo je v knihe, sa veľmi vymyká môjmu pohľadu na život, hoci sa príbeh odohráva v časoch, keď som už bol na svete. Slobodov štýl je zvláštny, pre mňa iritujúco-rozčuľujúci, no zároveň nútiaci ma čítať ďalej a byť pekne nas...tý. V každom prípade bol autor veľmi rozporuplná postava a som presvdčený, že ak by som ho stretol osobne, do piatich minút by vo mne vyvolal maniakálnu túžbu ho zniesť zo sveta - buď sekerou (ako psa v knihe) alebo zaviazať do vreca a hodiť ho do vody (ako v knihe mačence). No nič, nejdem sa ďalej rozpisovať, lebo cítim, ako mi stúpa tlak. V každom prípade som rád, že som si knihu prečítal.
Objevil jsem Ameriku. Byla na Slovensku! Rudolf Sloboda je můj novej superhrdina! Vypravěč knihy se vrací z nemocnice do domu na vsi za svou ženou a dospívající dcerou. Do nemocnice jej dohnaly žaludeční vředy. Po návratu z nemocnice si často jako takovej lidskej vřed připadá. Nebo vlastně ne, on není ten vřed. Vředy jsou všichni ti lidi okolo.
Sloboda je něco jako slovenskej beatník. A je mi hned bližší než jeho američtí kolegové. U nich mi kolikrát připadá, že překonávám strašnou bariéru. Nejen časovou, ale celý to jejich žvanění na mě letí až přes obrovskej oceán. Kolikrát mám dokonce spíš dojem, že po něm to žvanění jen pluje na zaoceánské lodi a po celou cestu má mořskou nemoc. U Rudolfa Slobody mi stačí nahodit pantofle na nohy a s igelitkou v ruce přejít Tatry. A tak se u něj cítím mnohem víc doma. A je jedno, že "doma" znamená stará, zahulená barabizna, ve které si pro vodu musím chodit do studny na vsi. To mi vůbec nevadí, když mi Rudolf hulí ty svoje cigára před obličejem a vypráví u toho storky ze života zkrachovalýho otce a spisovatele. Čirá krása života. Instantní kocovina pro vaši duši.
Román bez nosného deja. Bez začiatku a bez konca. A ako tak poškuľujem po ďalších jeho knihách, je to spôsob, akým Sloboda písal. Nie, že by sa v románe nedialo nič. Sledujeme epizódky, všedné dni, rozhovory, spomienky. No jadrom sú predovšetkým myšlienky postavy/autora, jeho pohľad na svet a hlavne až brutálna otvorenosť a priamosť. Nieje to veselé, nieje to hrdinské, nieje to morálne, neospevujú sa ideály. Je to výšplech intelektuála zmietajúceho sa v sračkách radového občana, v problémoch, ktoré si z veľkej miery zapríčinil sám. Je to román, ktorý by mohol napísať každý z nás, keby mal dostatočný talent a intelekt. Nuž, ale keďže tieto predpoklady spĺňa málokto, čítame Slobodu.
A v mnohom sú tieto "malé" knihy výpovednejšie o svojej dobe (a mieste), ako tie veľké a veľahlasné.
Ten neštastný prekliaty rozum, ja by som povedal skôr myseľ, uväznený uprostred apriori kategórii (duševne chorá žena, nezodpovedná dcérka, nechápavá sestra, milenka-vrahyňa a kolegovia hňupi), túžiaci po inom lepšom filmovom svete, ktorého neexistencia iba zväčšuje jeho spasiteľskú nemohúcnosť a jediným svetlým bodom je preňho boh-otec hoci mŕtvy,no možno práve preto stelesňujúci nezpochybnitelné dobro.Oficiálne román no formálne trojvrstvové rozprávanie, kde si denníkové záznamy, poviedka a literárny scenár idú každý svojou cestou, aby sa tesne pred koncom na chvíľu stretli v efektnom zvrate. Bodka na záver v podobe úvahy o prepojeniach a rozdieloch filmového a románového rozprávania mi spôsobila menší bolehlav )
Nakonec jsem doporučenou mi knihu získal půjčenu z knihovny, bohužel jen v českém překladu, všechny výtisky v originálu si již přede mnou někdo "vypůjčil."
