Rubikon černých dívek
Bogdan Szczygiel
Cestopis - autorem je polský lékař, který strávil v Africe 13 let. Reportáže, v kterých nám přibližuje tento rozmanitý kontinent a život afrického lidu, psal zčásti jako lékař, zčásti jako reportér.
Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Vydáno: 1986 , PanoramaOriginální název:
Rubikon czarnychdziewczat / Maska z niama-niama, 1980
více info...
Přidat komentář
Četla jsem jako snad 18ctiletá a dodnes si to pamatuji. Tenkrát mi z toho nebylo dobře a dnes bohužel také ne, protože se to stále děje.
Kdysi přečteno, nyní při přebírání domácích knih znovu objeveno. Vím, že jsem četla a četla. Popisné a přitom rozhodně ne popis. Podrobné, ale určitě ne suchopárné. Život afrických žen, co naplňuje jejich dny, s čím se potýkají. Co musejí přežít. Co by ženu nikdy nemělo potkat a přesto je to realita. Obávám se, že kniha je velmi aktuální i dnes. Smutné, že osud dívek se tam zase tak moc nezměnil. Napsáno s citem. Čtivé a strhující. Doporučuji.
Dárek od otcova přítele, četla jsem jako třináctiletá. Z mého tehdejšího čtenářského deníku:
Poutavě a dramaticky, avšak pravdivě a s profesním nadhledem. Takový je styl polského lékaře Bogdana Szczygiela. V knize dokumentaristicky pojednává o lékařské praxi v Africe, představuje profesní i morální úskalí svého zaměstnání a zároveň čtenáři líčí průběh nejzajímavějších a nejčastějších chorob. V jiných pasážích naopak lékařskou vědu a její teorii ponechává stranou a slovo předává své stránce amatérského dobrodruha. S věcností, přímostí, ale občas i humornou nadsázkou vypráví o každodenních příbězích, které se přihodily během jeho osmiletého pobytu v Africe.
Kniha imponuje velkou čtivostí, překypuje novými informacemi (od medicíny a mikrobiologie až po africkou společnost a kulturu) a jako každý správný cestopis občas působí, že čtenáři běhá mráz po zádech. Zejména při líčení děsuplných kmenových rituálů či nebezpečných lovů na krajtu.
Četl jsem knihu jako kluk, dokonce ji ještě mám doma. Pamatuji se, že mě děsily příznaky tropických chorob, kterými místní trpí. Jsem vděčný za náš mírný pás, i když s globálním oteplováním a neřízenou migrací se některé nemoci stěhují na sever. A popis kmenových rituálů mrzačení žen, které víceméně trvá dodnes, je mimo veškeré komentáře. Kdybych napsal, co si opravdu myslím, budu označen za xenofoba a klečet na hanbě!