Rus je ten, kdo miluje břízy
Olga Grjasnowa
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/311484/bmid_rus-je-ten-kdo-miluje-brizy-TGx-311484.png
3
28
28
Tato kniha se stala jedním z nejdůležitějších románů mladé německé literatury desetiletí. „Máša suverénně střídá jazyky i kultury. Jako dítě utečenců v Německu rychle pochopila, ‚že jazyky znamenají moc‘, a tuto moc si cílevědomě osvojovala. Po studiu tlumočnictví se touží dostat úplně na vrchol, do OSN, a ví, jak toho může dosáhnout. Minulost vědomě a bez sentimentu odsouvá stranou. Na její současný, vlastními silami vydobytý život už někdejší traumatické prožitky z Ázerbájdžánu ani diskriminace zažívaná během školních let nemají vliv. Avšak před osudovým uvažováním v národních kategoriích nemá šanci uniknout, ať už má podobu absurdně komických všedních situací, či naprosté noční můry,“ píše o prvotině Olgy Grjasnove Rus je ten, který miluje břízy Cornelia Fiedler v Süddeutsche Zeitung. Tato kniha se stala jedním z nejdůležitějších románů mladé německé literatury za uplynulých deset let. Prodaly se desítky tisíc výtisků, následovaly překlady do mnoha světových jazyků. Příběh Máši, autorčina alter ega, hovoří za celou jednu generaci dětí uprchlíků. Pro ni a pro její přátele je původ a národnost něčím nezřetelným, mohou koneckonců přežít všude. Nikde na světě ale není místo, které by mohli nazvat skutečným domovem. Román navíc pro dnešní dobu až děsivě srozumitelným způsobem popisuje, jak, slovy autorky, „vzniká a projevuje se etnicky motivované násilí, jak je možné v průběhu několika týdnů připravit půdu pro pogromy“.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , Větrné mlýnyOriginální název:
Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012
více info...
Přidat komentář
Velmi zajímavá a zvláštní kniha, jejíž četba je však docela obtížná. Prolíná se zde současně přítomnost a minulost, některé příhody jsou popsány detailně, jiné pouze nastíněny. Přesto ve Vás kniha zanechá silný pocit uvědomění, že život není snadný a že člověk bez domova je hodně zranitelný.
Znepokojivá knížka, bezvýchodná, pravdivá víc, než by si člověk přál. Chaos, ve kterém ti lidé jsou nuceni žít, je děsivý.
I přes tíživé téma je styl velmi čtivý. Po dočtení ve mě dlouho rezonovalo. Doporučuji.
Jen výtka k redakci - záměna slova mezuza za medúza je docela ….pitomá.
Kniha mě zavedla do míst a časových dějů které mi byly cizí. Dělalo mi problém dočíst ji, kvůli hrdince do které jsem se nemohla vžít. Čekala jsem trochu něco jiného z názvu knihy.
Za mě teda dost dobrá knížka. Vyprávění skáče, ale jen v jednotlivých epizodách, jinak si kniha udržuje souvislý a přehledný děj. Epizody ohledně Azerbajdžanu, Arménie a Náhorního Karabachu byly supr, uvítala bych i větší část děje zasazenou tam. Taky oceňuji skvělé popsané pocity občanů Německa (druhé generace emigrantů). V současnosti víc než aktuální.
Tuto knížku jsem si chtěla přečíst proto, že jsem na ni četla recenzi od kritiků. Ale často kritici vychválí knihu, která pro ně je skvělá, ale pro běžného čtenáře příliš obtížná. Nakonec jsem si zvykla na neustálé přeskakování v ději a i na hlavní hrdinku. Kvůli kritice jsem čekala něco úplně jiného, ale možná úhel pohledu této knihy Vám aspoň na chvílí připomene to, že si máme vážit poměrů ve kterých jsme vyrůstali.
Silně zmatená kniha ve které se mísí sebehledání s pocitem viny. Hlavní hrdinka se pohybuje hned v několika rovinách, každodenní situace střídá historické pozadí jejího dětství s odkazem na válku o Náhorní Karabach. Kniha zároveň uvažuje nad "dětmi nikoho" (celá generace dětí uprchlíků, která se stále potýká s národnostním zařazením, a hledá místo, které by mohla nazvat domovem).
Kdyby byl příběh jen o vztazích mezi přáteli hlavní hrdinky, i tak bych měla problém porozumět tomu, jak se chová. Protože navíc (jak říká book74worm) nerozumím politickému pozadí, bylo čtení o to náročnější. Nějak se mi ani popis Cornelie Fiedler v Süddeutsche Zeitung nepromítá do toho, co jsem četla, ale to už bych prozradila moc (např. hrdinka se mi nezdá ani trochu cílevědomá a ani netraumatizovaná).
Je mi líto, že na postihnutí všech nuancí osudů hlavní hrdinky a jejích přátel nejsem dost vzdělaná historicky, politologicky ani zeměpisně. Smekám před překladatelkou, Terezou Semotámovou.
Nějak moc nevím, co si mám o tom myslet. Ze začátku jsem prostě myslela, že to bude úplně o něčem jiném, ale pak se to zvrhlo v takovou zvláštní kombinaci, že mi to ani nepřísluší dále hodnotit.