Začínám číst. Stránka 12. - příhoda s pejskem.
Dočetl jsem až ke větě: "Byla chudinka tak vyplašená a nešťastná, že se nedokázala zorientovat a vrátila se ke mně." atd.
To byl přesně okamžik, kdy jsem nevěděl, zda dokážu ve čtení vůbec ještě někdy pokračovat.
Nakonec jsem sebral odvahu, vzpomněl jsem si na všechna doporučení, a četl jsem dál.
Čtu metodou (mého) rychločtení, a nyní jsem na stránce 138. Musím konstatovat, velmi civilní, velmi přirozené a velmi čtivé. Až knihu tímto způsobem přečtu, začnu ji číst pravděpodobně ještě jednou, tentokrát pomalu slovo od slova a větu po větě.
Jen se musím snažit zapomenout na ten nešťastný začátek, který mi dojem z celé knihy hodně poškodil.
Skutečně netuším, zda nakonec dokáži knihu ohvězdičkovat. Nejspíše zůstane jen u slovního vyjádření. Jsem holt citlivka. (pokračování příště)
nielen, že mám, ale mám aj s autorovým venovaním! keď som upratoval v knižnici, našiel som viacero kníh dvojmo, niektoré aj trojmo:) Rozum bol medzi nimi, lebo som už stihol získať aj Zobrané spisy. našťastie som sa pozrel dovnútra a nezbavil sa tak vzácneho daru v podobe majstrovho rozháraného rukopisu.
a ku knihe?
robil som v kníhkupectve, na knihu stál dlhý rad, lebo ju predchádzala povesť protirežimového výkriku. stál tam vtedy intelektuálny výkvet Bratislavy, poctivo, slušne, bez predbiehania. keď na otázku okoloidúcej tetky s kabelami odpovedali pravdivo, že čakajú na knihu, iba pokrútila hlavou a hnala sa ďalej za svojimi zlatými jablkami (možno do zelovocu a naozaj na jablká). nemám pocit, že by sa odvtedy čosi zmenilo. intelektuáli aj dnes stoja v radoch na myšlienky, tetky s kabelami aj dnes liietajú od čerta k diablovi, aby kúpili tu pančované maslo o päť centov lacnejšie, tu dva páry nevydarených rukavíc za polovicu. až Rozum zastáva, ako sa všetko opakuje. žiadna Marxova špirála dejín, motáme sa do kruhu ako ten povestný pes za svojím chvostom v nádeji, že ho predsa len dobehneme.
„Jestliže si ze svého rozumu uděláme obhájce každého svého skutku, jestliže si své Já budeme denně chlácholit rozumem, jestliže nebudeme destruovat své Já jinými myšlenkami než svými vlastními, pak naše Já zůstane na úrovni puberty, a pokud to tak bude dělat většina lidí, zakrníme.“
Dočetl jsem Slobodův román už před více než týdnem a vlastně pořád nevím, co si o něm myslet. Kdybych ho měl definovat jediným slovem, napsal bych, že je ... nedefinovatelný. :-)
Zajímavé myšlenky se střídají s banalitami, vypravěčův plytký život je podivně nehybný, střídají se nálady (místy je cítit silná sebeironie a odstup, jindy prezentované názory působí, jako by je Sloboda myslel vážně). Že to působí neučesaně, to mi nevadilo, že je hlavní hrdina opravdu mimořádně protivný, to taky ne (najdou se i horší případy :-), ale asi bych se začal brzy nudit.
