Rumový deník
Hunter Stockton Thompson
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432059/bmid_rumovy-denik-D9b-432059.jpg
4
114
114
První román amerického spisovatele, napsaný už v roce 1959, který však poprvé vyšel až roku 1998. Americký novinář Paul Kemp nastupuje na místo redaktora v anglicky píšících novinách v hlavním městě Portorika, San Juanu. Končí padesátá léta a Portoriko se stává americkým turistickým rájem. Paul už poznal mnohá povolání a prošel kus světa. Tulácký život se mu sice zajídá, ale zároveň se děsí představy, že by se usadil. Tak jako Portoričané utíkají z ostrova do Spojených států za vidinou lepšího života, utíká i Paul z domova, z univerzity, z Ameriky. Nikam se však nedostává, protože by musel nejprve uprchnout sám před sebou. Thompson napsal v r. 1971 román Strach a svrab v Las Vegas .... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , Kontrast VintageOriginální název:
The Rum Diary, 1998
více info...
Přidat komentář
„Všichni jsme frajeři,
když jsme nalitý.“
Citát z knihy
Omluvte nevkusnou poznámku nevzdělancovu, ale na takovou knihu bych se nejraději vyignoroval. Tlachání nanejvýš o chlastání rumu a těžkém živobytí novinářově. Ploché a nezáživné, jen stěží zapamatovatelné.
Novinařina prolitá rumem. Rum, rum a zase rum. S ledem, bez ledu. Na pláži, na opulentním večírku, v práci. Na flašku není nikdy pozdě ani brzo. Občas burgr, občas střípek novinařiny opět důkladně naložený v chlastu. Je to syrový obraz doby a kultury.
Svědectví o tom, jak se žilo a chlastalo americkým novinářům v Portoriku na přelomu 50. a 60. let.
Thompson se snažil knihu vydat ihned po jejím vzniku, ale nikdo o zápisky z mejdanu plného alkoholu a násilí tenkrát neměl zájem. Asi to na tehdejší americkou společnost bylo moc syrové čtení. Rumový deník tedy ležel přes 40 let v šuplíku a byl vydán až v roce 1998, to už měl Thompson na svém kontě řadu jiných úspěšných knih.
Legenda praví, že novelu v 90 letech ‘objevil’ Thompsonův přítel Johny Depp. Později, v roce 2011, vnikla (dost volně pojatá) filmové adaptace Rumového deníku, ve které si Johny zahrál hlavní roli. Škoda, že už byl Thompson po smrti a nemohl se vyjádřit k tomu, jak plod jeho gonzo* novinařiny zmutoval ve veselou romantickou komedii.
Pro mě je tato novela výletem do světa maniaků a pochybných existencí, temné strany tehdy prosperující (pan)americké společnosti. Přes všechnu špínu, kterou obsahuje, je místy poetická. Když píšu v recenzích, že vyhledávám atmosférické čtení, mám tím na mysli přesně tohle:
„ V prvních hodinách karibského dne je něco tak svěžího a čerstvého. Ve vzduchu visí šťastné očekávání, že se něco stane, snad rovnou před vámi na ulici nebo za prvním rohem. (…) …vzduch byl svěží a plný příslibu, že už konečně dojde na ten pořádný kšeft, a já měl pocit, že kdybych byl jen trochu rychlejší, mohl bych dohonit ten prchavý přízrak, který zůstával vždycky krok přede mnou. Pak přišlo poledne a ráno vyprchalo jako zapomenutý sen. Mučil vás pot a zbytek dne hyzdily mršiny věcí, které se mohly stát, ale nepřežily to horko. Když se slunce doopravdy rozpálilo, sežehlo všechny iluze a já viděl, jak Portoriko opravdu vypadá – je nízké, nevlídné a přeplácané – tady mě nic dobrého nečeká.“
*Gonzo žurnalismem Hunter Thompson nazval (svůj) styl psaní, kdy se jako novinář ocital uprostřed příběhu a stejně jako o fakta se jeho články opíraly i o osobní zkušenost.
Autobiografické povídání o několikaměsíčním pobytu amerického novináře v San Juanu v Portoriku v 50./60. letech je přesně takové, jak si tu dobu a místo představujeme odsud (poučeni i jinými "klasiky"). Špína, nepokoje, v lihu naložení novináři, a pokud si neužívají v baru, tak si zábavu najdou někde jinde, i na pláži s nějakou děvou.
Nezaujalo, nelíbilo.