Příběh 19-leté Rusky Máši narozené v Ázerbajdžánské svazové republice (rodiče komunisté, ruští Židé). Po pogromech a honu na Rusy ze strany Ázerbajdžánců i Arménů v 90. letech utekla rodina do Německa, to bylo Máše 11. Její prababička přežila holokaust a Máša jako dívka při pogromech viděla a zažila věci, které už nikdy nemohla vymazat z hlavy. V Německu se stýká hlavně s jinými migranty (hlavně Turky), pak má německého kluka (jenže ten si ošklivě zlomí nohu a následky Máše podlomí kolena). Jako vystudovaná tlumočnice sáhne po práci v Izraeli u německé neziskovky, kde se potkává s jinou verzí národnostních a náboženských sporů.
Kniha zpracovává komplikované téma migrantů v Německu i horké půdy v Izraeli. Pohled ruské migrantky i jejích kamarádů z druhé generace migrantů, kteří se narodili už v Německu, jejich vnímání života v Německu, i to, co zažívají od Němců. Kniha vyvolává řadu otázek a zamyšlení.
Škoda, že autorka neumí psát, překladatelka neumí česky a redaktorka odvedla hajdaláckou práci a nechala v textu spoustu podivností a chyb. Těžko říct, nakolik byl text nemotorný už v originále a nakolik ho zdeformovala překladatelka - ale připravte se na perly jako: „seděla s nohama přitaženými k tělu“, „hlas z reproduktoru nabádal k nespouštění zavazadel z očí“, „bylo to po čtyř týdnech“ nebo že na větu „díky, že se mnou pojedeš“ knižní postava odpoví „je mi radostí“.
Přínosem knihy je, že Máša je autorčiným alter egem, takže většina knižních událostí, rozhovorů a postojů se plus mínus mohla odehrát v reálu, čímž se nám dostává náhled „zevnitř“.
To zároveň přináší i kouzlo nechtěného, protože si můžeme všimnout, že tihle knižní migranti jsou naštvaní a nechápou, proč se na ně Němci pořád dívají přes prsty, přestože oni přece mluví německy bez přízvuku (= považují se za STEJNÉ Němce). A tady přichází asi nejcennější okamžik: tihle knižní migranti nejsou schopni vidět sami sebe „zvenku“ a nikdy nepochopí, co na nich Němcům vadí, a vztahy zhoršují tím, že ve vzteku vytahují špinavé prádlo, staré viny, holokaust... Do země si ale přináší svoje problémy, svoje traumata (Máša je neléčený psychiatrický pacient, který nechtěně ubližuje svému okolí stejně jako mnoho jiných). A Němci vnímají svoje právo žít si po svém, bez tohohle ubližování „od cizích", protože koneckonců mají svých problémů dost.
A tady vidím vpravdě filozofickou otázku k zamyšlení - otázku, která nemá žádné dobré řešení: Nakolik je nějaká země „povinna“ strpět migranty - co všechno jim poskytnout a po jakou dobu, čeho se vzdát na svůj úkor ve prospěch nově příchozích. A na druhou stranu: co všechno si migranti „mají právo“ nárokovat, jak dlouho můžou zůstat a nakolik jsou „povinni“ se uskrovnit a přizpůsobit, přijmout obyčeje svých hostitelů a slevit/vzdát se těch svých. Je integrace jednosměrná nebo obousměrná? Znamená to, že se má přizpůsobit pouze nově příchozí nebo i domorodec? Kdo z nich má změnit svá pravidla a obyčeje a přijmout (pro něj) nová?
Když přijdete na návštěvu, zeptáte se, zda si u nich smíte zakouřit nebo tam prostě zavedete svoje pořádky? Když přijmete pomoc, která vám vytrhla trn z paty, budete se chovat pokorně nebo jednat jako rovný s rovným (nebo budete očekávat/požadovat, že ruka páně bude otevřená)?
Když byly u nás ničivé povodně, lidi si vzali k sobě příbuzné či známé, co přišli o všechno. Ale neznamenalo to, že u nich zůstali natrvalo, že už navždy spali v jejich postelích, nosili jejich oblečení, vzali jim práci, důchod, úspory a místo u doktora a zavedli jim doma svoje pořádky. (ač možná že se někteří chopili příležitosti podle hesla „podej čertu prst a vezme si celou ruku“).
Knížka se četla špatně kvůli formě i obsahu - skoro 300 stran o různých zpackaných životech a dominovém efektu, kdy jedna nespravedlnost plodí druhou a nic už nejde zcela napravit, i kdyby k tomu byla vůle. Máša (a nejen ona) jako neléčený psychiatrický pacient zoufale mlátí kolem sebe a neumí napravit spoušť, kterou tím způsobí (protože posttraumatický stresový syndrom nelze překonat bez náročné a cílené terapie). Ale jak k tomu přijdou chudáci Němci kolem ní...?
---
„Jednou jsem četla knihu, ve které se psalo o lidech s traumatickými poruchami, sebe bych tak nikdy neoznačila, ale stálo v ní, že lidi, které milujeme, ničíme.“
---
„Tátova němčina působila pokaždé nezdvořile, rusky by to znělo diplomatičtěji. I jeho držení těla bylo jiné, když mluvil německy, záda měl rovná, svaly napnuté.“