Růže sama
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463529/bmid_ruze-sama-sKg-463529.jpg
4
193
193
Křehký příběh o ženě, která spolu s objevováním zenových chrámů a zahrad nalézá i sebe samu Francouzská botanička Rose přijíždí poprvé do Japonska, aby se zde seznámila s poslední vůlí svého otce, obchodníka s uměním, s nímž se nikdy nesetkala. V otcově domě v Kjótu poznává plejádu jeho přátel — hospodyni Sajoko, šoféra Kanta, otcovu starší anglickou přítelkyni Beth nebo věčně opilého hrnčíře a básníka Keisuka. Především se však seznámí s otcovým belgickým asistentem Paulem, který ji provádí po zenových zahradách a buddhistických chrámech podle plánu, jejž sestavil ještě otec. Rose postupně začíná přijímat japonskou část své identity. Cesta za poznáním japonské kultury se tak stává nejen cestou poznání otcovy osobnosti, ale především cestou k sobě samé.... celý text
Přidat komentář
Nejde o poezii, ale román, který se jí velice podobá. Působí na všechny naše smysly a cítíme se, jako bychom se vskutku ocitli v japonské zahradě, buddhistickém chrámu nebo čajovně. Atmosféra jednotlivých míst a celé země na nás jen dýchá, a stejně tak nás dokáží zasáhnout pocity hlavní hrdinky Rose, její smutek a samota. Je to vskutku “otravná protivná káča”, ale chápeme, proč jí je a doufáme, že v nové etapě jejího života, o kterém už se nedočteme, jí být přestane.
Kniha nemá velký děj a ten, co tam je, je poněkud klišé - hledání odpovědi na otázku “kdo jsem?”, změna života hrdinky a předvídatelný milostný příběh - přesto mi nic z toho nevadilo, protože o tom kniha vůbec není.
A to, o čem je, mě dokázalo zasáhnout až do duše.
Moje prvé stretnutie s touto autorkou. Táto útla kniha ma vrátila do Kjóta, ktoré som mala pred pár rokmi možnosť navštíviť, preskúmať a zamilovať si, takže z toho hľadiska to bolo skvelé čítanie. Rose, ktorá prichádza do Japonska, aby sa dozvedela niečo o svojom zosnulom otcovi, postupne nachádza to, čo v jej živote chýbalo.
Přiznám se, že i když mám autorčiny knihy rád, tady mě úplně nepřesvědčila. Dokážu pochopit přerod hlavní hrdinky, která se náhle ocitne v úplně jiném prostředí, než ve kterém prožila celý předchozí život, a ještě k tomu za velmi specifických okolností, ale na můj vkus byla ta změna příliš překotná. A už vůbec si nedokážu představit, že by na hrdinku mohly mít tak zásadní vliv japonské zahrady a chrámy (i když připouštím, že sám mám asi týdenní zkušenost jen s těmi čínskými a několika českými napodobeninami). Ta alespoň chabá znalost japonských zahrad mi chyběla. Barberyová jako obvykle mohutně pracuje s čtenářovou představivostí; já jsem v tomto prostě selhával - nedokázal jsem si rozdílnost jednotlivých zahrad vůbec uvědomit, slévaly se mi v jeden celkový dojem. Škoda, možná bych pak knihu dokázal více docenit.
Zklamání
Moc jsem se na knížku těšila, ale takové zklamání jsem nečekala. Myslím, že nevadí, že nejsem obdivovatelka Japonska, ani nadšenec do zenových zahrad či květin. Příběh jak z červené knihovny, rozvláčné "popisy pro popisy". Z Japonska mi to moc neukázalo, nebo to tam prostě neumím najít. Podruhé už bych se netrápila, dočetla jsem jen proto, že rozečtené knížky většinou dočtu. Pro mě zbytečný příběh. Nejhezčí na knížce je obal.
Pomalá knížka, která proplouvá japonským prostředím. Japonsko neznám a tak pro mě byla v tomto ohledu dost zajímavá. nicméně příběh je takový nijaký a hlavní hrdinka mi nebyla moc sympatická. Konec očekávaný, ale o to asi autorce nešlo. Důležitá je tady atmosféra a tu se podařilo vystihnout pěkně.
Příběh se odehrává ve městě Kjótu, v prostředí japonských zenových zahrad, chrámů a restaurací. Z obrazných popisů těchto míst je cítit jejich atmosféra a pomalu z nich vylézá příběh ženy Rose, která pobývá v domě po svém již mrtvém otci, kam ji on pozval nejen k převzetí dedictví, ale i k dodatečnému poznávání jeho samotného. Při čtení jsem měla pocit odtažitosti, ani děj a osoby, ani poeticky popisovaná místa na mě nijak zvlášť nepůsobily.
(SPOILER)
Tohle úplně nebylo pro mě, popisy mě nijak nevtáhly, hlavní hrdinka nesympatická až běda a její "vztah" s Paulem mi přišel křečovitý.