To, co mě u knihy drželo, byl způsob vyprávění, připomnělo mi to Ludvíka Vaculíka (spíš intuitivně, pádnými argumenty bych svůj pocit nejspíš podepřít nedokázal) - ty věty byly prostě nějakým zvláštním způsobem zábavné (ne v tom smyslu, že bych se často nahlas smál, spíš byly tak bizarně neukotvené někde mezi realitou a grotesknem, že jsem kroutil hlavou a říkal si „no tyvole, to už je fakt moc tohleto!“) a ústřední postava, i když byla prakticky od první do poslední strany „na pár facek“ z nějakého tajemného důvodu budila můj soucit (asi jak mám slabost pro všelijaké ty podivíny a lůzry :-).
Takže nakonec jsem byl spokojen. Obecně totiž raději čtu knihy, u kterých mi není jasné o čem jsou, než knihy, u kterých je všechno evidentní od samého začátku.
Slovenský debilní hypochondr se vyfňukává ze svého neuspokojeného života. Hraje si na to, že je moudrý a nad věcí, ale pak z něj padají úžasné perly, například že pokud by slovenská žena chodila s Němcem, zavánělo by to prospěchářstvím a tak musí hledat jen v mělkém rybníčku Slovenska, snad ještě Maďar by byl přijatelný. Nebo zabije psa, protože si na něj jeho sousedé stěžují, přestože jimi opovrhuje.
Taky fackuje svou ženu, nad kterou se tahle nula hrozně ráda povyšuje. Mít ho za fotra, domácí násilí by nabylo nečekaných obrátek.
Čte se to snadno, protože sloh je jednoduchý a plytký, jen občas má Ruda nutkání svůj slovní průjem protkat nějakým odborným slovíčkem. Nejspíš se chce ujistit, že je opravdu moudrý, což stejně připomíná každých dvacet stran. Nemám nic proti nesympatickým hlavním postavám, ale už dlouho jsem se v knihách nesetkal s vypravěčem, co by byl tak strašný idiot a to třeba takový Kundera dokáže vykreslit úchvatné kretény.
Občas v próze probleskne myšlenka s kterou jsem souhlasil či nastane situace, která je zajímavá, ovšem po přečtení zhruba poloviny knihy jsem pociťoval takovou hořkost, že nešlo číst dál. Ani žádnej sex tam nebyl, i když v podání Slobody by byl stejně jistojistě na poblití.
Co jsem sakra hledal v knize o slovenském zaostalém vesničanovi?
Smutek z toho, že jsem již viděl všechny televizné relácie s Bůčkovci aj Mama ožeň ma, mě donutil konečně šáhnout po Slobodově Rozumu a teď se kopu do hlavy, že jsem to neudělal dřív.
Drsný slovenský duševní techno-thriller v Devínské Nové Vsi se rozjíždí slušně. Maník jde domů, v břiše vřed, na dvorku nepořádek, těhotná kočka s blechama, manželka na pár facek a dcera začíná pubertovat. Není divu, že to poloamatérského farmára začne škrábat na mozku a dřív nebo později se tento slovenský, krizí procházející intelektuál v kurníku a s blechama brzy rozpadne na prvočinitele. A sledovat jej při tom je slast. Občas mě napadá, jak by vypadaly Houellebecqovy knihy, kdyby jeho Sorbonnou a kroasánty znuděný postavičky měly prasata a musely chodit na kopřivy - předpokládám, že asi nějak takhle.
V polovině se kniha přepne do metaknihy, kdy hrdina začne psát scénář, pak se na scéně objeví i Kant a Hegel a o tom, že tady se půjde přes kuřince je jasno. Zakomponování Uršuly z Rubata mě dost překvapilo, páč jsem o tom neměl ani tucha. Zase mi bylo té farmárky lúto. Jako by si na ni Sloboda vybíjel veškerou bolest světa. No a jelikož mě poslední stránka rozbila, dávám plnej počet.
PS: Autobiografičnost, která vcelku brutálně a upřímně vykresluje Slobodovu duši do tohoto díla je pak třešničkou na dortu, takový Karl Ove Sloboda - Můj hnůj.
