Růže sama
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463529/bmid_ruze-sama-sKg-463529.jpg
4
193
193
Křehký příběh o ženě, která spolu s objevováním zenových chrámů a zahrad nalézá i sebe samu Francouzská botanička Rose přijíždí poprvé do Japonska, aby se zde seznámila s poslední vůlí svého otce, obchodníka s uměním, s nímž se nikdy nesetkala. V otcově domě v Kjótu poznává plejádu jeho přátel — hospodyni Sajoko, šoféra Kanta, otcovu starší anglickou přítelkyni Beth nebo věčně opilého hrnčíře a básníka Keisuka. Především se však seznámí s otcovým belgickým asistentem Paulem, který ji provádí po zenových zahradách a buddhistických chrámech podle plánu, jejž sestavil ještě otec. Rose postupně začíná přijímat japonskou část své identity. Cesta za poznáním japonské kultury se tak stává nejen cestou poznání otcovy osobnosti, ale především cestou k sobě samé.... celý text
Přidat komentář
Konečně jsem si přečetla něco od oblíbené Muriel Barberyové! Od autorky všichni zbožňují její román S elegancí ježka, který mi stále leží doma a já ho stále nečetla... Nakonec jsem ale začala její novinkou Růže sama... Tato novinka je opravdu jednohubkou, která má krásnou atmosféru (odehrává se v Japonsku) a překrásný jazyk... Námět, kdy hlavní hrdinka jede vyřešit poslední vůli svého právě zesnulého otce, kterého nikdy nepoznala a přitom objevuje sama sebe, není nic nového, ale díky stylu psaní jsem si těch cca 180 stran užila!
Do Barbery som sa zamilovala v jej S eleganciou ježka, tam sa mi páčila irónia hlavnej hrdinky aj jej sila. Pri tejto knihe autorka vykreslila inú ženskú postavu, ale celé mi to prišlo nedotiahnuté, preto aj moje priemerné hodnotenie.
Akoby sa autorka snažila pretaviť japonskú lyrickosť a poetiku do tohto románu. Rozoberá kvetiny, popisy ako na hlavnú postavu vplývajú rôzne chrámy a ako sa pod tými výhľadmi postava mení, ako ju to transformuje. Na mňa to nefungovalo, neviem, či to bolo prekladom, ale ani jeden z lyrických popisov alebo úvodov k jednotlivým kapitolám ma nenadchol a nevzdychala som krásou. Postava mi prišla nereálna, vzťahy medzi postavami takisto. Zostávam u autorkinho iného bestselleru!
Růže sama, to bylo kouzelné poslouchání.
Něžné, melancholické, křehké,...
Bavila mě ta poetičnost, bavil mě vývoj Rose, bavilo mě Japonsko a japonské legendy, které jsou knihou propleteny.
Zkrátka tohle byl zážitek, obzvlášť ve formě audioknihy.
Zajímavá kniha, silný příběh k zamyšlení, nedokáži popsat svůj dojem ( okouzlení ) na každého bude příběh působit jinak ...
Co se může stát za týden ?! Doporučuji si přečíst 5*
" Když se blížili ke konci zahrady, zahleděla se na stromy kořenící v rozlehlém mechovém koberci, na kapky deště, na půvab vody spočívající na zemi. Je to jako jedno velké pohlazení, pomyslela si. "
Tato útlá a křehká knížka je doslova lahůdkou pro čtenáře. Zde ani nejde tak o příběh samotný, ale o sílu a váhu jeho slov. Autorka nás nechává nahlédnou do japonské duše a japonského světa a to prostřednictvím Rose, která zde přijíždí poznat svého mrtvého otce. Příběh je protkán nostalgií, něžností, rituály, čajovými obřady a místy i filozofií.
Tento krátký román přináší zvláštní zážitek, zastaví čas, zklidní duši, v dnešním světě spěchu a shonu. Je ještě působivější, budete-li chvíli číst nahlas. Vyzkoušejte si to...
