Růže pro Algernon
Daniel Keyes
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13562/bmid_ruze-pro-algernon-CZz-13562.jpg
5
3177
3177
Růže pro Algernon si poprvé získala čtenáře jako slavná povídka, která se dočkala uvedení v nesčetných antologiích a byla přeložena do mnoha jazyků. Stejně úspěšná byla i jako televizní inscenace – a nakonec jako celovečerní film s názvem Charly. Pak Daniel Keyes svůj znepokojivý příběh rozšířil a zabydlel dalšími postavami, takže vznikl román, který obdržel od asociace Science Fiction Writes of America cenu Nebula za nejlepší science fiction roku. Fascinující příběh o odvážném (snad až příliš odvážném) experimentu s lidskou inteligencí popsal jeden kritik jako „milostný trojúhelník tvořený dvěma lidmi“. Jiné nadchla jeho obraznost, napětí nebo lidskost. Růže pro Algernon v sobě spojují všechny tyto kvality. Je to jeden z nejoriginálnějších a zároveň nejcitlivějších románů naší doby. Skvěle přeložil Richard Podaný.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2000 , Knižní klubOriginální název:
Flowers for Algernon , 1966
více info...
Přidat komentář
Pocity, které vypíšu, stěží dokáží vystihnout skutečnou podstatu toho, co všechno ve mně příběh Charlieho vyvolal. Radost, hněv, obdiv, bezmoc, tíseň, prázdno... Že tzv. normální lidé se ke slabším dokáží chovat odporně, a jako mě to rozčílí v běžném životě, tak jsem to zažívala i při čtení. Že kromě krátkých mimofází jsou vysoce inteligentní lidé osamocení. Že se tolik lidí vzdělává, čte, rozvíjí se a mnohé s nich ve stáří také čeká zapomínání a odevzdanost. A podobně...
I když jsem knihu přečetla za dva dny (kdybych se nebála, že mi pukne srdce, zvládla bych ji přečíst najednou, ale těch posledních padesát stran jsem radši nechala na druhý den), ponesu si ji v duchu nadále.
À propos, 15. září koupím kytičku růží, abych i já uctila památku myšky Algernon.
Měla jsem čtení téhle knížky mezi plánovanými počiny a jsem ráda, že mně čtenářská výzva donutila ji přečíst. Téměř od začátku se nabízí vývoj příběhu a vše se postupně potvrzuje, ale číst si v deníku Charlieho Gordona je jako číst v jeho duši, takže vlastně vše je, jak vypadá na začátku, ale nic tak vlastně není :-). Jednoho to nutí přemýšlet nad souvislostmi mezi inteligencí, empatií, prožíváním různých emocí a ještě spoustou dalších věcí. Nevím proč, ale přes pár slziček, které jsem uronila, no jasně, to se dalo čekat, jsem známá fňukna, mně román naplnil klidem. Nevím, kde se to vzalo, ale je to tak.
„V naivitě neznalosti jednám se všemi čestně, očekávajíc stejné chování a můj svět je dobrý. Ve skepsi poznání chápu lidskou krutost; i já jsem otrokem pošetilé představy nadřazenosti a ubližuju stejně, jako ti, kteří činili mi hoře. Otokem zapomnění stávám se zas hlupákem, leč šťastným. Svět je moc velký pro ušlechtilé lidské srdce a já jsem šťasten, že jsem jej mohl uschovat a uchránit před zlobou, která by jej nenávratně poškodila. Zbabělé? Možná. Naštěstí sudba mě zprostila volby.“
Pokud jste příliš chytří, tak jste se jistě již několikrát setkali s myšlenkou, kterou kniha přináší, a i když se holedbá, že právě v tomto díle se myšlenka objevila poprvé doporučuji vám nejdřív trochu zhloupnout abyste si mohli knihu naplno užít. Pro zhloupnutí sledujte nějakou dobu seriály na tv nova případně jakýkoliv film od Zdeňka Trošky. Nebo zkuste nadbytečný výkon mozku zahnat alkoholem, což je určitě příjemnější zpúsob.
Pokud jste již prúměrně chytří, udělejte si trochu času a přečtěte si tuto dobrou knihu.
No, a pokud jste příliš blbý až negramotní na čtení celé knihy, řeknu vám vtip, který vesměs shrnuje celý děj.
Hlupák uloví zlatou rybku.
"Hele riba, já tě sním"
"Ne, nejez mě, splním ti tři přání"
"No dobře, tag já chci být chitrý"
Bzink *
"Uf, to se mi ale přitížilo, že bych se z toho posral"
Bzink*
"Sakra, já se fakt posral, to jsem ale pitomec"
Bzink*
"Jé, hele riba, já tě sním"
Styl deníku mi úplně nesedl, i když měl svůj jasný význam (i na stylu se ukazovalo, jak se hrdina mění), ale obsah to dokonale vyvážil.
Pobrečela jsem si. Ten pocit beznaděje, který zažíváte společně s hrdinou... To se nedá popsat, to se dá jen přečíst a pocítit. Je to vlastně jako znát svůj osud. Díváte se na malou myšku a víte, že vás potká to samé.
Je lepší být šťastný a nevědět anebo vědět a být nešťastný? (Samozřejmě to druhé.)
