Růže ran
* antologie
Básně německého baroku
Přidat komentář
Barokní Praha se mi otevřela poté, co jsem přelouskal tlustospis Český barok a mohl se volně toulat po kostelích a náměstích, v létě i po zahradách pobělohorské šlechty, které neztratily svůj půvab ani po třech staletích. Vůbec tu nešlo o nějaké skončené děje dávných dob, ty všechny domy, mosty a paláce nebyly pouhé relikvie neboť do nich bylo možno vstoupit nebo je přehlédnout z vyvýšeného místa a k tomu se nejlépe hodilo místo nad Zámeckými schody, všechna ta barokní nádhera tvořila tu adorovanou Prahu a mně nezbylo, než hledat dveře kudy vstoupit do její současnosti, a dveří jste při troše snahy nacházeli nespočet, zvláště když jste měli ještě trochu štěstí, že vám přednášeli znalci jako doktorka Neradová, která třímala jako nejsvětější svátost bleďounce zelenou knížečku Růže ran (Světová četba svazek 203, SNKLHU 1959) a během jedné lekce vám zjevila souvislosti a proudy barokní německé poezie a jeho návaznosti české, ("Barok je poslední obsažné slovo staré Evropy. Co přišlo bezprostředně po něm, jsou toliko útržky jeho souvislé řeči, jednotlivé barvy spektra, v něž se rozložilo bílé světlo baroka. Části, spjaté dotud v dramatický, protože vratký celek, neustále hrozící sesutím a tím právě schopný rozvoje..."), cítili jsme v těch chvílích hroznou statičnost, ztrnulost celého systému v kterém žijeme, neschopnost naší Alma Mater nám poskytnout dobré vzdělání, sehnal jsem pak tuhle brožovanou knížečku v zapadlém koutě antikvariátu a když jsem ji otevřel, našel tam napsáno roztřesenou rukou starého antikvariátníka 27T762/ 1,- tolik dnes stály Saudkovy překlady německé barokní lyriky XVII. století, a ptal jsem se, jak dlouho ještě budou trpět na naší univerzitě katolíky, jako byla dr. Neradová, byla určitě katolička, protože jsem takové lidi znal už od dob, kdy mne učil jako dítě hudební nauku pan Čakrt, varhaník v našem kostele, kterému se nenápadně houpal pod ohryzkem zlatý Ježíšův kříž, a později, když jsem tajně chodil na vojně s kytarou do kostela před kasárnami a za doprovodu jednoho apsíka z Brna, který také hrál na varhany a shora s kůru se díval na paní lékárnici Boženu, jak otáčí hlavu, když jsem svým jasným hlasem začal zpívat Truvérskou mši. Byla ze stejného těsta jako barokní poezie:
Vzduch plakat poustal, obloha snímá šlář
černavých oblaků, už jenom zdáli hřímá,
lehounkou horečkou van větru lesy jímá,
svou slunce spanilou zas pozdvihuje tvář,
květiny na lukách i v hájích řadíc k reji:
slast chutná sladčeji, ba milost milostněji.
(Paul Fleming – Po dešti)
Nebylo pochyb. Slast chutnala za slunečního jasu stále sladčeji i po třech stech letech! Já ty lidi znal! A se studem zakrýval své mezery, které nezacelí jedna přednáška v roce 1977...
Antologie je zaměřená na barokní lyrickou tvorbu, především na území Německa s determinací na Sasko, v předmluvě autor Vojtěch Jirát shrnuje inspiraci a vývoj barokní lyrické tvorby jako celek závislý na celé řadě faktorů i uměleckých hnutích. Hlavním katalyzátorem je pro barokní tvorbu 17. století Třicetiletá válka, která ovlivnila velmi tendenčně pohled na nový svět a tedy i na jeho lyrický komentář. absence antických předloh, kterých se autoři vyvarovali na základě úpadku a nicotnosti Třicetileté doby válek a utrpení.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2009 | Thriller |
2008 | Tichá hrůza |
2020 | Nejkrásnější dárek |
2016 | Lesní lišky a další znepokojivé příběhy |
2015 | Dárek z pravé lásky: 12 zimních políbení |
Unum discamus mori.
Celý život mám pocit určité nedovzdělanosti, jako kdyby mi chyběly nějaké základy, ze kterých se potom odvíjí všechno ostatní. Často si říkám, jestli bych měl podobný pocit, kdybych absolvoval nějakou lepší střední školu, třeba reálné gymnázium - ovšem před sto lety. Teď aby to člověk všechno doháněl.
Z barokní poezie jsem četl tak maximálně Bridela, takže tahle útlá knížka je pro mě zjevení. Antologie vyšla poprvé v roce 1941 a obsahuje průřez tvorbou řady básníků z období kolem třicetileté války. Jsou zastoupeni dost nerovnoměrně, někdo tam má jednu báseň, někdo třeba šest nebo sedm. Básně byly navíc vybírány tak, aby v nich český čtenář nacházel analogii k tehdejší situaci a mohl porovnávat války ze 17. století s tou aktuální druhou světovou.
Kniha je to útlá, přesto je vybavena vynikajícím Jirátovým úvodem (paradoxně, vydavatel 3. vydání - Světová četba - se omlouvá za dobovou podmíněnost úvodu, v němž však naprosto chybí jakákoli ideologie, nepočítáme-li autorem řešenou otázku, nakolik se katolická barokní poezie liší od protestantské), Hrubínovým doslovem, krátkými životopisy všech zahrnutých básníků a vysvětlivkami; autoři se občas odkazují na starověké autory, jindy zase do básní přidávají latinská přísloví a idiomy.
Jirát upozorňuje na to, že dnešní člověk (z roku 1941) už se nedokáže vcítit do mysli barokního člověka a že tedy některé verše budou hůře srozumitelné; a pravda je, že velká část básní se obrací k Bohu takovým způsobem, že to připomíná milostnou poezii. Dnešní čtenář asi také nebude sdílet všeobecnou radost ze smrti. Zajímavé jsou rozdíly mezi jednotlivými autory, pokud je dokážeme na tomto malém prostoru rozlišit. Když jsem četl těch šest kousků od Günthera, byl to stejný zásah, jako když jsem kdysi objevoval Baudelaira.