Ke knize jsem přistupovala s opatrností a předsudky. Přeci jenom mi japonská kultura není příliš blízká, přebal mě neoslovil (i když uznávám, že obsah dobře zrcadlí) a poslední autorčinu knihu jsem četla asi před 10 lety a moc si z ní nepamatuji. Ale někdy kniha předsudky roztříští a mně se v obrazech květin, javorů, zahrad a velké poetičnosti podařilo příjemně zpomalit a vychutnat si barvy, chutě a vůně popisovaného. Jen ten vztah a sladký červený závěr, to je můj věčný literární problém.
"Čaj chutnal po zeleni. Zaútočila na ni chuť listí, trávy, žabince a řeřichy a ona v ní rozpoznávala zemi, do které byla povolána. Zemi rýže a hor, zemi, v níž se ze všeho odstraní nejdřív cukr a sůl, aby zůstala pouze chuť hmoty, chuť ničeho, hladký a bledý koncentrát lesa před příchodem lidstva. Nechutná to vlastně nijak a současně to chutná jako všechno. ´Tahle země mě jednou zabije,´poznamenala nahlas."
Tuhle jsem si moc chtěla ne přečíst, ale poslechnout. Půjčila mi CD kamarádka a musím říct, že ze začátku jsem si říkala, co to proboha je? Tak protivnou ženskou jsem v knize už dlouho nepotkala. Ale po chvíli? Po první procházce v japonském chrámu jsem pochopila. Pochopila jsem, že poslouchám volání o pomoc hluboce zlomeného člověka s nádechem temperamentu latinskoamarické tanečnice.
Vlastně jsem byla nadšená nad lyrikou tohoto díla, podle mě je to kniha, kterou člověk musí přečíst/vyposlechnout několikrát.
A Paul? Ten ke mě přišel ve správný čas... Za mě 4,5 hvězdy, dávám si rezervu na další autorčiny knihy.
Po jazykové stránce nádhera. Obsahově o ničem a romantická linka s Paulem to pohřbila úplně. Taky jsem nepochopila, proč jsou tam ty krátké vsuvky ze starého Japonska, působily násilně. Takže za tři.
Rose přijíždí do Japonska, aby se seznámila se závětí otce, kterého nikdy nepoznala.
Pomalu plynoucí příběh, plný popisů nádherných zahrad a chrámů, jejichž prostřednictvím hlavní hrdinka vnímá pravý odkaz svého otce. Krásné čtení. Jistě se ke knize znova vrátím.
Kniha která má v sobě zvláštní kouzlo a nevšední, i když trochu nervózní klid. O Japonsko a jeho kulturu jsem se nikdy nijak zvlášť nezajimala a asi je to škoda. Možná to napravím.
Na hrúbku kníh som si nikdy veľmi nepotrpela - vždy som bola zástankyňou myšlienky, že múdrosť a hĺbku je možné zachytiť aj na pár stranách, a predsa ma aj po rokoch intenzívneho knihomoľstva dokáže prekvapiť, koľko citov sa môže ukrývať na ani nie dvesto stranách, aký hurikán emócií vie taká útlosť vyvolať.
Smútok, súcit, obdiv i frustrácia, hnev i pokora... Niektoré sa viažu k postavám či deju, iné zase prichádzajú ruka v ruke s jedinečným štýlom. Presne takým kaleidoskopom pocitov bola pre mňa Jediná ruža - na jednej strane prekrásne opisný štýl pretkaný dávnou japonskou filozofiou, z ktorého priam idylicky vyžaroval pokoj a nesmierna spiritualita, na druhej strane nie práve sympatická postava s kopou charakterových chýb prameniacich z pocitu samoty, odmietnutia i akéhosi odpojenia sa od zvyšku sveta, ktorá za maskou detinskosti a arogancie skrývala nesmiernu bolesť.
Hľadanie samého seba, snaha o porozumenie vlastnému ja a nájdenie si miesta v spoločnosti, ktoré tvorili gro príbehu ma zaujali od samého začiatku, no predsa ma smer, akým autorka príbeh naviedla, mierne sklamal - vzbudil vo mne totiž pocit neschopnosti vytvoriť si vlastnú identitu a existovať ako samostatná, vnútorne vyrovnaná jednotka. Do istej miery to chápem - človek je komplexná bytosť, ktorej celistvosť dotvárajú rôzne aspekty a neraz sami seba definujeme vo vzťahu k niekomu či niečomu, no predsa ma mrzelo, že autorka Rosinu metamorfózu podmienila práve vzťahom s iným človekom.