Krásně plynoucí příběh, stejně jako životní tempo Paula Kempa. Pomineme-li dobu a místo, tak takovýmto obdobím jsem si také v životě prošel a tak bylo zajímavé se na něj podívat trochu zvenčí. Asi jsem čekal jsem nějaký větší plot twist, který by dějem více zamával. Pár dramatických situací příjde, ale nic tak brutálního...a tak vcelku v poklidu dokloužeme až do konce.
Noo… na to jak jsem byl unešenej ze Strach a hnus, tak tady jsem se celkem nudil. Nečetlo se to špatně, ale prostě mě to nedokázalo nějak udržet u knihy a po kapitole jsem to musel vždy odložit. Každopádně v tom jde autorův styl psaní znát a věřím, že dost z toho opět zase sám prožil. Občas jsem měl kocovinu i s hlavní postavou a to jsem ani pít nemusel, ale prostě to nebyla pro mne tak zábavná a vzrušující jízda. A ještě dodám, že v této knize rozhodně nenajdete žádnou hlubší pointu a ani životní moudro. Snad jen… rum je šílenost!
Musím přiznat, že jsem vůbec nepochopila smysl této knihy. Četlo se to celkem dobře, ale....nic mi to nedalo. Kdysi jsem viděla filmovou verzi a z té jsem měla naprosto stejné pocity.
Tohle není nic pro mě, asi jsem čekala něco jiného.
Příběh novináře Paula, který přijel pracovat pro místní, poněkud skomírající noviny. Brzy se spřátelí s kolegy, se kterými tráví většinu času pitím a flámováním, pracuje se zde jen málo. Kniha se četla velmi dobře, celý příběh je protkaný pitím, pohodou, přátelstvím, zábavou, erotikou a vlahými letními rány, ale také nebezpečím skrývajícím se ve městě. Místní umí velice ohnivě slavit, ale vzápětí jsou schopni jeden druhému vrazit nůž pod žebra. Pro mě pohodová, často úsměvná oddychovka.
Byla to docela jízda. Parádní zápisník zážitků novináře, který píše v umírající redakci v San Juanu. Sledujeme příběh hlavní postavy - novináře Paula Kempa, který tráví svůj čas v Portoriku prací, pitím a flámováním. Jeho chaotický život a utíkání z místa na místo ho už unavuje, ale představa toho ,že se usadí ho děsí.
Z knihy je cítít atmosféra retro Portorika. Jde částečně o autobiografickou knihu, kterou HS Thompson napsal ze vzpomínek při pobytu v Portoriku.
U autorova románu Strach a hnus v Las Vegas jsem si všiml, že zhruba v polovině začíná ztrácet tah na bránu. Tady je ten tah na bránu utopenej v chlastu ještě o něco dřív. Počáteční alkoholické opojení opadlo a já velmi záhy začal čtenářsky střízlivět. Takže je nasnadě položit si zde zásadní otázku. Má smysl takovou knihu vůbec číst? Není lepší si jít vylít hlavu do nejbližšího baru a pak nadrátovanej hledat svou vlastní identitu skrze levnej burger u pultíku oblíbeného fast foodu?
Jelikož v opilosti nejsem schopen spočítat, kolik jsem do sebe hodil piv, takže možnost, že bych se opil a u toho četl Rumový deník je velice naivní a nepravděpodobná. Nabízí se možnost podívat se na film s Johnnym Deppem v hlavní roli a u toho se opít. Opilost by snad aspoň zmírnila trapnost toho filmu. Protože za střízliva je to navoněná bída.
Kdybych měl udělat malý žebříček kvality, tak u mě vítězí vlastní opilost, následovaná knihou o opilosti Huntera S. Thompsona a na třetí místo - v tomhle případě je to však místo poslední a poslednímu medaile nenáleží - bych zařadil film o přehrávajícím opilství Johnnyho Deppa.
Knize samotné dávám dva týdny v odmašťovně, z nichž posledních jedenáct dní se člověk těší na pivo.
Pro mě super čtení... mám tyhle frajery rád. Je to návrat do doby, kdy byla doba ještě v pořádku :-)
Okouzlující melancholická zpráva o Portoriku, novinách, mužském přátelství, tanci, erotice a poslední fázi života na hraně a naplno. A rumovém rauši, pochopitelně! Pro mne překvapivě dobré.
Hodně pohodová kniha ze života amerického novináře na španělsky mluvícím Portoriku. Je mnohem lepší než stejnojmenný film s Deppem, který s předlohou souvisí poměrně dost okrajově. Rum, tanec, sex. Fakt hodně dobré oddechové čtení na léto.