Ze začátku se protagonista ptá, proč by scénář nemohl být o ničem. Toho se pak drží i spisovatel.
Vypravěč (a zároveň hl. postava) je násilnický depresivní hlupák, který se ohání filosofickými poučkami a stanovisky o čistotě lidské duše, ale není schopen podle nich žít. A když už si vybere filosofa, s nímž se i shodne, je to zas nějaký debilní nihilista.
Štve ho, že je svět tak nuceně veselý a nadšený do práce, a tak si sám volá jedinou ještě pitomější cestu - depresi a nečinnost.
Dávám aspoň jednu hvězdičku, protože to vskutku ještě zdaleka není takový odpad jako Urbanův Santiniho jazyk.
Čte se velmi dobře a to i přesto, že autor rád používá dlouhé věty. Autor musel být velmi komplikovaná osobnost. Nebyl jsem schopen rozkličovat, jak moc se bral vážně a jak moc šlo v knížce o sebeironii a nadsázku. Určitě stojí za přečtení.
Veľmi dobrá kniha. Mal som voči nej rešpekt, dnes neviem prečo. Bál som sa prehnane hlbokomyselných analýz, mudrovania pre efekt a autorskej vypočítavosti. Ale nie, je to dobré, čítavé, na slovenské pomery priam úžasné. Sloboda je svetový svojou slovenskou originalitou. Ťažko by sme medzi slovenskými autormi hľadali konkurenciu (čisto osobný názor).
Sloboda je jeden z mých nejoblíbenějších slovenských spisovatelů. Při čtení jeho knih všechno vidím tak barvitě, jako bych se dívala na film. S jeho knihou je mi sněkdy mutno, a jindy se nahlas směji. Prostě paráda.
Veľa múdrych myšlienok. S mnohými vyjadreniami a sentenciami autora sa stotožňujem. Má zvláštny štýl písania - taký rozprávačský, jednoduchý, mám pocit, akoby mi autor sám rozprával, čo napísal, akoby som to ja sama nečítala, ale počúvala jeho. Sloboda je ojedinelý zjav, nestretla som sa s čímsi podobným u iného autora. Vie šikovne v texte prelínať dej s premýšľaním, či už o závažných otázkach alebo o rutinných veciach v živote. V tejto knihe je pre mňa dej málo podstatný. Je tam, je to dobre, je to spestrenie, ale aj keby nebol, aj tak ma kniha bude baviť.
Rudolf Sloboda patrí medzi elitu slovenských spisovateľov a táto kniha medzi moje najobľúbenejšie od neho :-)
Autorovy další knížky
| 1990 |  Rozum |
| 1987 | Medová žihadla |
| 1983 |  Stratený raj |
| 1987 | Uršuľa |
| 1988 | Lampa s růžovým stínidlem |
Zvláštní román. Několikaměsíční výseč života čtyřicátníka po návratu z nemocnice, nijak akční a zvratové dění, nic než ubíjející všednost denních půtek s rodinou, sousedy, srovnávání se s otcovou smrtí, práce neoceňovaného scénaristy a dvě malá vybočení z všednosti, která se však nikam nevyvrbí. Co však dělá knihu pro mne zajímavou je její rozporuplná a neškatulkovatelná hlavní postava, která má potenciál svou životní filosofií především iritovat...mne však paradoxně ten sebeironický cynismus vůči sobě i světu a smysl pro komično či absurditu nějak nevadil, takhle bezpečně na papíře. Snad i tím silným podtextem plynutí na hraně deprese, kdy se občas vylíhne myšlenka na vymanění se, ale není energie, víra že by to mělo smysl...a ne nadarmo se kniha jmenuje rozum. Nezařaditelné, ale ten civilní tok textu a naprostá autentičnost, zdá se zcela bez snahy cokoli přimalovávat, jsou působivé.