Anglické části hádám měly oddělit francouzštinu od angličtiny v Japonsku, přičemž je kniha přeložena do češtiny, trochu zamotaná situace, ale dle mého se to dalo přeložit a stylizovat do "krkolomné" češtiny a vyšlo by to lépe.
Asi není obvyklé doporučovat knížku, jejíž příběh není úplně nejpodstatnější, má blíže love story a jednotlivé postavy jsou téměř bez charakteru (pozor, nikoliv bezcharakterní :-) Přesto to v případě této knížku udělám. Příběh je zasazen do koloritu Japonska, či spíše japonských zenových zahrad. A ty jsou zde popsány naprosto geniálním způsobem, kdy je nejen vidíte, ale přenáší se na vás i jejich atmosféra, jejich duch. Každá je jiná, každá na vás působí jiným způsobem, ale jejich cíl je obdobný - zklidnit vás, oprostit od minula, naladit do budoucna, inspirovat, uvolnit. Nepochybně tomu napomáhá i (podle mne) skvělý překlad Evy Sládkové. Prostě, pokud hledáte knížku která potěší, pohladí a polaská duši, je to podle mne jedna z možností.
Kouzelný příběh, kouzelné Japonsko (chrámy, příroda, umění...), hluboké pocity a prožitky. Tohle je láska.
Nejsem si jistá, jestli je to dáno mou láskou k Japonsku a ke květinám, ale příběh mě úplně okouzlil. Jsem si dost jistá, že se ke knížce budu vracet.
Muriel Barbery má neobvyklý dar tvořit něco něco jako zenovou literaturu. Zaměří se na každý maličký detail, každému slovu, každé větě dodá správnou vůni, barvu, chuť, melodii, takže celý text vnímáte všemi smysly a vychutnáváte si jej v tichém opojení a s blažeností v duši. Zpomalíte, zklidníte se, ztišíte a vše, co se zdálo před chvílí podstatné, se rozplývá v opojném okamžiku štěstí z přítomnosti. Samotný příběh není tak důležitý, naopak ten je spíše "kulisou" procesu vědomé pozornosti zaměřené na detail. Celý román je taková "zenová zahrada" slov. Vše má své místo, svůj smysl a kromě krásy a půvabu vnímáte nepopsatelný klid a harmonii. Kniha nebude - v dnešní uspěchané době, kdy lidé mají problém se zastavit a vidět krásu v maličkostech - asi pro každého, ale pokud se naladíte na tuto autorčinu filozofii, poddáte se ji, užijete si ji a budete oklouzeni.
Úplně nejvíc nejradši si nechávám ovinout záložku jistou japonskou půvabností... takže nová Muriel, ukrytá opět v čarokrásném kabátku, byla jasnou volbou... NICMÉNĚ... ježkovy voči... tentokrát se elegance vytratila v jakési zbytečně vyumělkované neuvěřitelnosti... nekonečná souvětí sekající jedno moudro za druhým mi prostě vůbec nesouzněla s tak otravně plochým příběhem... ztrácela jsem pozornost a pak trochu už i trpělivost ;) škoda, snad příště to bude příjemnější setkání.
Autorky kniha S elegancí ježka je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Bohužel Růže sama mi vůbec nesedla, nebavilo mě to :-( Ale plus má obálka, je moc krásná.
Příběh hodnotit nebudu, ale pocit z knihy si dovolím krátce popsat. Ty popisy zenových zahrad, chrámů, čajových obřadů, ten poklidně plynoucí život, japonská kultura, s velkým citem popsané pocity všech zúčastněných, to vše ve mě vyvolalo velikou touhu být tam, v Kjótu.
"Při vstupu do komplexu brání člověku ve výhledu na zahradu a na jezírka borovice, takže celek nelze vidět najednou. Možná že život je přesně taková podívaná, kterou pozorujeme sice bedlivě, ale zpoza stromu. Nabízí se nám ve své celistvosti, my ho vidíme jen z různých po sobě jdoucích perspektiv. Deprese ale všechny perspektivy vymaže a celek života nás rozdrtí."
"Stromy jsou vězněny zemí, a přitom jsou možnostmi života. Tvoří je kořeny i vzlet, tíha i lehkost, schopnost konat navzdory uvěznění."
Pro mě absolutně nádherně napsaná báseň v próze. Kdo má chuť se ponořit na malou chvilku do japonské kultury a ne jenom přečíst krátký román, vřele doporučuji.