Jediná ruža vo mne vyvolala poriadny zmätok a hoci už ubehol nejaký čas, odkedy som ju dočítala, stále si nie som tak úplne istá, čo si o nej vlastne myslím. Nie som z nej namäkko, no nemôžem ani tvrdiť, že nebola dobrá. Ak by ste sa ma však opýtali, či si ma autorka získala natoľko, aby som siahla po jej dalších knihách, moja aktuálna odpoveď by neznela áno.
(SPOILER)
Bohužel, tato kniha mě vůbec nepřesvědčila. Hlavní hrdinka skutečně je "otravná káča", jak se sama jednou označila, a její vztah k Paulovi mi připomněl klasické klišé z romantických filmů - všichni umřeli a tihle dva na sebe zbyli. A pokud nehodnotím tuhle předvídatelnou dějovou linku, zbývají kratičké zenové historky o slavných mistrech a každodenní exkurze po kjótských chrámech, zahradách, čajovnách a zákoutích, po kterých se z Rose stává úplně jiný člověk. Jako reklama na japonskou kulturu to možná může fungovat, ale i tady jenom kloužeme po povrchu. Nejvíc mě asi vytáčely rádoby zenové poučky a univerzální životní moudra. Vadily mi i některé další nelogičnosti: Jestliže je Rose studovaná botanička, měla by vědět, že kosatce cibulky nemají (ani Iris japonica). A "bad kami" je podle mě nesmysl, který by skutečný Japonec nikdy neřekl. Kami je přece tradiční božstvo, ne nějaký zlý duch nebo strašidlo.
Celá kniha mi přišla jako nafouknutá mýdlová bublina - na povrchu hraje duhovými barvami, ale uvnitř je prázdná. Autorce moc nevěřím, že její zaujetí pro Japonsko není pouhá póza a snobství. Smutné, ježek ztratil svou eleganci a vznikla kýčovitá japonérie ve stylu Sakury ve vichřici. Poezie veškerá žádná, spíš póza.
Křehké, poetické, s nádechem filozofie - dílo o životě, lásce a smrti ....
Na podkladě veršů básníka Issa Kobajaši, který nosí květ ve svém nitru :
" Na tomto světě
kráčíme po střeše pekla
s pohledem upřeným na květiny ....
Kniha plná asijských legend, zenových zahrad a květin ....
I sama Rose je růže s trny - avšak působením odkazu svého japonského otce nachází
poselství pro svůj život ....
" Riskujeme přece všechno už jen tím prostým faktem, že žijeme ...."
A poslední slova otce :
" Je to právě tvoje japonská duše, která má tu moc proměnit rozčarování a peklo v květinové pole ....
To bylo jemné seznámení s japonskou nostalgií ....
Na přebalu knihy jsem si v hodnocení časopisu Happinez přečetla, že je tento román napsán jako báseň v próze a musím jenom souhlasit. Jako by šlo víc o pocit než o příběh. Nechala jsem se přenést do zenových zahrad a - doufám, že to nevyzní příliš jako klišé - rozhostil se ve mně klid.
Těm, co mají problém s angličtinou, bych doporučila mít po ruce slovník.
