Rukopis

07.12.2024

Mimořádný čtenářský a lidský zážitek. Snad je to trochu dáno ryze subjektivním faktorem, že sám od dětství trpím vadou zraku a jakékoli texty tematizující jeho ohrožení či ztrátu vnímám citlivěji než jiní čtenáři. Nade vši pochybnost se ovšem v této pozdní sbírce Bohumily Grögerové snoubí silná emocionální působivost s mistrným citem pro literaturu, což bezesporu vedlo k jejímu ocenění i čtenáře a kritiky, kteří na tématu nejsou takto osobně zainteresováni jako já.

Dlužno říct, že Rukopis nepojednává jen o ztrátě a úzkosti, která ji provází, ale je v něm silná i nostalgická linka (vzpomínky, nenávratnost dávných i vcelku nedávných časů, smutek z nepřítomnosti životního partnera, životní bilancování) a pro leckoho možná nečekaně rovněž výrazný prvek zralého přijetí osudu, smíření s trpkostmi závěru života, stárnutím tělesné schrány a s tím vším spjaté naděje. Ta se projevuje neutuchajícím hledáním cest, jak žít a fungovat dál, ale též trvalým zájmem o nové poznání. Grögerová mnohokrát popisuje, jak hořká a tísnivá je pro ni náhlá neschopnost samostatně číst (nerozluští ani nápis na hřbetu knihy!) a pořádně psát. Vždyť právě to bylo bytostnou náplní její dosavadní existence. Zároveň však – odkázána na předčítání přáteli či blízkými, popř. na poslech nahrávek – naprosto nerezignuje na zájem o svět a nové poznání: obdivuhodné je zejména její sledování novinek z oboru výzkumu vesmíru. S nostalgií, ale i neklamnými pocity štěstí taktéž nadále jezdí na svou chalupu na úpatí Lužických hor, a zachycuje skrze zmínky o těchto pobytech nejeden důležitý aspekt proměny vnímání. Objektivně se její fyzické a smyslové poznávací možnosti sice vyvíjejí k horšímu, ale i přes náročnost této situace a příslušného trnitého procesu, který není prost pochybností, se dobírá k novému „vidění“. K niternému nazírání představou, myšlenkou, prožitkem, počitkem a vzpomínkou. Koneckonců – i mlha dokáže být libě tajemná, konejšivá a inspirativní.

Zkrátka vynikající, silná a zdaleka ne pesimistická sbírka, navíc s velmi příhodně vybranou ilustrací Adrieny Šimotové. Jako ukázku předkládám jeden z úzkostnějších, pochybovačných textů:

jdu
mlha přede mnou
jdu cizí ulicí
na nic nemyslím
jdu nikam
mé hole na cosi narazí
není to překážka
je to bludná dlažba
udělám krok –
a sestupuji prudkým svahem
zpátky už nelze
chodník se zužuje
těsně kolem mne sviští čtverým proudem auta
dlažba je rozbitá
pravá hůl se boří do písku
levá klouže do vozovky
z chodníku zbyl obrubník
je kluzký
úzký
užší a užší
mizí

04.05.2024

Na jednu stranu oceňuji, ale ne jako umění, mně žel tyhle popisy ztrát, průběhu nemocí apod. přijdou všechny stejné.

15.06.2022

Pokud se člověk ke světu vztahuje pomocí slova – v případě Grögerové psaním a čtením – není nic horšího než proces, který to znemožňuje. Strohou diagnózou kniha začíná: prakticky slepota oboustranně. Poté však nenásleduje žehrání a skučení, ale přesná reflexe nelehké životní situace.
Kniha připomíná jakýsi deníkový záznamník (každá báseň ani nemá vlastní stránku) v mnoha různých formách. Někdy se Grögerová ohlíží do minulosti, rozpomíná se na mizející tváře a objekty. Jindy je s to pouze zoufale vykřiknout ("pane prosím / zastav ten proces"). Nepřestává být všímavou pozorovatelkou všedního dne. A občas ty básně působí až jaksi osamoceně – lidí přespříliš není. Jenže pouze zdánlivě: ve skutečnosti je zde veden neustýlá dialog: oslovuje se, vztahuje s k někomu, promlouvá se k zesnulému Hiršalovi. Ta kniha je tímto rázem vlastně dost dynamická, čemuž napomáhají i četné imperativy, vlastní povzbuzení k činnosti.
Tělo se musí vypořádávat s mnohými překážkami (rozbíhavá mlha, hlava pod víčky, mozaika, světlo – to vnímám jaksi ambivalentně, jako moment oslnění a nadšení, ale také jako zneviditelnění), i přes veškerá omezení však přetrvává láska ke slovu. Ten obraz v poslední básni, jak Grögerová sedí s tužkou s tlustým hrotem a nejmenší lupou, je nezapomenutelný. "Má slova – hranice mého světa"
V téměř devadesáti letech je toho obdivuhodné mnoho – líbí se mi, jak se nevytrácí fascinace každodenností a její možná deformace do představ ("fantazie / má denní strava"). Líbí se mi, jak je Grögerová schopná humorné sebeironie bez toho, aby to vyznělo jako sebemrskačský alibismus. Líbí se mi "naivní zvídavost", s kterou přistupuje k věcem jí zdánlivě vzdálených (kosmologické motivy!!! krása). Líbí se mi poťouchlost jazykových výrazů, pro něž nepřestala mít slabost.
A ten jazyk je přímý, strohý, funguje jako materie, ale zároveň je v něm silně zapuštěna intimní sféra. Záhy se pak vynořují obrazy jako "z břichatých mračen těhotných vodou".
Radost číst.

