Rudý kříž
Saša Filipenko
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/458832/bmid_rudy-kriz-9dZ-458832.jpg
4
42
42
Nevelká novela je nabitá dějem a šokujícími dokumenty, např. směrnicí o rozebrání zařízení německých koncentračních táborů a jejich opětovném složení v táborech GULAGu, nebo směrnicí o zacházení se zlatými zuby vězňů zemřelých v sibiřských lágrech, většinu z nich však autor objevil během své výzkumné práce v ženevských archivech Červeného kříže. Hlavní hrdinka románu Taťána Alexejevna, stará paní, se v marném zápase s Alzheimerovou chorobou pokouší převyprávět otřesný příběh svého života. Narodila se v Londýně na začátku 20. let 20. století. Spolu se svým otcem, který se stal diplomatem nového režimu, se vrátila do Ruska a po jeho smrti začala pracovat jako písařka a překladatelka pro ministerstvo zahraničí. Byla to doba masových čistek a řada jejích spolupracovníků ze dne na den zmizela. Taťáně procházelo rukama ohromné množství často šokujících dokumentů: o německých komunistech vydaných na smrt zpět do Německa, o stahování protifašistických knih z obchodů, o ruském velvyslanci ve Francii Nikolaji Ivanovovi, jenž byl kvůli svému kritickému postoji vůči Hitlerovi odvolán a ještě v době, kdy německá armáda pustošila východ SSSR, odsouzen do pracovního tábora za antinacismus. Mezi dokumenty, které se k ní dostaly, byly i opakované dopisy Mezinárodního výboru Červeného kříže, nabízející zprostředkování výměny zajatců či alespoň ulehčení jejich situace, na než však sovětské úřady odpovídaly tvrdošíjným mlčením. Osud Taťány a celé její rodiny se začal měnit, když v jednom ze seznamů zajatců objevila jméno svého muže a byla postavena před otázku, zda má v překladu jeho jméno uvést a tím na něj, na sebe i své děti přivolat hněv režimu, nebo jeho jméno vynechat, což však bylo stejně nebezpečné.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
Красный крест, 2017
více info...
Přidat komentář
Náhodné stretnutie mladého muža a 91ročnej starenky. Dva rôzne životy, dva náročné smutné životné príbehy. Štýl stručný, jasný, nič tomu nechýbalo.
(SPOILER)
Jsou zde vlastně příběhy dva – ten, který vypráví, Taťána Alexejevna sousedovi Sašovi a druhý příběh Sašův, respektive jeho ženy Světlany. Přesněji jejího neuvěřitelného těhotenství (o jeho realitě v daných letech lze pochybovat) a narození dcery.
Taťána, stará paní s Alzheimerovou chorobou je žena, které se za 2. světové války naskytne šance, pouhým administrativním zásahem zachránit pravděpodobně život svého manžela, Pavkova, sovětského vojáka v zajetí. Současně tím ale zvýší pravděpodobnost trestu pro jiného neznámého vojáka, Pavkina, kterého uvede v seznamu zajatců dvakrát.
Celý zbytek života potom žije jednak s výčitkou ohrožení neznámého člověka a jednak ve strachu, že její čin bude odhalen a potrestán.
Kniha je obžalobou nelítostného stalinského režimu, děsivým svědectvím o režimu, krutě a nemilosrdně trestajícím absurdní, či dokonce fiktivní provinění svých občanů, který na druhé straně projevuje naprostý nezájem například o zlepšení podmínek sovětských válečných zajatců v zajateckých táborech – protože
-
„Jak nám vysvětlili,“ říká Taťána „ statečně bojující sovětský voják nemůže padnout do zajetí. Nu
a pokud se voják přece jen vzdá, mluvíme o něm jako o zbabělci. Sovětský voják se musí bít do poslední kapky krve.“
Taťána Alexejevna pracovala na lidovém komisariátu zahraničí a tam platila direktiva, podle níž mohly být rodiny vojáků, kteří se vzdali a padli do zajetí, nejen odeslány na patnáct let do lágru, ale i popraveny. Což byl i její případ.
Její muž byl skutečně popraven, ona sama zatčena s koncem války, strávila deset let v lágru. Dceru jí odebrali a ta zemřela hladem v dětském domově.
-
V sedmdesátých letech Taťána našla dětský domov v Kazachstánu, kde byla ve společném hrobě pochována její dcera s dalšími dětmi „nepřátel lidu“. Přes nesouhlas ředitele domova nechala vyrobit a instalovat prostý kříž.