Román o francouzské botaničce, přijíždějící do Japonska na pozvání svého mrtvého otce, jehož nikdy nepoznala. Zní to jako námět na hollywoodský doják, ale zároveň jako něco, z čeho lze udělat velmi inteligentní příběh plný nečekaných událostí. Autorka dělá tak nějak obojí - pracuje se symboly, mezi řádky ukrývá množství zajímavých témat a využívá neméně zajímavé postupy. Na druhou stranu se neštítí strašných klišé, v závěru se nechává strhnout estetikou červené knihovny a servíruje různá rádoby hluboká, avšak ve skutečnosti vyprázdněná moudra. Můj dojem z téhle knihy je smíšený, jako už dlouho z ničeho. Muriel Barberyová mohla napsat skvělou knihu nebo hrozný brak a zdá se, že se nějak nedokázala rozhodnout, co z toho chce... Škoda, že ta braková část dostala prostor na konci, protože pak je ten dojem brakovosti silnější než jakýkoli jiný, a to i přes skutečnost, že první tři čtvrtiny knihy využily potenciál příběhu o hledání a estetiky ztracené v cizím i vlastním světě velmi kvalitně. Jsem rozpačitý. Asi bych potenciálním čtenářům doporučil knihu přečíst (protože značná část za to stojí a je opravdu mnohem hlubší než se na první pohled zdá), ale před posledními dvěma až třemi kapitolami ji navždy odložit. Co se v nich stane, stejně tou dobou už uhodnete. Ale to beztak nikdo neudělá. Tak se snažte si tím koncem alespoň nezkazit předchozí dobrý dojem, vybízejí k dalšímu zadumání nad různými rovimami téhle prózy.
Na knihu jsem se velmi těšila, autorka psát umí a její styl je osobitý, přesto kniha ve výsledku moje očekávání zklamala. Vadila mi předvídatelnost a přílišná promyšlenost celku, do kterého se nevešlo něco nahodilého, originálního, co by mě překvapilo.. Také postavy mi přišly málo propracované a ve výsledku ploché a mám pocit, že jsem se o nich příliš nedozvěděla. Japonsko mám ráda, ale nevím, omlouvám se všem, které to nadchlo, nějak jsem se s knihou nedokázala ztotožnit.
V mém současném trochu japonském období je to už několikátá kniha z oblíbeného prostředí, ale nevím, nevím, tahle se mi zatím prostě nelíbí. Hlavní hrdinka mi leze od samotného počátku na nervy, úvodní legendy u každé kapitolky mne neoslovují, zenové a botanické úvahy a postřehy také ne, připadají mi totiž hodně vyumělkované a nic to ve mně nezanechává... Ani ta nalinkovaná procházka po chrámech mi mé oblíbené Kjóto nějak nepřipomíná...
P.S. Přesně to už přede mnou vyjádřila Teckovana. A ano, botanicky to taky bylo dost na štíru (i pro mírně poučeného laika) - mj. "fialové lístky azalky"? - snad květy, ne!
Poslední dobou to mám s knížkami jako na houpačce (nadšení – zklamání – nadšení – zklamání…), ale s novinkou Muriel Barbery jsem si byla téměř jistá, že nešlápnu vedle. Ohlasy na ni jsou (až na pár výjimek) pozitivní a starší autorčin román S elegancí ježka se mi taky moc líbil. A vyšlo to! Houpačka mě zase jednou vynesla vzhůru a já si Růže sama nesmírně užila.
Jedna „otravná káča“ (vlastním jménem Rose) se vypraví do Japonska, aby si po smrti svého otce, kterého nikdy nepoznala, vyslechla jeho poslední vůli. Těch necelých 200 stran je pak o tom, jak Rose v zemi zenových zahrad rozkvete, začne poznávat sebe samu a vybarví se do nových barev. Tahle premisa mi trochu připomněla Tajemnou zahradu, akorát v případě Růže nejde o osiřelé děvčátko přesazené z Indie do Anglie, ale čtyřicetiletou Francouzku, kterou vítr zavál do Japonska. A ano, není to taky kniha pro děti, nýbrž pro dospělé. Zahrada i Růže ale mají společné to, že oběma (tedy Mary i Rose) prospěla změna prostředí a lidé, kteří jim vstoupili do života. No a své samozřejmě udělala příroda, protože ta je všemocná a dokáže nás povzbudit, zklidnit i uzdravit. Nezáleží na tom, jestli jde o starou a trochu ponurou zahradu britského panství nebo japonskou vysoustruženou a symetricky uhrabanou zahradu, v níž má vše své pevně dané místo, stále je to příroda, která má své kouzlo.
Zápletka románu možná není nijak komplikovaná a snad se dá i předvídat, ale vzhledem k tomu, jak něžně je kniha psaná, to autorce naprosto odpouštím. Příběh proměny Rose je navíc proložen krátkými (až minimalistickými) japonskými legendami, které to celé činí ještě o kus poetičtějším. Určitě doporučuji, obzvlášť potřebujete-li trochu toho pohlazení po duši.
Štítky knihy
buddhismus Japonsko francouzská literatura japonské zahrady rozdílné kultury sakrální architektura duchovní cestaAutorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 |  Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
krátká, milá povídka, která donutí člověka zapřemýšlet nad svým životem