Ruský les
Leonid Maximovič Leonov
Ruský les - za tento román z období války získal Leninovu cenu. Druhé vydání.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1956 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Русский лес (Russkij les), 1953
více info...
Přidat komentář
Román-rieka na červený spôsob...
Les je námetom ruských kníh odjakživa a je ťažké prispieť na túto tému niečím novým a originálnym. Leonov pochopil tento živý ekosystém po svojom - príbehom moderne zmýšľajúceho človeka, ktorý mal od detstva blízky vzťah k prírode. Základná dejová rovina (hlavne Vichrovov život) s rozpracovaným námetom stoja za prečítanie a postavy (napr. Vichrovova manželka, Gracianský) majú skvelý potenciál. Ale je tu jedno veľké ale.
Je to román sovietskeho realizmu. Podľa recenzií na ruských stránkach a podľa anotácií iných kníh patrí k svetlejším príkladom tohoto smeru... ale to nestačí. Absurdné správanie Polje sa dá pochopiť psychologickým tlakom vtedajšej spoločnosti a politickou situáciou ale aj tak by si zaň zaslúžila poriadne prefackať. Za vrchol považujem scénu na streche moskovského paneláku, kde Poľa zostrelila niekoľko nacistických bombardérov. (☭ ͜ʖ ☭).
Verím, že tam strkal propagandu len preto, aby mu to vydávali a cítil sa relatívne slávny. No skorej to vyzerá tak, že aj on bol bohužiaľ zmagorený.
Po celý čas ma pri knihe držali opisy prírody, rozprávanie o minulosti staršej generácie a túžba spoznať tajomstvo Gacijanského (aj o tomto "veľkolepom" vyvrcholení by som vedel polemizovať).
Čo vlastne môže mladý človek od takého autora žijúceho v takom období očakávať?
Měl jsem v knihovně takovej balík mezi autorama, který maj tři jména, a nejsou to zrovna Sládkové, Máchové, nebo Erbeni. Válel se tam několik let a když už tam dost překážel, tak jsem ho rozbalil a zjistil, proč je tak velkej. Vysypal se z něj totiž celej Ruskej les. A ten, jak jistě víš, je kurevsky pořádnej Řáholec. Tam by to nezvládl ani Rumcajs. Tak jsem to otevřel, dal tomu šanci a s přestávkama s ním strávil docela dost času.
Hned na prvních stránkách vyplivnul les Varju, kterou jsem hledal v mejch představách a porovnával rozdíl mezi ní a lokomotivou. Přitáhne z lesa a vyniká tím, že dohodí nejdál koulí. Určitě měla i kníra jako Jan Rosák mezi přáteli drobného riskování, ale pak jí spolkla válka s Hitlerem a Leonid začal skákat jako blecha mezi carským Ruskem a druhou válkou, mezi kolíbkou a senilitou. Celý se to točí kolem Vichrova, ale byl tam i Větrov, což byl asi v lesnictví o dost menší kalibr. Jestli byl i něco víc se ode mě nedozvíme, protože paměť jede jak málo mokrá houba po hustě popsaný tabuli a dělá velkou šmouhu. Líp zabarvenou, než třeba na trenýrkách, ale pořád je to šmouha.
Není to jenom hra o trůny mezi Vichrovem a tím druhým blekotou, ale nabaluje se na to větev za větví na procházce půlstoletím a já si říkám himl laudón, kdybych před pár kapitolama dával větší pozor, byl bych třeba v obraze a nemusel jsem se u toho tak zapotit, i když moc netopíme.
Všici jsou tam komunisti. Ale nejsou to normální komunisti, jsou strašně nadšení a hrrrr. Buď na drogách, nebo jsou tim socialismem úplně ožralí. Razí se teorie, že za cara se na lesy sralo, zatímco díky komsomolcům, kolchozům a celýmu aparátu se jim daří naprosto skvěle, poněvadž se rubou systematicky. Dává to smysl? Kdokoli je mladej, tak je komsomolec, což je mezi mladejma stalinistama víc, než Mirek Dušín, a to socialistický nadšení z toho stříká, jako Křižíkova fontána a já bych chtěl vidět, jak se tohle mladý ozubený kolo v socialistickým stroji otáčí ve skutečnosti. Snažil jsem se o představu, ale málem mě z toho odvezli do nemocnice. Spravilo to naštěstí pár boroviček, a bude zase dobře.
Pak najednou ani vím jak, celá ta řevnivost mezi Vichrovem a tím druhým prospěchářským Ťululum ustoupí do pozadí a já nevím, jak přes tu válku dopadla. Doufám, že to nebudu muset číst ještě jednou.
Mám dojem, že ve výsledku se jednalo o oslavu socialistickýho aparátu a ruskej člověk je nevyčerpatelnej zdroj, kterej jen tak nedojde a je jako švábi. Když mu docházej baterky, stáhne se do těch svejch děr na Sibiři a bují tam jak plíseň a náletová buření.
Trošku jsem se v tom zamotal, ale hodnotím to půl na půl. Leonid si s tím dal docela práci. Jednoho Leonida jsme potkali v Lotyšsku. Pil lahváče CUBA a byl spokojenej. Ale to jsem sem vůbec nemusel psát.