Tak tohle byla velice zvláštní a unikátní kniha... kouzelně krásná v tom, co dokázala v sobě vše skloubit, ale zároveň tím byla i náročná pro čtenáře, jelikož se nejedná o klasickou beletrii, nýbrž klasický příběh je pouze na povrchu, důležité je to, co se odehrávalo pod povrchem tedy v mysli a srdci hlavní hrdinky Rose. Celá kniha byla navíc protkána japonskou starobylou filosofií, což jí dodávalo až jakýsi abstraktně snový nádech, který se promítal zejména právě do myšlenkových pochodů Rose, ale také do až květnatých popisů krajiny a zenových zahrad. Toto vše kladlo nároky na čtenářovu pozornost, jelikož musel hledat podobenství mezi starobylou japonskou filosofií a kapitolou, která vždy po ní následovala. Čtenář musel přemýšlet nad smyslem příslušného sdělení a jeho metaforu pak hledat a porozumět v dané kapitole. Nešlo tedy zapřít, že autorka knihy je profesorkou filosofie a že skutečně v Japonsku nějakou dobu pobývala, poněvadž znalost místních zvyklostí, tradičních pochutin a zejména detailních popisů nádherných chrámů a zenových zahrad, byla naprosto fascinující. Moc mě bavilo sledovat vývoj Rose jako osoby zkoušené životem, ze kterého byla nešťastná a zároveň naštvaná. A bylo velmi zajímavé pozorovat, zda dokáže najít cestu k svému vlastně již zemřelému otci a pochopit důvody veškerého jednání, otevřít se světu a jeho možnostem a proměnit se tak ve šťastnějšího člověka, který je schopen dávat i přes všechny své ztráty a křivdy.... "Existuje jenom láska. Láska a pak smrt."
Myslím, že si tuto knihu určitě někdy přečtu ještě jednou, aby do sebe vše krásně zapadlo. Tuto knihu moc doporučuji lidem, kteří se nebojí knihy, která nepřinese pouze jen běžný příběh, nýbrž je do děje včleněno i něco navíc, něco těžko uchopitelného a zároveň výjimečného, milovníky japonské kultury nevyjímaje.
"Stromy jsou vězněny zemí, a přitom jsou možnostmi života... tvoří je kořeny i vzlet, tíha i lehkost, schopnost konat navzdory uvěznění."
"Třešňový květ má v sobě sílu, kterou maskuje krásou. Ale ve skutečnosti svou bujností a nespoutaností dokazuje nelítostnou touhu, nutkání žít, chuť to zkusit, nebo zemřít." "Nakonec ale zemře", poznamenala Rose. "Ano, nakonec se umírá, takže je dobré nechat život, ať se nedrží jen napsaného scénáře, ale taky trochu improvizuje."
Jak píše Petra21 ....skvostné! Takové Jíst, meditovat, milovat po japonsku. Proměna sarkastické, protivné hrdinky v otevřenou a zamilovanou byla sice až pohádková a dala se čekat, ale pokud na tu hru přistoupíte, knížku si neskutečně užijete, nadchnete se atmosférou, krajinou a zaručeně dostanete chuť na sushi a saké :-)
To bylo tak skvostné! Zahalit se do tajů země nepoznané, nechat se tak prostě plynout s časem a odevzdat se naplánovanému času. Mít konečně tu nechtěnou možnost bilancování, snad i smíření sama se sebou. Nečekaně najít svou identitu. Zamilovat se. Do květů třešní, hořkosti podávaného nápoje, do obklopující veškerosti. "Kdo není připravený trpět, není připravený ani žít." Nádherná, nádherná záležitost, kterou se ráda nechám znovu okouzlit.
Sedlo mi to tak krásně do momentální nálady a rozpoložení. Kniha mě pohltila jemnou a půvabnou atmosférou, vykresleným japonským počasím, květinami a rostlinami, architekturou, souzněním s přírodou. Zastavila jsem se. Představivost jede na plné obrátky a vy prostě chcete hned teď sednout do letadla, procházet se po zenových chrámech v Kyoto, jíst rybu k snídani, obědu i večeři, pít čaj a bydlet v domě s javorem uprostřed. Ach. Dějová linka, jak Rose poznává sama sebe, mi buď unikla, nebo opravdu klouzala jen po povrchu, jak se mi zdálo, ale v žádném případě mi to nevadilo. Láska, zen, OM, více nepotřebuji. Děkuji.
Štítky knihy
buddhismus Japonsko francouzská literatura japonské zahrady rozdílné kultury sakrální architektura duchovní cestaAutorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 |  Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
Příjemné, poklidné čtení. Chvilkami jsem měla z textu pocit vyumělkovanosti, ale nikdy to nebylo přes míru. Přeci jen vždy převládla jemnost a melancholie.
V každém případě, kdybych teď měla možnost podívat se do Kjóta, neváhám.