-
Uprostřed pole stál kříž. Prostý, ale hrdý. Jak byl svařený ze dvou starých trubek, vypadal ten kříž jako rudý. Nebyl politý krví, on jí byl prosáklý odspoda, ze země, jejíž byl historií a metaforou, varováním i milníkem.
-
Po smrti Taťány našel Saša Pavkina, který se po osvobození dostal ze zajetí do sovětského filtračního tábora:
“Jak to přijde, že vás pustili z tábora?“
“ To je jednoduchý! Hned mi nabídli spolupráci, tak jsem jim to všechno řek, jak to bylo. I vo tom vašem Pavkovovi a jinejch podobnejch antisovětčících. Tak mě pustili domů. Poctivejm lidem sovětská moc vlásek na hlavě nezkřivila!“
„A kolik dalších lidí mohlo s váma z tábora odejít?“
„To nevím, já teda vodcházel jedinej.“
-
V knize je citována řada textů i ze sovětských archívů, ale především z archívu Mezinárodního červeného kříže s návrhy na výměnu válečných zajatců, repatriaci těžce zraněných a další. Dopisy MČK zůstávaly podle záznamů v drtivé většině bez reakce ze strany sovětů.
Zvláštní způsob vyprávění, nezaujal mě, nebavilo mě to. Což s ohledem na téma mě samotnou mrzí.
Ačkoliv o těchto záležitostech, co se děly v SSSR, vím už docela dost, stejně mě vždycky něco překvapí. Negativně. Bohužel, co mě negativně překvapí, proměnilo tisícům lidí život. I když příběh nebyl nijak extra originální, zvláště ten Saši tak trochu navíc, myslím, že další takový příběh má ve světě místo, už jenom proto, že je spoustu lidí, co všechny tyto krutosti zpochybňují, jsou moc zaslepení na to, aby si přiznali pravdu (například otčím Griša. A vůbec těch Rusů a Bělorusů je velmi mnoho. U nás koneckonců taky.)
K tomu Saši vyprávění... Nemám dojem, že by taková věc v 90. letech v Rusku byla možná, nemyslím si ani, že by to bylo možné do teď (v Rusku, jinde na světě ano).
A pokud je příběh podle pravdy (nikde jsem se nedočetla?), tak i když stařenka vysvětlila, proč po tom všem nespáchala sebevraždu, tak ji stejně obdivuju, že ji nespáchala.
Po dlouhé době se mi do rukou dostala literatura, a ne pouhé vyprávění - skvělé jazykově, tématem, kompozičně. Mohu jen vřele doporučit - otázky viny a trestu, vyrovnávání se s minulostí. Pro lidi, kteří i dnes dokáží brečet po minulém režimu, by měli mít jako povinnou četbu, snad by je to vyléčilo.
Téma knihy není špatné, ale jeho pojetí mi přišlo víc než nešťastné. Rozhovory stařeny a rozhodčího nepůsobily "opravdově", jazyk, kterým mluvila zhruba o dvě generace starší žena byl stejný jako jazyk rozhodčího. Za mě tedy zajímavé, ale velmi nepřesvědčivě podané a jednoduše koncipované. Což samozřejmě celkový dojem z knihy kazí.
Samotny pribeh hlavni hrdinky neprinasi nic noveho, objevneho, ale preci jen tam jeden prekvapivy moment, ktery zapricinil, ze neberu uvedenou cetbu za vyhozene penize a cas. Ale vedlejsi linie fotbaloveho sudiho byla vylozene klise.
Docela zklamání, mnohokrát přežvýkaný příběh. Pokud máte načteny autentické zážitky, musí to být zklamání, je to ploché, neprožité. Ten příběh se i mohl stát, ale tady působí jen jako kulisa.
Táto kniha človeka zroní a síce tým takým tichým spôsobom, akou sa len človek môže pokúsiť prijať svoj nepochopiteľne krutý osud.
Krajina, resp. režim, ktorý nestál o záchranu ľudí, ktorí za ňu bojovali, likvidovala svojich občanov kombajnovym štýlom, a predsa má svojich obdivovateľov a pritakávačov a čitateľ zľahka na konci nadobudne pocit Boha, ktorý si to všetko vypočul a hrôzou onemel.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) gulagy stalinismus běloruská literatura oběti komunismu Mezinárodní červený kříž
Dva zajímavé životní příběhy, které se vzájemně propojí v jeden. Chvílemi jsem se při čtení ztrácela a díky zvláštnímu stylu vyprávění mě kniha moc neoslovila.