Nadeje a bezmoc, vzestup a pad, pokora a arogance, empatie a lhostejnost, radost a vztek, to jsou vse emoce, ktere v knize a v sobe najdete, budete-li cist. Okolo tehle knihy jsem obchazela mnoho let, ale prisla mi moc opevovana a to muze byt predzvest zklamani. Ne v tomhle pripade, vezmu-li v potaz, kdy se autorovi zrodil napad v hlave, je to neco neuveritelneho a vskutku nadcasoveho. Smutek z osudu mysky a cloveka mne bude jeste chvili provazet. Chtela bych pochvalit a vyzdvihnout preklad, musela to byt tezka, ale nadherna prace. Vic takovych knih si preju jeste ocuchat ;)
Wow! Tak tohle je kniha jak se patří. Strašně moc mne bavilo číst Charlieho zprávy. Sledovat ho, jak se stává čím dál tím chytřejší a v jeho textech postupně ubývají pravopisné i gramatické chyby. Zažít s ním, jak se poprvé zamiluje a jak se díky vzrůstající inteligenci postupně stává čím dál tím více osamělý. Bylo mi ho líto, když si postupně začal vybavovat vzpomínky na to, co prožil v dětství. Soucítil jsem s ním, když si uvědomil, že pro lidi z jeho okolí, je pouhým terčem posměchu.
Bylo to prostě úžasné prožít s Charliem část jeho života a přestože to místy bylo čtení moc smutné, tak bylo zároveň i krásné. Na závěr nezbývá nic jiného, než občas vzpomenout na malou myšku Algernon a věnovat růže na její hrob.
Za mě moc krásná kniha, která ani po letech neztratila nic ze své aktuálnosti. Dávám plný počet hvězd, protože Růže pro Algernon si ho prostě zaslouží.
Povídku Růže pro Algernon jsem četl před mnoha lety a dodnes vzpomínám na ten něžný, smutný a krásný příběh. Román mě ale zklamal. Chytrý Charlie mi byl strašně nesympatický. Když byl retardovaný, vždy se našli lidé, kteří se mu snažili pomáhat a chránit ho. Žádného vděku se nedočkali, stejně jako vědecký tým, který mu nabídl nový život. Nějak se mi nechce přijmout autorovu myšlenku, že čím větší IQ tím větší hulvát a sobec.
Vynikající kniha, která mě dostala od začátku až do konce. A vlastně ani nevím, proč jsem si ji nepřečetla už dříve. Kdybych věděla, že to není možné, skoro bych měla nutkání zeptat se autora (pokud by ještě žil, samozřejmě), zda to sám zažil, neboť Charlieho úvahy, vnímání, přesvědčení byla tak realistická, že musí chytit za srdce každého. Je smutné a neuvěřitelné zároveň, jak obrovský klín mezi dva lidi může vtlouct výška IQ. Jako jazykovědec jsem velmi ocenila hru s jazykem, která ukazovala, že sám autor měl velmi dobře nastudovánu propojenost inteligence s užívanými jazykovými formami.
Jestli existuje lepší kniha než tato , tak nemůže pocházet ze Země možná ani ne z naší galaxie. Tak oroginální nápad, úžasné zpracování. Konec, který musí dostat úplně všechny. Ale, co mě dostalo ze všeho nejvíce, tak to název knihy, respektive konec. 1000000/5
Myšlenka vynikající, provedení horší. Myslím, že starší zpracování ve formě povídky by se mi líbilo víc.
"Příliš často hledání pravdy vytlačí hledání lásky."
Neskutečná kniha. Čím více si uvědomujeme věci, tím více trpíme, tím více paradoxně žijeme v sami sobě.
Přečetla jsem ji téměř najednou a jednoznačně řadím mezi top knihy, které jsem kdy držela v ruce.
Úžasný příběh. Letos jsem se k němu vrátila díky čtenářské výzvě a přestože to pro mě nebyla novinka, opět mi dal podnět k zamyšlení.
Všichni tu píší dotčené komentáře o smutném příběhu. Víte, proč je tak smutný? Protože Charlieho osud možná čeká i nás. Všichni, jestli se dožijeme osmdesáti, budeme nejspíš senilní. Na rozdíl od Charlieho, který si uvědomuje, jak málo má času, si my namlouváme, že nám se nic takového stát nemůže.
Ale upřímně, nad Charliem se tu lidé rozesmutňují, soucítí. Ale kdo se tak dívá na své prarodiče, kterým již paměť a mysl neslouží tak jako dřív, ten je hoden obdivu.
Já tenhle příběh viděla u své babičky ještě před bílou myškou. Dnes bych si přála, abych se zachovala jako Alice, ne jako Fay.
Hodně předvídatelné, nicméně velmi čtivé. Dojemná sonda do duše člověka popisující propasti mezi vrstvami různého lidí intelektu, stejně jako zoufalství člověka, který si je plně vědom, že se řítí....
„Až tenhle pokus skončí a já budu mít 3x větší IQ, než jsem měl na začátku, pak snad budu jako ostatní lidé a oni mě budou mít rádi.“
Příběh vyprávěný mentálně zaostalým Charliem s IQ 69, jehož výše se po experimentálních pokusech šplhá k hranici 200.
Během četby Charlieho zápisků zažíváme všehochuť pocitů této proměny. Od štěstí, radosti a nadšení z nalezené geniality následuje procitnutí, kdy krutost a faleš „přátel“ opravdu zabolí ... být génius zas taková výhra vlastně není.
Kdysi jsem shlédla divadelní představení v podání J. Potměšila,což je velký zážitek. Ke knize jsem se dostala až nyní, ale je stejně smutně krásná.
Kdysi před léty mě jako kovanou metalistku dostala stejnojmenná písen od Arakainů.Pořád jsem metalistka ale kniha mě ohromila ještě více. Znám ten pocit co Charlie poznal.Někdy si taky tak připadám.
Štítky knihy
přátelství deníky zfilmováno humanismus myši IQ, inteligence mentální postižení Nebula (literární cena) psychologické experimenty
Nádherná kniha ve všech ohledech.