dnes v noci slyším
miminašihojči
co mi chce říct něžný ženský hlas?
proč ty ses odmlčel?
dřív jen šeptnutím do vlastní dlaně jsem tě přivolala
teď volám
zvyšuji hlas
odpoví slábnoucí ozvěna
vzdaluješ se do světla
trýzeň jihne v lítost
zraje v konečnou něhu
hladím tvé brýle
(s. 41)

„Skládám účty jen sama sobě.“ Dary, které člověk do života a během něj dostal, si nejvíce uvědomí, až když je začne ztrácet. S obtížným smiřováním se s neodvratitelností osudu pomáhá nezlomná naděje, že ještě někdy alespoň slabý paprsek světla pronikne mlhou.
"znovu sedím před knihovnou
kterou z knížek si vybrat?
váhám
vytáhnu jednu z řady
pohladím jí hřbet
kdo ji napsal a kdy?
jaký má titul?
na žádnou otázku už mi neodpoví
uzavřela se mi
sedím před knihovnou němých knih"

26.08.2020

"Pokusím se hledat poezii jinde než v básni..."

Stáří
Ztráty
Smíření?

Rukopis Bohumily Grögerové bolí a děsí... Ale také uchvacuje...

Netřeba slov.

"Číst! Moci si ještě jednou a naposled celý den číst."

25.08.2020

Až mrazí z některých vět a myšlenek...
Retrospektivní báseň, téměř prozaický styl a hlavně, zřejmě věrohodné vylíčení radostí aktivního života i utrpení stáří.
V období na sklonku života napsala paní Grogerová sugestivní zpověď, za kterou nebylo možné nedostat ocenění.
I mně, člověku závislému na rýmech a poetickém způsobu tvorby, se sbírka zaryla pod kůži a byť se výjimečně podařené rýmy zdají být náhodnými, musím objektivně tleskat.
Při básních tohoto ražení většinou propadám trudomyslnosti...
Ale právě tahle má v sobě příběh, dokáže dojmout a pomyslet na závěr života, který si každý musí prožít.
A napadá mne, zda jej stejně prožije básník, lékař, montér, učitel, či vědec.
Paní Grogerová nám nastolila mez, za kterou dojdou jen Ti, co se nebojí uvažovat na pomezí života a smrti...

Normálně poezii nečtu, ale přečetla jsem tuto knihu díky čtenářské výzvě a moc se mi líbila.

29.01.2018

Tryzna za ztracený zrak. Paměť, šepot, slunce v mlze. Knihovna plná němých knih. Věda, co nezbaví svět kouzla. A nikdy se nevzdat... Nejsem důsledný čtenář poezie - ale tato poema bolí a zároveň nepustí.

17.06.2016

Četl jsem dvakrát a odkládal. Po několika stranách byla bolest vždy tak silná a intenzivní, bylo třeba se nadechnout. Poprvé během dvouhodinové jízdy vlakem Podruhé v pohodlném křesle v městské knihovně.

10.06.2013

Jak se kniha chýlí ke konci, čtenář do stařenčiny samoty a světa zapadá stále víc. Nádherná poezie, plná jemných detailů a smutná obzvlášť pro ty, kteří milují četbu a psaní. Nemám k ní co dodat, snad jen, že určitě zasloužená Magnesia Litera pro knihu roku.