Rychlost temnoty
Elizabeth Moon
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30942/rychlost-temnoty-30942.jpg
4
45
45
„Kdybych nebyl tím, kým jsem, kým bych byl?“ přemýšlí Lou. Lou Arrendale nevnímá náš svět stejně jako ostatní lidé. Je totiž autista, což v jeho případě znamená, že používat matematiku a analyzovat složité vzorce, se kterými by měl „normální“ člověk velké problémy, mu nečiní žádné potíže, zato jeho komunikace s okolím je velice omezená, tak jako u většiny lidí s touto diagnózou. Lou je specialistou na bioinformatiku a jeho vyjímečné schopnosti analýzy mu umožňují pohybovat se dobře jak v normálním tak autistickém světě. Avšak jeho svět se rozpadne v okamžiku, když farmaceutická společnost, pro niž pracuje, se rozhodne zbavit se drahé pracovní síly – autistů – a využít je k experimentům, které mají v základě změnit jejich mozky a přivést je k normalitě. Lou se celý život učil, že když se bude chovat normálně, bude dostatečně normální. Toto pravidlo mu umožňovalo přežívat ve světě normálních lidí. Nyní se obtížně rozhoduje, zda mu léčení pomůže nebo zda zničí jeho osobnost. Zároveň se Louovi snaží ublížit i někdo jiný, a Lou tak mnohem intenzivněji cítí, že jeho život i on sám se těmi nepříjemnými okolnostmi mění. Jak se zabývá problémem své osobnosti, je fascinován rychlostí temnoty. „Nevědění předchází vědění, budoucnost předchází přítomnost. Od této chvíle jsou minulost a přítomnost totéž, pouze leží v jiných směrech. Ale já jdu touto cestou a nikoli tamtou. Až tam dospěji, budou rychlost světla i rychlost temnoty stejné.“ Lou dochází k řadě poznání, o kterých dosud neměl ani tušení: může milovat, může studovat, může šermovat. V dětství, kdy ho lékaři zařadili do škatulky „autista“, se to všechno zdálo nemyslitelné. Přemýšlivá, provokativní, pronikavá, nezapomenutelná, Rychlost temnoty je uchvacující výpravou do mysli autisty usilujícího proniknout do hlubokých otázek lidskosti a záležitostí srdce.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2005 , BaronetOriginální název:
The Speed of Dark, 2002
více info...
Přidat komentář
Je to vlastne taká variacia na poviedku "Růže pro Algernon". Kniha s mnohými peknými úvahami i postrehmi, ktorej jediná chyba je tá, že je to strašná nuda. Konrétne u tejto knihy je fakt škoda, že nieje 10 miestné hodnotenie. Bol by som dal i 7 z 10. Takto ale pre mňa len 3/5.
Perfektní čtivo, silný příběh i úhel pohledu. Velmi mě ovlivnila a donutila k zamyšlení.Dostala se mi pod kůži.
Něco takového jsem ještě nečetla, knihy jsem si všimla nejprve díky obálce a poté se mi vryla do paměti anotace... nakonec jsem si knihu musela přečíst. Občas jsem měla pocit, že se ztrácím v Louovo filozofování a přemýšlení, ale nad některým jeho myšlením jsem měla úsměv na tváři. Nikdy mě nenapadlo zamyslet se nad tím, jak přemýšlí autisté.
[049/11] Recenze většinou nečtu, ale v době, kdy tato kniha vyšla, zaujala mě hned na první pohled ta dokonale fádní obálka a čím déle jsem se na ni dívala, tím méně tuctová mi připadala. Později jsem na ni narazila ve výprodeji. Chodila jsem kolem ní zhruba tři týdny a stále dokola se mi vracela vzpomínka, že už jsem ji někde viděla. … Už ji mám. A jsem ráda, že ji mám.
(078) Když někoho zasáhnu, neberu to jako vítězství, ale jako důkaz toho, že hraju hru dobře.
Nevím, proč mi autisté připadají tak zajímaví. Mají schopnosti, které mít “normální“ člověk nikdy nebude, ale přesto stojí na okraji společnosti. Čím je to zapříčiněno? Společností samotnou? Každopádně je tato kniha naprosto fascinující, protože nám podává pohled na svět očima někoho, koho nemůžeme nikdy poznat a při tom je to (v rámci možností) věrohodné a uvěřitelné. A to celkové dilema nad touhou zůstat sám sebou a naopak udělat něco pro to, aby jedince tato směšná společnost začala uznávat a přestala se dívat skrz prsty...
(240) Nechápu ta pravidla o vyrušování. Pro mě je vždy neslušné vyrušovat jiné lidi, ale zdá se, že ostatním lidem to tak nepřipadá, jestliže mě vyrušují za okolností, za nichž bych je já nevyrušoval.
Ke konci jsem začala být smutná, což se mi normálně nestává. Ten smutek byl na hlubší úrovni, než pouhá lítost nad osudem. Celé to rozjímaní o rychlosti světla, temnoty, o živosti hvězd a jedinečnosti. Já vám prostě nevím… Má to sílu, hloubku a není to jen plakání nad hrobem ubožáka a zoufalce, který nikdy nic nedokázal a jen chlastal a nebo fetoval. Ne, Lou, byl/je/bude pašák. Silná postava a charakter, který se vyvíjí tak maximálně, jak jen na autistu může. Poznává, že ne každý “normální“ člověk je normální a dobrý a přemýšlí nad otázkou vlastní indispozice. Škoda, že nad tím lidí nepřemýšlí víc.
(300) Znát před činem důsledky je důležité. Někdy však ty důsledky nejsou zřejmé.
PS: Upozorňuji, že se to odehrává v budoucnosti. Lou se narodil až po roce 2000 a je mu více jak třicet let (možná čtyřicet), takže zmíněné technologie jsou pouze fikcí.
Knihu jsem si koupila, protože mě otázka autismu zajímala, a kniha mě velice rychl strhla. Poslední kapitola mě trochu rozesmutněla, ale konec byl nakonec uspokojivý.
Člověk by ani nevěřil co všechno takový autista prožívá. Pro nás "normální" je to opravdu nepochopitelné, mě když se prostě nechce uklízet tak uklízet nebudu, ale oni to udělají. Prostě zvláštní a to jak Luo uvažoval o věcech, pro mě nepochopilné.
SPOILER
Jinak kniha byla velice dobrá, i když si myslím, že věci které autorka do knih dávala jako PUO čipy a věci kolem léčby autismu ještě neexistují, nebo nejsou na takové úrovni, aby byly hojně využívané.
Štítky knihy
autismus chirurgické operace sci-fi
Autorovy další knížky
| 2004 |  Ovčákova dcera |
| 2005 | Rychlost temnoty |
| 2005 | Dvojí věrnost |
| 2006 | Zlatá přísaha |
Kniha nedisponuje nijak originálním literárním stylem, ale přesto si myslím, že je mnohem hlubší, než Keyesovy "Růže pro Algernon". Pokud by bylo možné odstranit Aspergerův syndrom, ale zároveň při tom pozměnit osobnost, stáli by opravdu o to?