Autobiografický příběh autora, kdy se dostává jako novinář do Portorika, aby zde pracoval pro upadající plátek Daily News. Pozná nové přátele a společně tráví své dny v alkoholovém oparu v horkých ulicích. Postupně však zjišťuje, že ne vše je ideální. Na vlastní kůži pocítí, že se ocitl uprostřed nebezpečného světa.
Na jednu stranu by se dalo říct, že to je v podstatě příběh o ničem… o alkoholu a nic víc. Ale na druhou stranu, je toho v knize spoustu. Zamyšlení se nad sama sebou, pohled třicetiletého muže na to, že už je v podstatě za zenitem. Hledání svého místa na světě i v sobě.
Díky popisu Portorika se ocitáte na místě se spoustou slunce, úžasnými plážemi a bezstarostným životem. Hlavní hrdina Paul však brzy zjišťuje, že toto místo není pouze o kráse, ale je to nebezpečné místo, kde vládne korupce a touha rychle zbohatnout.
Kniha je neuvěřitelně čtivá. Vše plynulo tak lehce a příjemně, že jsem knihu nemohla odložit.
4,5*/5*
Eskapády bandy amerických novinářů v Portoriku koncem padesátých let, jak je popisuje mladičký Hunter s. Thompson, ve své (a tady musím Steadyho komentář upravit) druhé a dlouho nepublikované knize (na jejíž vydání nečekal, protože ho nakladatelé odmítli a rukopis znovuobjevil a vydoloval až Johnny Depp). A ačkoliv občas probleskne onen typický thompsonovský humor ještě to pořád nemá ty grády a jistotu té sedmdesátkové drogové jízdy. Zaujalo mě, že Thompson napsal pouze čtyři romány (ostatní práce, eseje, zápisky jsou naopak velice obsáhlé a plodné). Jako první zůstává dodnes nepublikovaný "Prince Jellyfish", v závěsu za ním dlouho, do roku 1998 nepublikovaný "Rumový deník", následovaný jeho nejslavnější a nejznámější prací "Fear and Loathing in Las Vegas" (Strach a hnus v Las Vegas) a vše završeno opět nepublikovaným textem "Polo Is My Life" z první poloviny devadesátých let. Čekal jsem, že z toho ucítím víc, ale většinu času je to jen o bandě novinářů a jejich denním a trochu divočejším životě. Paul Kemp je samozřejmě Thompsonovo alter ego a co se skutečně stalo a nestalo se dá jen domýšlet, pro mě to bylo zajímavé spíše samotnou atmosférou celého toho horkého subtropického pásma (kde pokud jste někde byli, pochopíte). Je to ale dobré cvičení, napsat knihu není snadné, takže jestli tohle psal Hunter ve svých 22 letech, je to pořád skvělé a konzistentní i dnes. Asi nejzajímavější je ten celkový motiv stárnutí a vyhoření, nad kterým se zamýšlel už takhle brzo ve své kariéře, ale jako většina géniů svojí doby měl zkrátka styl... a to vás vždycky ponese dlouho dopředu. Možná si to někdy v budoucnu zopakuju.
Tak rozjezd je dost pomaly, ale ca od poloviny kniha ziskava na spadu, autor uz neresi totalni banality (rozkoukavani se v novem prostredi, poznavani kolegu) a zacina se neco dit. Je to prekvapive niterne a velmi dobre napsane.
Pasaze, kde autor pitva palcivou touhu najit neco zajimaveho, exotickeho, a soucasnou prazdnotu, kdyz dane skutecne proziva, jsou skvelou charakteristikou "vecnych tulaku".
Škoda, že toho zatím od Huntera u nás nevyšlo víc.... Rumový deník se mi nelíbil o nic méně než druhé dvě mnohem slavnější autorovy knihy. Neodolatelný odér exotiky a hlavně výtečné zachycení (trochu divočejšího) období v životě muže.
Tak, po absolutně výtečném Strachu a Hnusu, přišlo bohužel těžké vystřízlivění. Jakoby Lovec všechny své nejlepší zážitky prožil v Las Vegas během jednoho z nejšílenějších drogových dobrodružství, co znám. Naproti tomu v Portoriku už je to jen slabý čajíček ... Naprosto nudné vyprávění o strastech novináře na tomto ostrově. Holt Paul Kemp není Raoul Duke a bez drog pouze s rumem není evidentně taková prča. Škoda, čekal jsem větší divočinu. 20%